„Neměla jsi o tom s otcem vůbec mluvit,“ spílá mi matka cestou domů, když jí prozradím, že ruku jsem si nepřibouchla do dveří cestou z toalety, jak tvrdil Albert po našem návratu do tanečního sálu.  

„Potřebovala jsem mít jistotu,“ namítnu a pevně stisknu sáček s ledem, který jsme dostala už na plese, abych otok zchladila. 

„Jistotu čeho?“ nechápe matka. 

„Jistotu, že je otec přesně takový, jak jste tvrdila,“ odpovím a proti své vůli vzlyknu. „Já… Pořád jsem doufala, že mě … Že mě má třeba rád,“ vysoukám ze sebe a snažím se potlačit slzy. Vlastně si nejsem jistá, jestli pláču pro zraněnou ruku nebo iluze, které jsem dnes večer ztratila. 

„Ach, děvče,“ vzdychne matka a obejme mě kolem ramen. „On takový vždycky nebyl.“ 

„Ne?“ 

Zavrtí hlavou. „Když jsem ho poznala byl to citlivý kluk se spoustou snů, ale pak se z něj stal guvernér… Změnil se. A potom, co jsem otěhotněla, a Asociace doslova vtrhla do našeho domu, aby naši holčičku odnesli pryč, něco se v něm zlomilo nadobro. Už to nebyl ten stejný muž, kterého jsem si vzala.“ 

„Vy jste si ji chtěli nechat?“  

„Chtěli jsme utéct do Ruska. Moje spolubydlící z internátu byla jednou z dívek, které se tam provdaly, ale naše holčička přišla na svět předčasně. Už se nedalo nic dělat,“ vysvětlí matka přiškrceně s očima plnýma slz. Teď je řada na mě, abych ji utěšila, jenže nevím, co říct. Nedokážu si představit tu obrovskou bolest, kterou musela cítit, když jí odnesli vlastní dítě. Teď už chápu, proč čekala s adopcí tak dlouho, proč tak pečlivě vybírala dívku, která nahradí její skutečnou dceru. Ona totiž žádné náhradní dítě ve skutečnosti nechtěla. 

„Máte o ní nějaké zprávy?“ zeptám se nejistě a tajně doufám, že odpoví ano. 

„Mely přišla na svět příliš brzy, měla nedovyvinuté plíce, aby přežila, musela by mít neustálou péči, a to je něco, co Asociace považuje při množství narozených dětí za zbytečnou investici. Neprošla první selekcí,“ řekne matka mezi vzlyky. První selekce. Slyším o ní poprvé, ale je víc než jasné, jak děsivý má význam. Chci se zeptat, co tedy s holčičkou udělali. Nemohli ji přece jen tak pohodit vprostřed slumu za hranicemi města, naštěstí matka, která jako by vycítila, na co se chci zeptat i přes vlastní žal pokračovala. 

„Děti, které neprojdou kteroukoliv selekcí ze zdravotních důvodů jsou uspány a jejich těla jsou zpopelněna. Samotný popel je pak rozprášen na hřbitovech na k tomu určených místech. Nemají žádné náhrobky, nejsou po nich žádné záznamy, prostě zmizí, jako by nikdy neexistovaly. Zůstává o nich jediná zpráva, která je ovšem pečlivě uložená pod heslem v počítači guvernérů a prezidenta a pro ně jsou to většinou jen bezvýznamná statistická čísla.“ 

V hlavě mi najednou začne hučet a žaludek se obrací v zoufalé potřebě vyprázdnit svůj obsah kterýmkoliv směrem, když si vzpomenu na toho zrzavého kluka z domova pro mládež. Poslala jsem ho na smrt! 

„Starlett,“ řekne naléhavě matka „to co jsem ti dnes prozradila nesmíš říct živé duši. Ani Albertovi, on sám se o tom, jak a proč selekce probíhají, dozví teprve až po převzetí guvernérského křesla. Rozumíš?“ 

Přikývnu, ale nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo. Pořád mám totiž před očima, toho pihovatého kluka, který si za to, že ukradl Mad králíčka rozhodně zasloužil rozbít nos, ale umřít určitě neměl. 

Z auta vystupuju jako omráčená, ani nevnímám Nikolaje, který zaváhá u dveří mých pokojů, zda má vstoupit či nikoliv. Nakonec zvolí první možnost a já si přes interkom zavolám Zinu, aby mi pomohla se svlékáním a s vlasy. Na zlomený malíček si vzpomenu teprve druhý den ráno na tréninku. 

„Měla byste si to nechat ošetřit,“ podotkne Nikolaj, když proti sobě stojíme v bojové pozici a já sykám bolestí, jak se snažím ohnout nateklý prst. 

„Nic to není,“ odvětím a vykopnu. Osobní strážce mě odrazí a úder mi vrátí, vyhnu se mu, ale když se nějakým zázrakem octne proti mně, chytí mě za bolavý prst a bez větší námahy mě donutí klesnout na kolena s očima plnýma slz, jsem nucena uznat, že má pravdu. 

„Proč jste mu to dovolila?“ zeptá se mě Nikolaj nečekaně a s překvapivou něhou mi pomáhá zpátky na nohy. 

Nakrčím čelo. „Co tím myslíte?“ 

„Viděl jsem ho, jak vám tu ruku při tanci drtil. Podle výrazu vaší tváře bych vám na vteřinu přesně mohl říct, kdy ta kost povolila. Proč jste mu dovolila, aby vám tak ublížil?“ 

Překvapeně zamrkám. „Mluvíte nesmysly. Přivřela jsem si ruku do dveří,“ zalžu a uhnu pohledem. 

„Mně nemůžete lhát. Je mou prací, abych poznal, když vám někdo ubližuje a zastavil ho.“ 

Obočí mi vylétne vzhůru. „Vážně?“ založím si ruce v bok. „Tak proč jste ho nezastavil?“ 

Nikolaj se stáhne. Uvědomil si svou chybu. „Protože je to můj šéf, sakra. Ale vy jste mohla…“ 

„Co jsem mohla?“ skočím mu do řeči. Ten chlap zjevně nemá ani představu, jak vypadá můj svět. Má mě za rozmazlenou princeznu se zlatou lžičkou u pusy. 

„Mohla jste ho zastavit. Je to váš otec,“ dokončí větu. 

Pokývám hlavou. „Právě. Je to můj otec. A vy se pletete do věcí, do kterých vám nic není,“ prsknu vztekle a chystám se odejít, když mě chytí za paži. 

„Omlouvám se,“ řekne o poznání tišeji. Neodpovím, jen se mu vytrhnu a odejdu do svého pokoje, kde se převléknu ze sportovního oblečení do lehkých šifonových růžových šatů s balkonovými rukávy. Malíček si zafixuju pomocí dvou tužek a stuhy, večer do divadla si tu parádu sundám, ale k lékaři jít prostě nemůžu. Přežiju dopolední výuku jazyků a zeměpisu a po zbytek dne listuji v knize o severských bozích, kde už jsem nenašla žádný převratný objev. Bylo to spíš jako bych se snažila zanalyzovat význam pohádek, což u mě vyvolalo menší rozmrzelost. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Madeleine, ale s ovázanou rukou to nešlo. Navíc jsem cítila jakýsi vnitřní neklid, který bezpochyby souvisel se vším, co se za poslední tři dny událo. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že nejsem v Praze ani týden. Belveder a čas strávený s Madeleine se najednou zdá vzdálený tisíce světelných let. V noci jsem měla noční můry, pronásledovala mě tvář malého pihovatého chlapce. Obličej měl uplakaný a z nosu mu crčela krev, když na mě ukazoval hubeným prstem a šeptal: „Vražedkyně.“ Ještě teď mám husí kůži, jen si na to vzpomenu. Kdybych neměla plány na večer, vyrazila bych do své tajné knihovny a přinesla si jeden ze zakázaných svazků, ale přes den je v domě příliš rušno na to, abych riskovala odhalení. Nakonec se tedy jen uvelebím na malé pohovce a bezduše zírám na záplavu pokojových květin, které mi matka nechala přinést, jak slíbila. Pravdou je, že od chvíle, co tu jsou, se mi snáze dýchá a večer rychleji usínám, ale může to být jen tím, že jsem si konečně zvykla na nové prostředí. Dlouze se nadechnu a zadívám se na několik orchidejí na okenním parapetu nedaleko ode mě. Jejich květy jsou krásně do fialova zbarvené a žluté pestíky uprostřed každého z nich jako by se chvěly. Promnu si oči, zvednu se z pohovky a postavím se přímo k jedné z květin. Mám vtíravý pocit, že mě k sobě volá a láká. Lehce nakloním hlavu ke straně a ani nevím proč, přejedu zlehka prsty po jednom z lesklých listů, vtom zaslechnu sotva slyšitelné povzdechnutí. Zmateně zavrtím hlavou a chystám se odejít pryč, ale květina mi překvapivě rychle obtočí pravou ruku jedním z kořenů od zápěstí až k malíčku. Paní, paní, paní… Slyším v uších naléhavý šepot a náhle se mi krátí dech. Dýchej, paní, dýchej. Ozývá se znovu. Dovol nám, abychom tě uzdravily. Zamračím se a snažím se vymanit zápěstí ze sevření kořenů. Dovol nám, to, dovol. Ozývá se zase. Copak jsem se úplně zbláznila? Vytřeštěně se dívám na svou ruku, která je už celá v sevření rostliny. Dívám se, jak pod ní praská dřevěná tužka, kůží mi náhle projede zvláštní poryv tepla a hned na to chladu. Najednou sevření povolí až se rostlina stáhne úplně celá zpět do své skleněné nádoby a šepot utichne. Otok je pryč. Uvolním stuhu a zkusím zahýbat malíčkem. Nebolí. 

Co se to právě stalo? Udělám několik kroků vzad a snažím se držet co nejdál od jakékoliv rostliny v pokoji. „Tak jo,“ řeknu nahlas. „Vy mě slyšíte?“ 

Květy a listy rostlinek kolem mě se jako na povel rozechvějí a mě se v uších znovu rozezní ten jemný tenký hlásek. Ano, ano, ano, paní. To přece není možné! Musím se každou chvíli probudit. Štípnu se do paže, ale nic se neděje. Zavrtím hlavou. Ne, ne, ne. Já přece nejsem blázen. Ty kytky se mnou nemluví. Neboj se nás, paní. Neboj! Neboj se. Nemusíš mít strach. Ozve se zase ten zpěvavý tichý hlas. „Ticho! Dost!“ vykřiknu a šepot umlkne. Několikrát dlouze vydechnu. Všechno se dá racionálně vysvětlit, Star. Ty kytky s tebou nemluvily. Jenom ti tak moc chybí Mad, že sis vytvořila imaginární kamarádky. Přesně tak, to bude ono. Přece, kdyby byly ty hlasy skutečné, neposlouchaly by tě na slovo, no ne? Ale jak vysvětlit ten zlomený malíček? Do očí se mi nahrnou slzy. Zbláznila jsem se! Znovu už nejmíň po sté dlouze vydechnu a opatrně se přiblížím zpátky k orchidejím na okně. Předkloním se a zapřu se dlaněmi o kolena. Květ se stočí mým směrem, nadechnu se a fouknu, až se listy lehounce zachvějí, načež se rozvine jedno z poupat do plného květu. Uskočím. Sakra! 

„To jsem udělala já?“  

Jen ty a slunce máte takovou moc, paní. 

„Já a slunce?“ nechápu. 

Jsi naše matka. Tak dlouho jsme čekaly na tvůj návrat. 

„Na můj návrat?“ nechápu a snažím se moc nepřemýšlet o tom, že se bavím s kytkou na parapetu. Myslím, že Astrid je oproti mně se svými vizemi úplný žabař. 

Cožpak ty si na nás nevzpomínáš? Jsme tvoje dcery. Všechny. Každá rostlina, každý strom. Sdílíme jednu duši, jednu energii. Dáváme zbytku světa dech. Bez nás by nic nežilo. 

Zamračím se. Dech zbytku světa? „To myslíte kyslík?“ 

Jsme tvoje dcery. Stvořila jsi nás. Vzpomínáš? 

Švitořily dál orchideje namísto odpovědi. Potřesu hlavou. „Já nejsem vaše matka.“ 

Naslouchej svému srdci, matko. A pochopíš. 

Když se ozve hlasité zaklepání, leknutím s sebou trhnu. Slyší je ještě někdo další? „Vstupte,“ zavolám ke dveřím s očima stále upřenýma k orchidejím. 

„Jsou to jediné orchideje, které v tomhle domě teď létě kvetou, slečno. Jsou krásné, že?“ poznamená Zina, která přinesla čisté prádlo. 

„Ach, ano. Moc krásné. Čím myslíte, že to je, Zino?“ 

Služebná pokrčí rameny. „Asi tady máte víc sluníčka než jinde. Nebo vhodnější vlhkost vzduchu. Jednoduše se tady rostlinám daří o něco lépe než jinde, slečno.“ 

Ty jsi naše slunce, paní. Zazní mi v uších hlasy orchidejí. 

„Slyšela jste to taky?“  

Komorná přestane na chvilku rovnat deku na pohovce a zaposlouchá se. „Nic neslyším, slečno.“ 

Přikývnu. Takže mluví jen se mnou, ale proč? 

„Možná jste slyšela zahradníka, občas si dost otřesně a nahlas zpívá. Markéta tvrdí, že ho kvůli tomu jednou pán vyhodí,“ podotkne Zina a zmizí s čistým prádlem v šatně. Skloním se ke květině a lehce do ní špičkou nehtu šťouchnu. „Probereme to později,“ špitnu a vyhledám Zinu, abych jí požádala o pomoc s přípravou na večer. 

Pozn. Výše uvedený text je publikován bez redakčního nebo korekčního zásahu, může tedy obsahovat chyby, které budou v případě vydání knihy odstraněny.