Nejen, že nás s Madeleine poslaly společně na gymnázium, ale dokonce nám přidělili i stejný pokoj. Nám a dalším dvěma dívkám, což jak se brzy ukázalo zas taková výhra nebyla, protože těmi dívkami byly Ambra a Sofía. Vychovatelky zřejmě neměly špatné úmysly, když nás rozdělovaly do pokojů podle toho, odkud jsme do Vídně přijely. Jenže soužití s Ambrou bylo jednoduše nesnesitelné. Prvních pár týdnů se snažila být milá aspoň na Mad, ale když zjistila, že ji na svou stranu nezíská, začala nám dělat oběma schválnosti. Strkala nám do aktovek s učením mokré hadry, namáčela uniformy do bláta, a dokonce se neštítila ani toho, že nám kradla domácí úkoly. Především Madeleine si potom nestihla včas doplnit úlohy z matematiky, když na Ambřin podlý úskok těsně před hodinou přišla.  

„Proč se za každou cenu snažíš, aby nás vyřadily z programu?“ zaječím na ní hned, jak se po vyučování vrátíme do společného pokoje. Měla jsem chuť to udělat už ve třídě, když se Mad rozplakala, protože odevzdávala profesorce sotva polovinu příkladů a ta jí za to udělila už druhé napomenutí. Třetí znamenalo setkání s děkankou a ta potom měla rozhodnout, jestli smí student v programu pokračovat nebo bude vyřazen, případně, bude-li mít štěstí, zda ho přeřadí do nižší kasty. 

„Nesnažím se, aby vyřadili VÁS, jen ji. Ty to časem zvládneš sama.“ Zasměje se povýšeně a přeleští si nehty o modrou vestičku uniformy. „TY MRCHO!“ zařvu vztekle, skočím jí po vlasech, a když mezi prsty ucítím jeden z hladkých copánků, prudce jím trhnu. Ambra zaječí až mi zalehne v uších. Chvatně jí pustím a než se otevřou dveře pokoje, sedím v posteli na opačné straně místnosti a tvářím se, že jsem zabraná do knihy na klíně. Guvernantka nás obě sjede přísným pohledem. „Co je to tady?“ 

Ambra se po mě vztekle ohlédne, ale pak se zatváří jako andílek. „Zdálo se mi, že tady proběhla myš.“ Pronese sladce omluvným tónem a nevinně zamrká dlouhými černými řasami. Zavalitá, asi třicetiletá vychovatelka s brunátnou tváří, přísnými úzkými rty a hnědýma prasečíma očkama se ušklíbne, potom dojde až k Ambře a rozhlédne se kolem sebe. „Kde?“ Spolubydlící ukáže prstem k posteli, kde spává Sofía, která má v tuhle chvíli hodinu zpěvu s Madeleine. Já a Ambra jsme naštěstí neprokázaly dostatečný talent a tím pádem nám vznikl prostor pro samostudium na pokoji. „Běžela pod postel,“ kníkne hraně ustrašeně a schová pobavený úsměv pod ruce, když si jimi přikryje tvář. Vychovatelka padne na všechny čtyři, vystrčí na nás objemný zadek a snaží se mohutné tělo nacpat pod postel, aby zahlédla neexistující myš. Možná Ambru nesnáším, ale v zesměšňování kohokoliv a vychovatelek zvlášť, je rozhodně třída. 

„Nic tady nevidím,“ zavrčí guvernantka s hlavou ještě pod postelí a už se souká zpátky, když Ambra hlasitě zavýskne a skočí jí na záda. „Teď běžela přímo tady.“ Vychovatelka se rozplácne na podlaze obličejem k zemi a rozmrzele zafuní. V tu chvíli spolubydlící seskočí zpátky na zem a skloní se k její tváři, která je ještě napůl pod postelí. „Jé, omlouvám se. Já nechtěla. Hrozně jsem se jí lekla. Není vám nic?“ zeptá se starostlivě a podává ženě ruku. Ta ji ignoruje. Ztěžka se vyhrabe nejdřív na všechny čtyři a později zpátky na nohy. Otře si paží orosené čelo a se slovy: „Pošlu sem uklízečku s pastičkou.“ se odporoučí z pokoje. 

Nejraději bych vyprskla smíchy, ale tím bych dala Ambře najevo, že je zábavná, a tak jen dál upřeně zírám do učebnice ruštiny. Když do pokoje o dvacet minut později dorazí Madeleine a posadí se ke mně na pelest postele, beze slova knihu otočí hlavou vzhůru. „Takhle ti to půjde, myslím, líp.“.  

V tu chvíli se obě naráz hlasitě rozesmějeme.  

Na druhý den ráno nás všechny čtyři budí uklízečka o celou půl hodinu dřív, než obvykle vstáváme. 

„To je tvoje vina,“ zavrčím rozespale k Ambře a hodím po ní polštář. Jestli něco z hloubi duše nenávidím, tak je to ranní vstávání. Jako kdyby nestačila obvyklá půl osmá. 

„Trhni si.“ Hodí mi polštář zpátky, navlékne na sebe župan a zmizí z pokoje v doprovodu Sofíi. Posadím se a zívnu. „Co máme dneska v rozvrhu?“ 

„Myslím, že společný máme dějepis, politologii a jazyky,“ odtuší Mad a češe si přitom dlouhé kučeravé vlasy. 

Poškrábu se na hlavě a vyhrabu se neochotně z postele, abych se oblékla. 

„Nemám tady ani jednu sukni,“ vydechnu, zatímco zuřivě přehrabuju svoje prádlo v zašlé skříni a srdce mi přitom bije vzteky jako splašené. „No vážně, ani jednu. Musela mi je někam schovat, mrcha jedna.“ 

„Určitě sis je ukládala?“ ujišťuje se Madeleine, zvedne se ze své postele a jde se podívat. 

Zavrtím hlavou. „Jistě, že ukládala. Nejsem přece úplně pitomá, ale mě je jasný, kdo v tom má prsty. Včera jsme měly s Ambrou menší výměnu názorů.“ 

Mad se na mě nesouhlasně podívá. „Proč jí provokuješ?“ 

Polknu, abych Madeleine nezopakovala to, co mi včera řekla Ambra, beztak by pro ni našla další omluvu, kterou si ta jedovatá zmije ani trochu nezasloužila. „Jen si od ní nenechám všechno líbit, to je celé.“ 

Blondýnka se usměje, otevře svou skříň a nakrabatí čelo. „Nerada to přiznávám, ale tentokrát máš asi pravdu. Chtěla jsem ti půjčit svou, ale mám tady jen jednu.“ 

Ušklíbnu se. „V pořádku, zajdu si v županu za hlavní vychovatelkou a poprosím ji o náhradní prádlo.“ 

Madeleine na mě vyvalí oči. „Ale to nestihneš snídani! Dneska jsou přece muffiny.“ 

Známe se teprve pár měsíců a ona už si pamatuje, že je to moje oblíbené jídlo. „Ale v pyžamu mě do jídelny stejně nepustí.“ 

Madeleine chápavě přikývne. „Mrzí mě to.“ 

„Ty za to přece nemůžeš. Jdu, ať stihnu děják. A Mad,“ zastavím se ještě mezi dveřmi. 

„Ano?“ 

„Dej si jeden čokoládový i za mě.“