Přípravy na můj debutantský ples jsou v plném proudu. Zina mi právě na hlavě vytváří složitý účes do něhož zaplétá perly, které dokonale ladí s mými slonovinově bílými korzetovými šaty s širokou nabíranou dlouhou sukní z vlámské krajky. Na slavnosti budu jediná mít na sobě tuto barvu, je to starý zvyk a forma uvedení dívky do společnosti, která byla velmi populární už před prvními světovými válkami. Samotný ples se odehraje na hradě, protože to je nejen oficiální sídlo prezidenta, ale také guvernéra, mého otce. Naštěstí, ani jeden z nich neprojevil vážný zájem tam skutečně žít a podobné akce se zase nepořádají tak často, abychom si vzájemně překáželi. Mírně sebou trhnu, když se ozve tiché zaklepání na dveře. „Vstupte,“ zavolám směrem ke dveřím a netrpělivě si poposednu, když Zina přerovnává jednotlivé pramínky blond vlasů. Do místnosti elegantně vpluje matka oblečená do dlouhých splývavých rudých šatů s lodičkovým výstřihem. Její bledá pleť tak ještě víc vyniká a světle zelené oči podtržené smaragdovými šperky v uších září jako dvě hvězdy. Přestože už oslavila třiačtyřicáté narozeniny, pořád patří mezi nejkrásnější ženy federace. Matně si vybavuji, že se o její ruku ucházelo mnoho významných mužů z Elity včetně současného prezidenta Rákosziho, ale její rodina jí dopřála možnost volby. Luxus, jaký mě se zjevně netýká. 

„Je čas,“ oznámí prostě a zadívá se mi v zrcadle do očí. Mám pocit, že naše včerejší rozmluva konečně aspoň částečně pobořila zeď, která mezi námi vždycky stála a bránila nám se skutečně sblížit. Přála bych si to celým svým srdcem. Bez Madeleine se cítím opuštěná. Ariadné ji nikdy nemůže nahradit, ale možná by mi mohla být spojencem v tomhle chladném vypočítavém světě plném zákazů a pravidel. Když mi Zina konečně upevní i poslední perlu s úlevou vstanu a postavím se k matce čelem. „Jsem připravená.“  

Usměje se a skloní se ke mně, aby mě pohladila po růží lehce zvýrazněné tváři. „Bude to v pořádku. Moc ti to sluší.“ 

Úsměv jí nervózně oplatím a pak už zamíříme chodbou přes schody ven k vozu s oběma našimi stíny v patách. Otec na nás už čeká na hradě, kde vítá hosty. Podle protokolu by matka měla být s ním, ale jak mi dnes ráno u snídaně prozradila, přesvědčila ho, že bude daleko více užitečná jako můj doprovod než jako hostitelka. Jsem jí za to vděčná. Navíc to svědčí o tom, že její vliv na otce a jeho rozhodnutí určitě není zanedbatelný.  

Přímo na místě se ovšem musíme už rozdělit. Matka vchází do sálu jako první bez větší pozornosti, já ji budu následovat až o několik minut později s veškerou ceremonií a pompou, kterou mám coby debutantka mít. Nervózně si žmoulám dlaně, schované v dlouhých bílých rukavičkách a soustředěně oddechuju. Od rána cítím na plicích menší tíseň a bojím se, abych v sále plném lidí nedostala záchvat. V tom uslyším zvuk fanfáry a uvaděče, jak říká: „Přivítejte, prosím slečnu Star Arlettu Kellnerovou. Debutantku tohoto večera a vaši dnešní hostitelku.“ 

Dlouze a hlasitě vydechnu, když mi dva sloužící, oblečení do livrejí v barvách mojí rodiny odhrnou těžký závěs. Ještě na poslední chvíli se ohlédnu po Nikolajovi, který se tváří stejně neúčastně jako obvykle a pak vykročím vpřed. Ocitám se nad schodištěm, které vede do sálu plného lidí, které znám většinou jen z televize a hodin politologie. Otec na mě čeká pod schodištěm a vřele se usmívá. Vystrčím bradu v před a rozvážně se mu vydávám v ústrety, vědoma si pohledů, které ke mně upírá každý člověk v sále pode mnou. Když se mi podaří schody překonat bez klopýtnutí, otec se přede mnou ukloní a nabízí mi rámě. Úklonu mu přesně podle protokolu oplácím a rámě přijímám, načež se nechávám odvést doprostřed sálu, kde nás čeká první společný tanec otce s dcerou. Tradičně je to vídeňský valčík a já se v duchu modlím, abych nezakopla, než uplynou první tři minuty skladby a budou se moci k tanci připojit i ostatní. Když pochopím, že otec je výborný tanečník a bezchybně mě vede, trochu se uklidním. „Dnes večer ti to moc sluší, Starlett,“ složí mi otec tiše poklonu. 

„Děkuji, otče,“ odvětím zdvořile a snažím se ignorovat podivné napětí, které v jeho přítomnosti cítím od chvíle, kdy mi Ariadné prozradila, že souhlasí s tím, jak se prezident a jeho žena chovají k Ambře. 

„Dnes večer bych tě rád někomu představil.“ 

Mlčky přikývnu, nemusím být vědma, jako Astrid, abych uhodla, o kom mluví. 

„My už se vlastně s Albertem trochu známe,“ prozradím při vzpomínce na jeho oči přilepené k mým ňadrům. 

Otec povytáhne obočí. „Opravdu? Ale kde…“ 

„Včera jsem měla tu čest ho potkat u Ambry Rákozsi,“ přeruším otce, abych věc vysvětlila. S úlevou zaregistruju, že už netančíme sami. „Ale oficiálně nás zatím nikdo nepředstavil,“ dodám rychle, když si všimnu otcova mírně podmračeného výrazu. Překvapí mě, když se potom ke mně skloní a zašeptá mi do ucha tak, aby to nikdo jiný nemohl slyšet: „Doufám, že jsi se v jeho přítomnosti chovala, jak se patří. Je to tvůj budoucí manžel.“  

Zalapám po dechu, kdyby mi otec dal facku, nemělo by to větší následky než jeho slova, která jen potvrzovala to, co už vím od matky. V srdci se mi náhle rozžehne plamen vzdoru. „A co všechno se patří, otče? Abych mu byla po vůli, až bude mít chuť?“ syknu a otcův výraz náhle ztvrdne. I sevření jeho dlaně je najednou až příliš pevné, když procedí mezi zuby: „Mimo jiné, dcero.“ 

„A když odmítnu?“ 

Najednou mám pocit, že mi otec láme prsty pravé ruky, tak moc jeho sevření bolí. „Nemáš právo ho odmítat. Jsi žena. Ozdoba a milé rozptýlení pro svého muže, který se o tebe bude na oplátku královsky starat. Stejně tak má právo tě potrestat nebo zavrhnout, když se nebudeš chovat, jak se patří.“ 

„Zavrhnout?“ šeptnu překvapeně a snažím se nemyslet na bolest, která mi tepe už celou pravou paží. 

Otec se ušklíbne. „Ano, zavrhnout. Tvůj manžel, ale i otec-“ zdůrazní své postavení „– tě může podle zákona o rodině kdykoliv zavrhnout a nahradit jinou partnerkou nebo dcerou, pokud k tomu existují jasně prokazatelné důvody, jež souvisí s porušením dobrých mravů. Pokud se tak stane, ztratíš status řádného občana Spojené Federace a stáváš se tudíž osobou nežádoucí.“ 

Osobou nežádoucí. To znamená, že když Alberta odmítnu, skončím ve slumu. Není šance, že bych mohla studovat nebo pracovat, nikdo v SEF mě nezaměstná, hrozí za to příliš velké postihy. Do očí se mi nahrnou slzy. Polknu raněnou hrdost a zatnu zuby, abych neřekla něco, čeho bych mohla později hořce litovat. V tom mi otec uvolní bolavou ruku a stejně jako všichni kolem nás zatleská orchestru, který právě dohrál. Chci se omluvit, abych si na toaletě pod proudem vody zchladila prsty, jež mi doslova tepou bolestí, ale otec mě chytá za paži a vede mě k hloučku lidí stojících se sklenkami v rukou u jednoho z vysokých bílými ubrusy a květinami zdobených stolků. Bolest mi trochu zatemňuje jinak jasnou mysl, když všem postupně podávám ruku a oni mi ji pevně tisknou. Přes slzy skoro nevidím. Odkudsi se objevuje matka a starostlivě si mě prohlíží. Plaše se na ni usměju, abych dala najevo, že nemusí mít starost. Mezi všemi těmi lidmi zahlédnu Ambru s Erikem Amundsenem po boku. I on mi nakonec stejně jako všichni před ním zdvořile potřese rukou, když si blíž prohlédnu jeho společnici, neujde mi, jak silnou vrstvu krycího make-upu na sobě má a vzedme se ve mně silná vlna vzteku, když si uvědomím, proč tomu tak je. Jenže v hlavě mi pořád ještě rezonují otcova slova, a tak jen mlčky přihlížím tomu, jak ji s rukou majetnicky zaklesnutou kolem jejího pasu odvádí pryč. 

„Starlett, dovol, abych ti představil guvernéra Helvétie s rodinou,“ zazní mi v uších otcův hlas a já sebou maličko trhnu, když si uvědomím, o koho vlastně jde. Jako už tolikrát předtím udělám maličké pukrle a podám ruku nejprve Arnoldu Schneiderovi, potom jeho manželce Ritě, a nakonec jejich synovi Albertovi. Důkladně si ho přitom prohlédnu. Je pravda, že střízlivý se zdá o něco bystřejší, než vypadal včera. Nakonec i hladce sčesané světle hnědé vlasy mu dodávají určitý punc dospělosti. Možná mi s ním nebude tak zle. 

„Zatančíme si?“ nabídne mi dlaň a nebýt otcova varovného pohledu, zřejmě bych ho pro bolest raději odmítla, byť mi jeho pozornost není vyloženě nepříjemná. „Ráda,“ odtuším neupřímně s hraným úsměvem a nechávám se jen s velkým sebezapřením odvést na parket. 

„Jste nejkrásnější dívka v sále,“ zalichotí mi, zatímco se mě neobratně snaží vést v rytmu waltzu. 

„Přeháníte. Ambra je taky moc krásná,“ namítnu a snažím se nemyslet na to, že mi právě pošlapal postupně obě nohy. 

„To jistě. Jenže vy vyzařujete takové vnitřní kouzlo,“ poznamená a jeho pohled přitom na pár vteřin spadne k mému živůtku. Málem se ušklíbnu, když si domyslím, že ono vnitřní kouzlo není zřejmě nic jiného než moje ňadra. 

„Za včerejšek se omlouvám,“ řekne kajícně a já mu skoro věřím. „Trochu jsem přebral.“ 

Chápavě se na něj usměju. „To je v pořádku. Nic se vlastně nestalo,“ odtuším, načež klopýtnu o jeho nohu a on mi pevně stiskne rozbolavělou ruku. V tu chvíli ztrácím rovnováhu a spadnu na něj celou vahou. Bez obtíží mě zachytí do pevné náruče. „Jste v pořádku?“ 

Překvapeně zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe. Zdá se, že moje malé faux pas nikdo jiný neviděl. „Ano. Přikývnu a zavadím pohledem o otce, který se tváří dost přísně na to, abych si domyslela, že někomu to přece jen neušlo. „Alberte, mohli bychom se na chvilku posadit? Obávám se, že se mi z toho dusna tady zatočila hlava.“  

Syn guvernéra starostlivě nakrčí čelo. „Vypadáte najednou bledě. Pojďte, doprovodím vás někam na vzduch.“ 

Překvapí mě, jak dobře zná Albert Pražský hrad, navzdory tomu, že sám žije v Hofburgu. Bez zaváhání mě provedl širokou chodbou přes atrium až do zahrad, kde mě na kůži zašimral chladný večerní vzduch. Periferně jsem zahlédla, že Nikolaj se pořád drží v mojí blízkosti, Albert žádného stína, který by na něj dával pozor neměl. Zřejmě se dokáže ubránit sám. Aby taky ne, pomyslím si, při pohledu na jeho statná široká ramena a pevnou hruď na níž jsem v sále tak nešikovně upadla. 

„Tady je to mnohem lepší. Děkuju,“ usměju se na něj a posadím se na lavičku vedle růžového keře. Na chvilku jsem měla pocit, jako by mě květina vítala, když se její už téměř k spánku uložené květy znovu mírně rozevřely a omamně zavoněly. Potřesu hlavou, abych z ní ten nesmyslný dojem vyhnala pryč a zadívám se na Alberta, který stojí přede mnou. „Neposadíte se ke mně?“ 

„Moc rád,“ usměje se. Nečekaně dlouho dobu potom oba mlčky sedíme. Ticho kolem nás by se dalo skoro krájet. Cítím se trochu trapně, ale nenapadá mě právě teď nic, co bych mohla říct. 

„Jste vždycky tak tichá?“ přeruší zpěv cvrčků nakonec jako první Albert. 

Zavrtím hlavou. „Vlastně nevím. Jsem ve společnosti muže sama poprvé.“  

Z hlavy se přitom snažím vytěsnit vzpomínku na své nedávné špičkování s Nikolajem. Neměla bych tak o něm přemýšlet. Jako o muži. 

„Ale včera jste přece…“ začne a já ho přeruším. „Uznávám, včera to bylo poprvé, ale raději bych předstírala, že se to nestalo. Souhlasíte?“ 

Albert se široce usměje. „Rád. Můžu se vás na něco zeptat?“ 

Pokrčím rameny. „Samozřejmě.“ Ty můžeš všechno, domyslím si v duchu mírně rozmrzele. 

„Šla byste se mnou zítra do divadla?“ 

„Ano,“ splyne mi ze rtů jediná mým otcem akceptovatelná odpověď, ale potom v náhlém popudu dodám. „Copak vás snad můžu odmítnout?“ 

Albert se zamračí. „Proč byste nemohla?“ 

Svěsím ramena, vlastně nevím, jak moc jistá dohoda mezi našimi rodiči je. Možná má Albert osvícenějšího otce než já. Možná dostane možnost volby, tak jako kdysi moje matka. „Protože kdyby se to dozvěděl můj otec, dal by mi, co proto.“ 

„Co proto?“ zeptá se nechápavě můj společník a mě v srdci přece jen svitne jiskřička naděje. Možná je tenhle kluk opravdu jiný než Erik nebo otec. Možná si nemyslí, že jeho budoucí žena má být jen na ozdobu a možná nebude vyžadovat moje tělo násilím, byť ho některé jeho části zjevně fascinují. Zadívám se na svou pravou ruku, do níž se záhyby hedvábné rukavičky už nepříjemně zařezávají, přestože ještě doma mi byla akorát. Odhodlaně se nadechnu a rukavici stáhnu, abych odhalila zarůžovělé nateklé prsty ozářené světlem lampy. 

„Co… Co se vám stalo?“ vykoktá překvapeně Albert a bere mou dlaň něžně do ruky, aby si ji prohlédl. 

„Nepohodla jsem se s otcem,“ odpovím prostě a on se mi šokovaně zadívá do očí. Teprve teď si všimnu, že jeho panenky mají barvu tekutého jantaru a třpytí se jako všechno zlato světa. Ani nevím proč, ale jak se ke mně přibližuje, mírně pootevřu rty a uvědomím si, že on udělal totéž, když ucítím na tváři teplo jeho dechu. Kolem nás se najednou udělala jakási bublina a já mám na prchavou chvilku pocit, že jsme na světě úplně sami. Kouzlo okamžiku přeruší zaskřípání štěrku na chodníku v místech, kde tuším stát svého stína. 

„Hm,hm,“ odkašle si Albert a prohrábne si rukou až dosud pečlivě upravené vlasy. „Tu ruku by vám měl někdo ošetřit. Malíček vypadá zlomený.“  

Nakrčím čelo a důkladněji si prst prohlédnu. Je pravda, že vypadá oproti ostatním trochu vyosený. 

„Vy tomu rozumíte?“ zeptám se nedůvěřivě a chystám se nacpat oteklé prsty zpátky do rukavice, což není právě lehký úkol. 

Albert se ošije. „Neměl bych vám to asi říkat, ale já se vlastně na gymnáziu mezi Elitu vůbec nechystal.“ 

„Vážně?“ podotknu pochybovačně, zatímco rvu bolavý malíček do hladké látky. Marně. Tunýlek na prst je příliš malý. 

„Hm, chtěl jsem se stát lékařem, jenže selekce dopadla trochu jinak, než jsem čekal, a tak budu dělat politiku, které ani trochu nerozumím. Sakra, přestaňte tam ten prst rvát, přece vidíte, že se tam nevejde. Je zlomený, měla byste to zchladit a zafixovat, jinak to špatně sroste,“ vyprskne podrážděně a vytrhne mi rukavici, kterou zahodí kamsi do křoví za sebe. Nejdřív mě jeho chování překvapí a trochu naštve, ale pak se uchechtnu. Albert zmateně rozhodí rukama. „Udělal jsem něco legračního?“ 

Zavrtím hlavou „Vůbec ne, Alberte. Bylo to…“ hledám správné slovo „Roztomilé,“ dodám konečně a zkousnu si dolní ret. 

„Ach,“ vydechne překvapeně a trochu zrudne. Dlouze se na něj zadívám a uvědomím si, že je mi v jeho přítomnosti hezky. Nejistě mu přikryju paži bolavou rukou. „Líbíte se mi,“ oznámím mu bezelstně a kdoví proč mám přitom knedlík v krku. Albert mi opatrně přejede dlouhými prsty po hřbetu ruky, než ke mně vzhlédne a naše oči se znovu střetnou. „Vy mě taky,“ šeptne chraplavě, potom se ke mně skloní a přejede mi palcem po lícní kosti, mám pocit, že ten letmý dotek doslova pálí, ale teprve, když se jeho rty dotknou mých, unikne mi tichý sten. Albert se poplašeně odtáhne. „Ublížil jsem vám nějak?“ 

Mlčky zavrtím hlavou a kdesi ve tmě se zase ozve křupání štěrku. Nikolaj. Když si uvědomím, že je tady někde blízko, zmocní se mně nepříjemný pocit, že dělám něco špatného. Po zádech mi přejede mráz a pohledem zabloudím k siluetě hradu odkud jsme přišli. „Měli bychom se vrátit, než se po nás začnou shánět.“ 

Albert přitaká. „Máte pravdu. Jdeme.“ 

Pozn. Výše uvedený text je publikován bez redakčního nebo korekčního zásahu, může tedy obsahovat chyby, které budou v případě vydání knihy odstraněny.