Jak se blížím k polorozpadlým chatrčím z plechu, nejsem najednou už tak přesvědčená o tom, že jít sem byl dobrý nápad. Tiše se protáhnu temnou uličkou mezi dvěma provizorními domky s dírami, které jsou přikryté těžkou látkou na místo oken, za nimiž plápolají malá světýlka, zřejmě svíčky nebo olejové lampy. Překvapuje mě, že nepoužívají elektřinu a můj pohled se stočí vzhůru, abych zjistila, že tu nejsou žádné sloupy ani dráty, které by energii do obydlí vedly.  

Jdu za světlem, ocitám se zřejmě na hlavní ulici nebo je to možná náměstíčko hojně osvětlené velkými plechovými sudy v nichž hoří oheň. Právě odtud jsem slyšela hudbu. Kolem jednoho ze sudů sedí různě staří muži s kytarami, houslemi a dalšími nástroji, které ani neznám a navzdory tomu, že jsou všichni do jednoho oblečeni do starých obnošených a zazáplatovaných šatů vesele hrají a zpívají k tanci. A že se tady tančí divoce, napadne mě, když si všimnu, jak se jedna z žen, oblečená jen do rozedraných džínových kalhot a trička ustřiženého pod ňadry ovíjí kolem muže s dlouhými hustými vousy. Opatrně a skrytá v stínech, které mi nedokonalé osvětlení poskytuje, dojdu co nejblíž a přikrčím se za nedalekou plechovou stěnou. Zblízka vypadají ti lidé do jednoho mnohem starší, než jsem si původně myslela. Žena v krátkém tričku je vyhublá skoro na kost, kolena jí nepřirozeně trčí z nohou ven a její tvář, zjevně do tmava opálená od slunce, vypadá unaveně a scvrkle. Předloktí jí hyzdí nehezké jizvy. Spousta jizev. Ani muž, s nímž tančí se nezdá v nejlepší formě, protože se podivně krčí, a ztěžka našlapuje na levou nohu. Zvednu oči k dalším tanečníkům, hledám pohledem někoho, kdo by vypadal méně ztrhaně. Marně. Uvědomím si, že nestojím na ulici města. Že jsem uprostřed slumu a instinktivně začnu couvat zpátky ke zdi, když do něčeho nebo spíš do někoho zády narazím. Muž je vyšší než já. Obličej má špinavý a když se na mě zašklebí, všimnu si, že mu chybí několik zubů. „Dávej pozor, kam jdeš, holka.“ zahlaholí vesele, aniž by se na mě podíval, vyhne se mi a pokračuje dál v cestě k muzikantům. Úlevně vydechnu. 

„To byl starej Fritz. Máš štěstí, že je už napůl slepej, jinak by ses odtud zpátky nedostala,“ křikne směrem ke mně asi tak o rok nebo možná dva starší kluk s čupřinou hnědých vlasů a slánkou v puse. Je opálený, ale čistý, a přestože má na sobě jen napůl roztrhané kraťasy bůhví jaké barvy ke kolenům, zdá se jiný než ostatní obyvatelé slumu, jen nevím v čem. V čem je ten rozdíl, který je tak obrovský, a přitom není na první pohled vidět?  

Polknu a složím si ruce na prsou. Kluk se ušklíbne a jeho pohled hodnou chvíli fixuje moje přerostlé vnady. Dostanu strach. „Pěkný. Moc pěkný. Takový se tady neviděj, víš. Na to musí bejt holka sakra dobře živená, aby jí vyrostlo něco takovýho.“ 

Pochopila jsem, že mi asi právě složil kompliment a zároveň mi konečně došlo, co je na jeho projevu tak odlišné. Mluví anglicky. Už od prvního domova na nás macešky mluvily různými jazyky. Protože ten můj byl v pohraničí provincie Helvétia a Bohemia, šlo nejčastěji o němčinu, češtinu, francouzštinu a angličtinu, případně podivnou směsici všeho. Později v domově pro mládež pro mě tudíž nebylo těžké znalosti těchto jazyků ještě prohloubit, protože pro mě byly v podstatě rodnou řečí. S norštinou už to bylo horší, ruština celkem ušla. Jenže tenhle kluk stojí uprostřed výhradně německy mluvícího slumu a mluví plynule jiným jazykem, byť s podivným přízvukem. Zvláštní. Podvědomě ukročím vzad, ale nepřestávám sledovat jeho pohlednou opálenou tvář napůl skrytou ve stínu chatrče o níž se zády opírá. 

 „Hm, aha. Ehh, díky. Já… Už radši půjdu. Myslím, že už na mě doma někdo čeká,“ jen dořeknu poslední slovo, otočím se a utíkám pryč. Jenže jsem asi musela někde špatně odbočit, protože namísto, abych vyběhla ven, motám se mezi temnými uličkami a s každou další zatáčkou mám zase menší představu o tom, kde právě sem. 

„Počkej, sakra. Dyk běžíš na druhou stranu,“ slyším za sebou toho kluka a váhám, jestli mu věřit. Možná je to past. Možná. „Běháš teda jako vítr,“ prohlásí udýchaně, když mě chytne za předloktí a stáhne k zemi. „Ticho,“ šeptne a přikryje mi dlaní ústa. V chatrči vedle nás se zamihotá světýlko a odhrnou se potrhané závěsy. Z díry – okna vyhlédne muž, odhaduju ho tak na padesát možná šedesát let, tváře má vpadlé, zřejmě už je bezzubý a zvolá do tmy: „Kdo je tam?“ v odlesku svíčky zvnitřku chatrče se zaleskne ostří nože, který svírá v dlani. Srdce se mi rozbuší jako by se chtělo samo dát na útěk a mě nechat tady nástrahám slumu napospas. Po chvíli muž okno zatáhne a kluk, kterému jsem se pořád ještě plnou vahou opírala o hubený hrudník mi uvolní ústa. „Tak už se můžeš zvednout, princezno,“ zašeptá mi do ucha a mě přejede po zádech mráz, když mě jeho teplý dech zašimrá na krku. „Nebo můžeme zůstat tady, esli se chceš nechat chytit. Tady bezzubej Hanz za tebe určitě dobře zaplatí,“ dodá, když se nemám k pohybu. Prudce vyskočím na nohy. „Pomůžeš mi odsud?“ Hned té otázky zalituju, ale právě mi přece zachránil život. Nemůže být zlý! 

Kluk se ošije. „Já nevim, esli bych měl. Esli na to našinec přijde, zkazí mi to pověst.“ 

„Nikdo se to nedozví,“ vzlyknu.  

Kluk si přehodí slánku z jednoho koutku do druhého. „Ale zadarmo to nebude.“ 

„Já ale nic nemám,“ začnu panikařit. Kluk se ke mně skloní tak, aby se jeho rty dotýkaly mého ušního boltce. Překvapí mě, že nesmrdí, že je cítit jen směsí slámy, sena uzeného masa a… deště? Přesně takhle určitě voní déšť, pomyslím si zmatená vlastním pochodem myšlenek. Proč nad něčím takovým vlastně přemýšlím? 

„Máš toho spoustu, co bych si od tebe rád vzal,“ zašeptá a já málem vyjeknu nahlas, když mi v dlani sevře pravé ňadro. „Ale bude mi stačit tenhle jeden dotek. Prozatím.“ 

„Jak, jak to myslíš? Co myslíš tím prozatím?“ vykoktám vyděšeně. Nevím, jestli mám větší strach z toho, co mi řekne nebo z toho, že mi jeho dotek vlastně ani moc nevadí.  

„Pomůžu ti až ke zdi, ale než tě vysadim, chci, abys mě políbila.“ 

Cože? Spadl mi kámen ze srdce. Už jsem se skoro loučila se svou pověstí, s panenstvím, s právnickou nebo lékařskou praxí, až přijdou při zdravotní výstupní prohlídce na to, že nejsem panna a on chce jen obyčejnou pusu? 

„Platí,“ hlesnu, než mě chytí za ruku a spletitými uličkami mě tiše vede ven z toho děsivého bludiště. U zdi se zastaví a otočí se ke mně čelem. Snažím se zaostřit na jeho tvář. Má být vůbec prvním chlapcem, kterého v životě políbím a moc bych si přála vědět, jak přesně vypadá. Jakou barvu mají jeho oči. Jestli mu zrůžoví tváře, až se jeho rty dotknou mých, tak jako jsem o tom četla v knihách, které byly v knihovně v oddělení pro guvernantky, jež tam ovšem nikdy ani nevkročily, což do jisté míry vysvětluje jejich permanentně nasupené výrazy, které je snad neopouštěly ani ve spánku.  

„Proč na mě tak zíráš?“ zeptá se můj zachránce a vytrhne mě tak z mých romantických představ.  

„Čekám na tu pusu,“ odvětím nesměle. Kluk se ošije a poškrábe se dlouhou rukou na zádech. „A co to nechat na zejtra?“ 

Vyjeveně vykulím oči. „Ty mě tu chceš držet až do zítřka?“ 

„To ne,“ zachechtá se nejdřív kluk, pak se odmlčí a znovu se poškrábe na zádech, než znovu promluví. „Spíš sem myslel, že bys tu na mě třeba mohla počkat.“ 

Naprázdno otevřu a zavřu pusu. Do tváře se mi nahrne všechna krev a potom nešťastně odpovím: „Já nevím, jestli se mi to podaří.“ 

„Aha,“ vydechne. „Tak to nevadí, možná se potkáme někdy jindy?“ 

Zavrtím hlavou. Kde se tam na tom strašném místě vůbec vzal? „Já odtud nemůžu odcházet a vracet se zpátky, jak se mi zlíbí.“ 

Ve tmě vidím, jak se jeho hezká tvář, jejíž rysy konečně začínám rozeznávat i ve tmě, zarmoutila. „Oni tě tu vězní?“ 

Teď je řada na mě, abych se zasmála, protože teprve dnes jsem pochopila, že ty zdi byly v každém domově především kvůli mému bezpečí. Že všechna ta pravidla, večerky a omezení nebyla vymyšlena proto, aby svázali mě, ale aby mě ochránila před vlastní lehkomyslností. 

„Ne, nevězní mě. Ale bojí se o mě,“ vysvětlím. Můj společník přikývne. „To chápu. Taky jsem se dneska bál.“  

Všimnu si, že na bradě má dolíček. Líbí se mi to. Stejně jako jeho ostře řezané lícní kosti a výrazné obočí nad rovným nosem. 

Zkousnu si dolní ret. „O mě?“ 

Ošije se a prohrábne si dlaní husté rozježené vlasy. „Spíš, že nás spolu chytnou a já už nedostanu tu slíbenou pusu,“ řekne vyhýbavě a já se najednou cítím tak nějak… Zklamaná a naštvaná. 

„Takže ji chceš?“ zeptám se, když překonám rozčarování nad jeho odpovědí. 

„Ehm, no jasně. Totiž, já jsem eště…“ zarazí se a skloní hlavu k zemi. 

„Co?“ pobídnu ho. 

„Eště jsem nikdy žádnou holku nelíbal.“ Vydechne rychle, jako by se bál, že ztratí odvahu. Usměju se do tmy. „Pro mě to bude taky poprvé.“ 

„Ale jak poznáme, že to děláme správně?“ vyhrkne vylekaně a udělá krok vzad. 

Stoupnu si až těsně k němu, sahám mu sotva po bradu. Zakloním hlavu. „Něco jsem o tom četla,“ řeknu tiše a on se ke mně skloní. „Vážně? Ty umíš číst?“ 

 I ve tmě vidím, jak se mu zaleskly oči, jen tu barvu pořád nedokážu přesně rozeznat.  

„Hm,“ zamručím, položím mu ruce za krk a vytáhnu se na špičky. „Zavři oči,“ požádám ho a on poslechne, načež se zapřu levou nohou do země a pravou ho nakopnu mezi nohy. Zlomí se v pase a začne hlasitě naříkat, zatímco já se zuřivě drápu po zdi vzhůru. „Mrcho. Ty mrcho!“ častuje mě nadávkami, ale já se neohlížím, dokud nejsem v bezpečí na hradbě. Kdyby mi býval řekl, že se o mě ve slumu bál, že mu nešlo jen o tu pitomou pusu… Tak ráda bych mu ji dala, soptím v duchu, zatímco se hrudí otírám o zbytky omítky na zdi. 

Teprve až úplně nahoře se posadím, dovolím si maličko vydechnout a pohledem ho najdu ve tmě. „Zachránil jsem ti život, víš to vůbec?“ křikne na mě, když si všimne, že ho sleduju. Smutně se na něj naposledy zadívám a pak už skočím dolů na upravený trávník zámecké zahrady. „Vím,“ odpovím mu pro sebe tak tiše, aby to nemohl slyšet. 

Zahrada se zdá být úplně opuštěná, a tak beze strachu vyrazím přímo k atriu, když mě těsně před prosklenými dveřmi zarazí ženský hlas. „Kam a odkud si myslíte, že jdete mladá dámo?“ 

Překvapeně se otočím po hlase. Patří asi tak třicetileté štíhlé ženě s tmavými vlasy. Nikdy jsem ji tady neviděla. Nebyla oblečená jako guvernantka, protože ty mají jasně daný dresscode – krátké černé šaty s bílým límečkem pod kolena. Tyhle tmavé společenské kalhoty s bílými pruhy, žlutá halenka a sako ukazují spíše na vyšší střední třídu, možná by to mohla být nová profesorka, napadne mě. „Já, já udělalo se mi špatně, tak jsem se byla projít,“ vykoktám. Žena si mě přeměří a založí si ruce na prsou. „Tak špatně říkáš,“ vážně pokývá hlavou. „Tak to, abych tě radši prohlédla. Pojď se mnou na ošetřovnu,“ rozkáže a vykročí směrem k atriu.  

Prohlédla mě? Takže je to nová lékařka. Sestra by měla šaty v modré, bílé nebo růžové barvě, případně by zvolila kombinaci všech najednou, ale v každém případě by neměla kalhoty. Ty smí nosit jen lékaři, právníci a vědci, případně vysoce vzdělaní učitelé. Naprázdno polknu, a tiše se modlím, aby se tou prohlídkou nezabývala příliš důkladně. Lékařům se kvůli záchvatům vyhýbám jako čert kříži. „Ale mě už je vlastně docela dobře,“ zaprotestuju, zatímco ji míjím mezi posuvnými dveřmi atria, kde na mě trpělivě čeká. Lékařka se přátelsky usměje. „To já přece vím, ale jak chceš vychovatelkám vysvětlit, proč se ve dvě hodiny ráno potuluješ po internátu špinavá jako zedník, a ještě smrdíš jako uzená ryba?“ 

Vyplašeně zamrkám. Ona to ví! Jako by mi četla myšlenky, mlčky přikývne a položí mi ruku kolem ramen. „Když jsem byla stará jako ty, taky jsem byla zvědavá,“ vysvětluje a vede mě chodbou k sobě do ordinace. „Jenže jsem měla víc štěstí než rozumu a nikdo mě tenkrát v zahradě nechytil. O tom, že jsem tehdy byla za zdí jsem dodnes neřekla živé duši a ty uděláš totéž, pokud jsi chytrá holka. Jsi?“ zeptá se, ale ještě, než stačím odpovědět, přidá další otázku: „Jak se jmenuješ?“ 

„Star. Jmenuju se Star,“ řeknu konsternovaně a čekám až odemkne dveře ošetřovny. 

„Jen Star? Ty ještě nemáš přidělenou rodinu?“ podiví se lékařka. 

„My,“ začnu a nervózně si olíznu rty „zítra máme zkoušky, potom bude selekce a teprve pak mi přidělí rodinu.“   

Dveře ordinace se otevřou a doktorka mě strčí dovnitř. Octnu se v bíle vymalovaném pokoji s pracovním stolem, kterému z leva sousedí ordinace a z prava lékařský pokoj kam zmizela doktorka. Mlčky ji následuju. Její ubytování není o moc lepší než moje. Čtyři stěny, asi tak patnáct metrů čtverečních, dvě okna, skříň, postel… Ale má vlastní televizi a koupelnu. 

 „Vidím, že jsem dorazila právě včas,“ pronese tiše, spíš pro sebe, když cosi hledá v otevřené skříni. 

Zamračím se. Co tím myslí? Chci se jí zeptat, ale ona mi do ruky vtiskne mýdlo, ručník, čistou uniformu a ukáže na dveře koupelny. „Osprchuj se a pak běž okamžitě zpátky do pokoje. Dveře za sebou jen zabouchni, klíče si beru s sebou. Zkusím zatím rozptýlit vychovatelky.“ 

Zhruba minutu ohromeně zírám na dveře, které za sebou zavřela a přemýšlím, jestli se mi to jenom nezdá. Jestli jsem neusnula na zahradě v trávě a všechno včetně mého výletu za zeď nebyl jen výplod mojí fantazie. Štípnu se do kůže na předloktí. Auu! Bolí to. Takže je to pravda!