Správcová sice vrtěla hlavou nad tím, že bych přes noc vyrostla z pár měsíců staré uniformy, ale bez větších řečí si mě přeměřila, posadila mě na malý hnědý gauč u stěny své malé kanceláře, která připomínala kumbál na košťata, kterých tady mimochodem bylo o stěnu opřených asi deset a odešla mi do skladu najít nové padnoucí šaty. 

Minuty ubíhaly a já jsem zírala na protilehlou stěnu a v duchu se zabývala tím, jak nejlépe se Ambře pomstít, když jsem si všimla, že stěna, na kterou zírám, jsou vlastně posuvné dveře. Zkousnu si dolní ret, zvednu se a se zatajeným dechem poslouchám, jestli se správcová nevrací. Potom se do dveří opatrně opřu a odstrčím je stranou tak, aby dělaly co nejmenší rámus. Když zjistím, že se za nimi skrývá knihovna, málem radostí zavýsknu, možná přece jenom dostanu příležitost zjistit, jak to dopadlo s Pippi. Tedy, pokud přijdu na způsob, jak se sem dostat častěji. Sotva zaslechnu, že se ke mně blíží chodbou Swarzenberského paláce těžké kroky správcové, chvatně dveře zase přivřu a poslušně se posadím zpátky na hnědý gauč. Bylo to tak tak, když se otevřely dveře a žena se nahrnula dovnitř s náručí plnou úplně nových uniforem. Bezděčně si uvědomím, že to je poprvé, kdy si obléknu něco opravdu nového a zlomyslně se ušklíbnu při představě, jak se asi bude Ambra tvářit, až zjistí, že jsem na jejím plánu mi uškodit vlastně vydělala.  

„Tak tady to je.“ Podává mi správcová hromádku. 

„Děkuju.“ Přijmu ji a přemýšlím, jak si zajistit volný vstup do její kanceláře nebo přesněji do knihovny vedle ní. 

„Ještě něco potřebuješ?“ zeptá se nechápavě, protože pořád ještě stojím proti ní a nemám se k odchodu. „Víte, napadlo mě, jestli byste třeba nechtěla občas s něčím pomoct. Myslím, třeba něco spočítat, napsat nebo tak,“ plácnu první co mě napadne, protože moc dobře vím, že vzdělání správcové skončilo s jejím odchodem z Domova pro mládež. Je to vlastně taková lepší uklízečka, přesto je zodpovědná za inventarizaci skladu a objednávky úklidových pomůcek a prostředků, což jí moc nejde. Tedy pokud můžu věřit rozhovoru jejích dvou mladších podřízených, který jsem nedávno na chodbě vyslechla. Správcová na mě pár vteřin mlčky trochu vyjeveně kouká. Její modrozelené oči se se nedůvěřivě přivřou. Okamžitě svých slov zalituju a chystám se k překotnému odchodu s rozloučením na rtech, když řekne: 

„Ale nesmíš o tom říct vychovatelkám.“ 

Dlouze úlevně vydechnu a zavrtím hlavou. „Slibuju, že nic nepovím.“ 

Správcová se pousměje. „Po vyučování se tu zastav, pomůžeš mi s účetní knihou.“ 

Přikývnu, tváře mi polije horkost a s chvatným na shledanou na rtech, vybíhám na chodbu. Pohledem zavadím o nástěnné hodiny. Půl deváté, bezva, mám zpoždění. Marně pátrám v paměti, co mě čeká podle rozvrhu ve třídě. Nemůžu si vzpomenout. Jen ať to není Himlerka, prosím, ať to není ona. Opakuju si v duchu jako mantru, rychle se v pokoji převléknu, hodím zbylé oblečení do skříně bez ladu a skladu a běžím do třídy. Přede dveřmi se několikrát pomalu nadechnu a zase vydechnu, z plic se mi ozve tiché zapískání, takže nespokojeně zavrtím hlavou, a ještě chvilku se prodýchávám, dokud si nejsem úplně jistá, že nepřijde další záchvat, teprve potom zaklepu na dveře. 

„Vstupte,“ ozve se a mně je okamžitě jasné, že lítám v průšvihu. Tak se to Ambře přece jenom povedlo. 

Profesorka Himlerová si mě přísně změří. 

„Vítejte na hodině, slečno Star.“ 

Sklopím oči, jejímu pohledu se jen těžko odolává. „Omlouvám se, slečno Himlerová. Musela jsem si vyzvednout novou uniformu.“ 

„V době vyučování?“ podiví se. 

„Hm, ztratily se mi přes noc ze skříně všechny sukně, slečno.“ 

Profesorka pokývá hlavou a pokyne mi dlaní ke katedře. „Nevadí, přišla jste v tu nejpříhodnější chvíli. Právě jsem se chystala někoho vyvolat k tabuli, aby nám pověděl, jaké má Spojená Evropská Federace politické vztahy s Carským Ruskem a proč.“ 

Kruci! Zatnu ruce v pěst a krátce zavřu oči. Teprve potom se vydám směrem, kterým ukazuje učitelka. Jen ať to nehodnotí, zadoufám v duchu a pohledem vyhledám Madeleine, která se tváří snad ještě nešťastněji než já. 

„Samozřejmě vaše vědomosti zahrnu do ročního hodnocení, slečno Star,“ oznámí Himlerka, když se posadí za stůl a sepne dlouhé hubené ruce na jeho dřevěné desce. 

„Carské Rusko vzniklo po občanské válce, kterou vyvolalo povstání na Rudém náměstí v Moskvě, kdy stoupenci bývalé monarchie pobořili Leninovo mauzoleum a následně jej zapálili, požár tehdy poničil značnou část bývalého hlavního města a-“ 

„Vaše dějepisné znalosti jsou jistě zajímavé, slečno Star, ale mě by zajímaly spíše ty politologické. Ze současnosti,“ přeruší mě profesorka, aby mi dala jasně najevo, že můj pokus, vykroutit se ze zkoušky omíláním historických faktů prohlédla. 

Přikývnu a nasucho polknu. „S Carským Ruskem má Spojená Evropská Federace,“ začnu a dlouze natahuju slabiky, abych získala čas, přičemž se snažím z Madiiny nenápadné gestikulace pochopit nápovědu. „má dobré-“ Mad zavrtí hlavou. „Hm, nemá dobré politické vztahy.“ 

Himlerka povytáhne pravé obočí. „A proč?“ 

Uff! „Protože máme prezidenta a oni mají cara?“ zkusím. Profesorka mlaskne, otevře třídní knihu a mávnutím ruky mi dá najevo, abych si šla sednout na místo. 

„Ambro, proč máme s naším východním sousedem napjaté politické vztahy?“ 

Černovláska se podívá mým směrem a široce se usměje, než se postaví, aby vzorně odpověděla. 

„Protože všechny diplomatické sňatky skončili ztrátou kontaktu s dívkou, která byla do jejich země vyslána. Vzhledem k tamnímu přístupu k dívkám, který je nám dosud znám, navíc není vyloučeno, že k sňatku s jejich diplomaty vůbec nedošlo a dívky skončily jako otrokyně v četných harémech vysoce postavených členů ruské šlechty. Sami Rusové nás také před rokem obvinili z únosu malého careviče Mikuláše Romanova, který zmizel neznámo kam, když v doprovodu chůvy cestoval z pobytu na venkově domů do Petrohradu.“ 

„Velmi dobře,“ pochválí jí Himlerka a cosi naškrábe do svého malého zápisníku. 

Naštvaně založím ruce na hrudníku a dlouze se nadechnu, abych se uklidnila. Madeleine se ke mně nakloní a stiskne mi jemně rameno. „To si opravíš,“ špitne. Úkosem se na ni podívám a kousnu se do jazyka, abych jí nepověděla, že k tomu všemu došlo stejně jenom kvůli ní. Moc dobře totiž vím, že to není pravda. Existuje jediná osoba, která za tohle všechno nese vinu. A tou je Ambra. Nenávidím jí. Nenávidím jí z celého srdce. 

„Tumáš,“ šeptne Madeleine a cosi mi pokládá pod lavicí na klín, vytrhne mě tak z představ toho, jak Ambře škubu z hlavy vlásek po vlásku, dokud není úplně plešatá. Jako koleno. Úplně rudé koleno. 

Překvapeně si na klín sáhnu a když pod bříšky prstů ucítím strukturu měkkého nadýchaného dezertu, málem se rozbrečím. Muffin. Máme zakázáno vynášet jídlo z jídelny pod hrozbou týdenního úklidu společných toalet v celé budově a Madeleine to i tak riskovala. Kvůli mně.