Královna květin, paní jara – Kapitola 4.

O čtyři roky později 

Roky na gymnáziu uběhly jako voda. Ambra si přesně podle mých očekávaní už během prvních měsíců stačila vytvořit slušnou základnu obdivovatelek jak z řad spolužaček, tak vychovatelek, které jí doslova zobaly z ruky. My s Madeleine jsme se prostě jen snažily být nenápadné a přežít její „přátelství“ i školu. Zatímco já jsem měla štěstí a učení mi šlo v podstatě samo, Madeleine musela rok, co rok vynaložit obrovské úsilí na to, aby vůbec udělala potřebné zkoušky do dalšího ročníku. Především matematika a fyzika pro ni byly doslova zhoubou. Navzdory tomu, kolik času jsme společně studiu věnovaly, nepozorovala jsem u ní žádné zlepšení. 

„Já na to prostě nemám!“ Rozplakala se jednou večer, když jsme už nejmíň po sté řešily jednu a tu samou kvadratickou rovnici. Zakroutím hlavou a pohladím ji po dlouhých kučeravých vlasech. Obě jsme už odrostli dětským botám, ale Mad si na rozdíl ode mě pořád uchovala dětskou roztomilost. Zatímco mně se pod bílou blůzkou zaoblují plná ňadra, ona je drobounká jako cukrová panenka. Pravdou je, že jsem o víc než rok starší než ona a možná proto je pro ni tak těžké nám ve škole stačit. Je nejmladší z ročníku. 

„Jsou to poslední zkoušky. Pak už přijde jen selekce a pokud tě vyberou k dalšímu studiu, žádná matematika ani fyzika už tě nečeká. Nesmíš to teď vzdát,“ snažím se jí povzbudit, ale kdesi v koutku duše vím, že je to marné, protože ona už ze sebe víc nedostane. Její mozek na to jednoduše nestačí. Jenže, když teď skončí, přeřadí ji okamžitě mezi dělníky a Madeleine je víla. Neumím si představit, že dře někde v továrně nebo umývá nádobí a drhne jemnýma rukama podlahu. Navíc je z nás nejkrásnější, ovládá plynně šest řečí, další dvě se učí a hraje perfektně na několik hudebních nástrojů. Je jako stvořená pro Elitu. Až na tu prokletou matiku. Musí být způsob, jak jí pomoci. Jak ji dostat dál. I kdybych já sama měla skončit mezi chudinou ve slumu. 

„Já vím. Dělám, co můžu Star, ale nestačí to. Asi jsem příliš hloupá a nehodím se mezi vás,“ fňukne a otře si hřbetem dlaně uslzené tváře. Její drobný špičatý nos se růžově zaleskne. 

„To neříkej,“ požádám ji, když ji obejmu, abych ji utěšila. „Nikdo z nás neumí zpívat a hrát na klavír tak jako ty. Norština mi pořád ještě dělá potíže a ty mluvíš plynně. Jsi chytrá a moc. Jenom trochu jiným způsobem.“ 

„Jenže k čemu mi to všechno bude, až budu drhnout záchodovou mísu nějaké takové Ambře?“ namítne a odtáhne se. „Takhle nemluv,“ okřiknu ji. „Nenechám tě propadnout.“  

„A co chceš ještě dělat? Učíš se se mnou každý den, dokud neohlásí večerku. Při zkouškách se opisovat nedá, protože každý máme jiné zadání. Leda bys mi ho sama vypočítala. Je to ztracené, Star. Já jsem ztracená. Smiřme se s tím.“ 

„Cos to právě řekla?“ napřímím se na židli vedle ní.  

„Že je konec!“ zaúpí zoufale a položí hlavu čelem na stůl s listy otevřeného sešitu z matematiky, zlaté lokny se jí při tom rozprostřou po celých ramenou i zádech. 

„To nemyslím. Říkala jsi, že bych ti zadání musela vypočítat.“ 

„To jsem přece jen tak plácla,“ zamumlá a mávne rukou s hlavou pořád položenou na sešitu. Pak se najednou prudce napřímí a sevře mi dlaní předloktí. „Ani na to nemysli, Star. Kdyby nás u toho chytily, poletíme obě.“ 

„Jsme přece nejvíc nejlepší kamarádky na světě, vzpomínáš? Pokud skočíš ty, skočím taky,“ odpovím jí naléhavě. Chce něco namítnout, ale než stačí promluvit, nahrne se do nevelkého pokoje Ambra se Sofíou a několika dalšími dívkami. Návštěvy na pokojích obvykle nejsou povoleny, snad proto, že když se do místnosti se dvěma okny, čtyřmi skříněmi, postelemi a dvěma psacími stoly o velikosti sotva dvacet metrů čtverečních nahrne víc než pět lidí, začne v ní být poněkud těsno. Máme dovoleno se setkávat na zahradě, pokud to dovoluje počasí, v knihovně, kde se ovšem nesmíme chovat moc hlučně nebo společenské místnosti s televizí, ale v pokoji ne. Jenže Ambra si před necelým půl rokem nějak vymohla výjimku a s Mad jsme tak přišly i o tu trošku soukromí, kterou jsme měly. „Vy se snad ještě učíte?“  mlaskne povýšeně Ambra a natahuje krk, aby viděla na obsah sešitu. Mad ho rychle zavře, ale je příliš pozdě na to, aby si naše dokonalá spolubydlící nevšimla obrovského množství škrtanců. „Zdá se, že někoho v poslední selekci zřejmě špatně odhadli,“ mrkne pobaveně černovláska na Madeleine. Je neuvěřitelné, že někdo tak nápadně krásný může mít tak odpornou duši. Jestli byla Madiina krása jako letní jitro, je ta Ambřina jako nejjasnější mrazivá noc. Dlouhé hladké černé vlasy, které nosí nejraději rozpuštěné ji volně splývají až k oblým bokům. Uniformu nosí vždycky nejmíň o jedno číslo menší nebo si to aspoň myslím, jinak by její dokonalé bílé nohy nemohly vypadat tak dlouhé a bílá halenka by přece nebyla v jistých partiích tak těsná. Ale nejpodmanivější jsou její světle modré oči, které se třpytí jako hvězdy na noční obloze. Kůži má bledou jako čerstvě padlý sníh a její rudé plné rty pod rovným nosem jen dotvářejí dokonalý obraz ledové královny. Ambra se pro Elitu narodila. Jednou skončí v nějaké vysoko postavené rodině. Možná dokonce u některého z guvernérů. Za to já jsem se se svýma světle hnědýma očima, špinavě blond vlasy a oplácaným zadkem dostala už na konec cesty. Nejsem dost hezká pro Elitu, ale jsem aspoň dost chytrá pro to, abych nastoupila praxi na pozici lékaře, právníka nebo vědce. Dokonce budu mít možnost svobodné volby. Poprvé v životě nebudu mít po příští selekci přesně naplánovaný každičký den pro příštích několik let. Vždycky, když si na to vzpomenu, skoro se mi nedočkavostí zastavuje dech. Jediné, co mě rmoutí je, že tady Mad nechám samotnou na pospas Ambře. Když jsem tvrdila, že zůstaneme po zkouškách a rozřazení spolu, lhala jsem jí. Ale byla to nevinná lež, kterou potřebovala slyšet, aby vůbec přistoupila na můj návrh. 

„Nech ji být,“ zasyčím k černovlásce. Ta po mě krátce přejede modrýma očima, jako by zvažovala, jestli jí za to stojím. Nakonec pohodí dlouhými vlasy a široce se usměje. „Zdá se mi, že je tu nějak málo místa. Nemyslíte holky?“ otočí se k hloučku tří děvčat a Sofíe, která se zadívá do země. 

„Aby taky ne, když tady naše Star zabírá kozama a prdelí půlku pokoje,“ prohlásí ledově, mávne rukou na skupinku za sebou a zmizí z pokoje, aniž by počkala na mou odpověď.  

Ještě, že tak. Musela bych jí vyškrábat oči. Mad se ke mně skloní a váhavě mě pohladí po rameni. „Nevšímej si jí. Jen tě chtěla naštvat,“ špitne a jemně se na mě usměje. 

Zrychleně oddechuju, plíce mě bolí a objemná hruď se mi při tom zvedá a zase klesá jako memento mého ponížení. Nesnáším je. Nesnáším svoje prsa, svůj zadek, boky. Nesnáším na sobě úplně všechno včetně toho pískavého zvuku, který se mi právě teď ozývá z plic. Pálí to, proč to vždycky tak strašně pálí? 

„Star, uklidni se. Zase dostáváš ten svůj záchvat, slyším to. Jestli na to přijdou, tak- “ Prudce Madeleine odstrčím, najednou je mi hrozně protivná. Ona i celá ta její dokonalá tvářička s věčně našpulenými rtíky, velkýma modrýma očima a růžovými tvářemi, které doslova kypí zdravím. „Dej mi pokoj! Všichni mi dejte pokoj. Co o tom víš? Jsi stejně hezká jako ona. Nemáš ani ponětí, jaký to je v těle tlustý ošklivky,“ prsknu vztekle s očima plnýma slz a vyběhnu z pokoje. Běžím po chodbách internátu a neohlížím se kolem. Je mi jedno, že se po mě Ambra a její suita se smíchem otočily. Chci prostě jen utéct pryč. Od všeho. Od všech. Aspoň na pár vteřin. Kromě toho se potřebuju nadechnout. Potřebuju vzduch a to hned. Nikdo to nesmí slyšet. Nesmím se zastavit, ani na vteřinu, jinak to zjistí. Zjistí, že nejsem zdravá a vyřadí mě z programu jako toho kluka tehdy na hřišti. Proběhnu prosklenými dveřmi atria, kde se pořádají hudební koncerty až na zahradu. Ani tady se však nezastavím. Teprve ve chvíli, kdy si uvědomím, že okolní keře mi nejsou ani trochu povědomé, maličko zvolním, až nakonec úplně zastavuju a můj sípavý dech se zklidňuje. Položím si ruku na hrudník, a ještě několik minut se soustředím jen na to, abych do rozpálených plic dostala chladný večerní vzduch. V téhle části zahrady jsem nikdy nebyla. Už je šero, venku se smíme zdržovat jen za světla, měla bych jít zpátky do budovy, jinak mi hrozí přinejmenším napomenutí.  

Ale co, pomyslím si, stejně to zítra všechno skončí a já budu konečně volná. Rozhlédnu se kolem sebe a na okamžik se zaposlouchám do zvuků, které přicházejí z budovy. Jen běžná změť dívčích hlasů z chodeb, pokojů a společenských místností. Protože se zdá, že mě nikdo nehledá, posadím se do měkké trávy a dlouze vzdychnu. Bezděčně při tom utrhnu sedmikrásku a začnu si ji otáčet v prstech. Tady je mi nejlíp. Venku, v trávě. Bez lidí. 

Mad si nezasloužila, abych na ni byla taková. Vím to. Budu se jí muset omluvit. Snad mi odpustí. Musí. Zítra jí pomůžu při zkouškách, ona postoupí, padneme si kolem krku a všechno bude zase jako dřív.  

„Jenže nebude,“ šeptnu do ticha a plácnu sebou na záda až to zabolí. Na nebi začaly vycházet první hvězdy. Vzpomínám si, že v Domově pro mládež byl mlžný opar nad městem tak hustý, že na hvězdy vůbec vidět nebylo. Záchvaty tam přicházely daleko častěji, ale tady ve Vídni se mi to už skoro nestává. Jediný, kdo o tom ví, je Mad. Před všemi ostatními se mi podařilo utajit, že se vlastně celý život tak trochu dusím, a to nejen v metaforickém smyslu toho slova, ale skutečně dusím. Nejhorší to bývá na podzim, ale teď v létě obvykle záchvaty nemívám, jenže ta mrcha mě tak rozčílila. Zadívám se na dvoupatrovou budovu bývalého Schwarzenberzského sídla a zamračím se. Světla v pokojích zhasla.  

Prošvihla jsem večerku!  

Jestli si toho někdo všimne možná mě úplně vyřadí z programu. Na pár vteřin se mě doslova zmocní hrůza, potom si však uvědomím, že mě nikdo nehledá. Ambra mou nepřítomnost v pokoji z nějakého důvodu vychovatelkám neohlásila.  

Rozhlédnu se okolo sebe. V temných koutech zahrady se objevují světlušky a když se jejich světélkující tělíčka postupně přesunou od pečlivě sestříhaných keřů až nad místo, kde ležím, neubráním se při pohledu na jejich zvláštní mihotavý tanec pousmání. Jsou krásné, nic kouzelnějšího jsem za celý svůj život ještě neviděla. Jak tak tiše ležím na zemi, zatímco moje spolužačky se ukládají k spánku, dolehne mi k uším jakýsi hlahol. Co to je? Nakrčím čelo a potlačím zklamání, když se roj světýlek nad mou hlavou rozhodne k přeletu přes celou zahradu až k vzrostlým keřům za nimiž, asi tak na délku dvou až tří metrů, vytuším podle obrysů ve tmě vysokou zeď. Zdá se, jako by hluk přicházel odtamtud. Ale v těch místech už přece musí být zakázaná oblast, zamořené místo. Jedno z mála ve Vídni, kde dozimetry po válce pořád ještě naměřili příliš vysoké hodnoty na to, aby tam mohl někdo přežít. To proto, jsem v téhle části zahrady nikdy nebyla, uvědomím si. Máme ji zakázanou, ale v tom šeru a rychlosti jsem si vůbec neuvědomila, že jsem z proskleného atria vyběhla opačným směrem.  

Váhavě se postavím na nohy a jdu blíž, světlušky jako by na mě čekaly. Sotva udělám krok blíž k tetelícímu se roji, odletí o něco dál, až nakonec mizí za hustě prorostlými keři. Teď už mám pocit, že rozeznávám i jednotlivé lidské hlasy a … Hudbu? Slyším hudbu a zpěv. Odhrnu větve, abych zjistila, že tady jsou proto, aby skryly, že zeď je v několika místech pobořená. Roj světlušek se zastavil přímo nad ní. Mám vtíravý pocit, že bych je měla následovat nebo možná zastavit před jistou smrtí. Nevím, co přesně mě nutí, abych šla za nimi. Ohlédnu se zpátky do zahrady a zaváhám opravdu je na malou chvíli, než se protáhnu mezi keři a začnu se po zdi škrábat nahoru. V místě, kde je zeď nižší, se hodně drolí. Moje nízké lakované polobotky budou samá omítka a cihlová suť, až se dostanu nahoru, ale já prostě musím vědět, co je za ní. Když se konečně prsty zachytím za nejvyšší cihlu a přitáhnu se na vrchol, světlušky se rozletí na všechny strany a já zatajím dech. Pode mnou je město.  

Tedy ne doslova, nejbližší osvětlenou budovu vidím tak tři sta možná pět set metrů od zdi, ale je tam. Žádná zamořená oblast, žádná radiace, žijí tady lidé. Bez rozmýšlení seskočím dolů a rozběhnu se za nimi.