O šest let později 

Sotva si najdu kamarády, přijde další selekce a já zůstanu sama. Tedy skoro sama. Z nějakého nepochopitelného důvodu skončím vždycky v jedné skupině právě s ní. S dokonalou a vychovatelkami bezpodmínečně zbožňovanou Ambrou. Dlouze se zadívám na její lesklé černé vlasy spletené do dvou copů. Nejraději bych jí za ně vytahala, až by ječela jako siréna, ale nemůžu.  Zvlášť ne dnes, když se má rozhodnout o mém budoucím životě. Guvernantky se sice tváří, že nás jen vyhnaly na hřiště, abychom poznali děti i z jiných domovů, ale já dobře vím, že se chystá další rozřazení. Brzy nám všem, co jsme dnes tady, bude deset let, a to je chvíle, kdy se podle protokolu nehodí, aby se dívky vzdělávaly ve stejném zařízení jako chlapci. 

Ti nejšťastnější z nás budou konečně žít se svou vybranou rodinou, odkud budou denně docházet do učení, aby se z nich jednou stali zdravotníci nebo řemeslníci. Ti méně šťastní v žádném dalším studiu pokračovat nebudou, stane se z nich pomocná dělnická síla, což je ta nejnižší možná společenská třída hned po žebrácích a bezdomovcích, ale ani je už v životě nečeká žádné další stěhování nebo třídění. Počínaje zítřkem z nich budou svobodní občané Spojené Evropské Federace.  

Tak to aspoň vnímám já. Vychovatelky by se mnou určitě nesouhlasily.  

Na žádnou z Prvního domova, kde jsem od narození do svých čtyř let žila, si sice nepamatuji, ale jsem si jistá, že už tam se nás snažily přesvědčit, že nejlepší je dostat se mezi Elitu. Nejsem si úplně jistá, co to znamená, ale určitě vím, že dívky a chlapci z Elity zůstávají na internátě ze všech společenských skupin nejdéle. A internát, to je VĚZENÍ pro děti. Pod matrací mám schovanou knížku o dívce, která žije sama jen s koněm a opicí, protože její tatínek je pirát a postrach jižních moří. Našla jsem ji v knihovně ve sklepě, když jsme si hráli na schovávanou. Guvernantky tam skoro vůbec nechodily, protože se bojí myší, ale já ne. Jenže teď už ji nedočtu, protože do domova už se nevrátím a bez tak by mi ji zabavili, protože číst smíme jen doporučenou literaturu. Pippi Dlouhá Punčocha na seznamu vhodných knih bohužel chybí.  

Stejně je to pitomý pravidlo, že si s sebou smíme do dalšího domova vzít jen jedinou věc. Dokonce i oblečení dostaneme vždycky nové nebo spíš zánovní. Nevzpomínám si, že bych někdy měla uniformu bez skvrn od jídla.  Vztekle kopnu do kamínku na kraji hřiště a založím si ruce na prsou. Ať už to dneska dopadne jakkoliv, hlavně ať už je to za mnou. Pokud neskončím v jednom pokoji s Ambrou, vyhrála jsem.  Na druhou stranu, mohla bych jí v noci, až bude spát, ustřihnout ty copy. Ta představa se mi líbí, neubráním se škodolibému pousmání a hned se cítím o něco líp. 

„Dej mi ho, ten je můj!“ slyším za sebou zoufalý hlásek. Otočím se, abych zjistila, že patří malé kučeravé blond dívce, která poskakuje před vytáhlým pihovatým klukem a snaží se mu z rukou vytrhnout plyšového králíčka. „Prosím, vrať mi ho. Dostala jsem ho od svojí macešky,“ škemrá dál blondýnka. Macešky jsou vychovatelky z Prvního domova. Na rozdíl od guvernantek se starají nejvýš o dvě až tři děti najednou. Vlastní děti mít nesmí, aby se mohly plně věnovat svým svěřencům. Tu svou si vybavuji jen matně, už bych ani nepoznala její tvář, ale stačí jen letmá vzpomínka na ni, abych v břiše ucítila takové příjemné šimrání. Kdybych měla něco, co by mi ji připomínalo, byla by to ta nejcennější věc na světě, kterou bych mohla vlastnit. 

Ušklíbnu se, vykasám si dlouhé rukávy košile k loktům, utáhnu si ohon tmavě zlatých vlasů v týle a nakráčím si to přímo před toho pihovatého nádivu. „Vrať jí to!“ přikážu mu a ruce si zapřu o boky. Zrzek se zasměje a vyplázne na mě jazyk. „Trhni si.“ 

Zamračím se. „Říkám ti, vrať jí to.“ 

Kluk místo odpovědi znovu vyplázne jazyk a celou mě poprská. Otřu si dlaní tvář, zafuním a se slovy „Sám sis o to řekl,“ se na něj vrhnu a srazím nás oba k zemi. Během několika vteřin se kolem nás utvoří kolečko a ostatní děti nás začnou ve rvačce povzbuzovat. Kluk je asi o půl hlavy vyšší než já, plyšovou hračku drží pevně v dlani a natahuje ji co nejdál ode mě. Vztekle ho škrábu nehty do kůže a snažím se mu hračku vytrhnout, jenže on mi druhou rukou tlačí hlavu opačným směrem. „Dej mi ho nebo toho budeš litovat,“ varuji ho, když si všimnu, že si vůbec nekryje tvář. Kluk hračkou posměšně zamává. Protože zjevně nemá v úmyslu mi ji vrátit, rozhodnu se změnit strategii a nechám se odstrčit k jeho nohám, které pevně obejmu rukama. Nic nedbám na to, že mám kostkovanou plisovanou sukni vyhrnutou až u pupku. Zapřu se levou nohou o zem a pravou ho prudce kopnu do pihovatého nosu. Cítím, jak mi pod botou cosi křuplo a když se kluk otočí na bok, aby se schoulil do klubíčka, už stojím na nohou a podávám králíčka malé blondýnce. „Tady ho máš. Je trochu zamazaný od bláta, ale to se vypere.“ 

Dívka po hračce sáhne, přitiskne ji k hrudníku a upře na mě blankytně modré oči. „Děkuju ti. Od teď budeme ty nejlepší kamarádky na celém světě na věky věků. Platí?“ 

Ušklíbnu se, utáhnu si povolený ohon a mlčky kývnu. „Platí. Já jsem Star.“ Představím se a podám jí zamazanou ruku. Usměje se a mou ruku přijme. „Já Madeleine. Měla by ses umýt, jinak tě potrestají za to, že ses prala. Pojď, pomůžu ti.“ Vyzve mě a než stačím cokoliv říct, táhne mě za sebou na dívčí záchody, kde mi pomůže s vlasy a jak to jen jde i se špinavým oblečením. 

„Ale ty hnědé skvrny od bláta na košili vyprat nepůjdou,“ řekne omluvně, když mi podává skoro mokrou sukni. Pokrčím rameny. „To nevadí. Řeknu, že jsem upadla a v novém domově stejně dostaneme nové.“ 

Madeleine se usměje a odhalí řadu bílých zoubků. „Doufám, že budeme v domově spolu.“ 

„Budeme.“ Mrknu na ni, jako kdybych to předem věděla. Ani nevím, proč, ale mám pocit, že od chvíle, kdy jsem se kvůli ní poprala, za ni mám zodpovědnost. Jako kdyby byla moje mladší sestřička, což je samozřejmě nesmysl, protože dnes už nikdo, kromě dětí ze slumů sourozence nemá. 

„Půjdeme?“ chytím ji za ruku a kývnu ke dveřím. Madeleine souhlasně mrkne a společně ruku v ruce vyrážíme zpátky na hřiště. Tou dobou už je tam malé pozdvižení, protože tomu klukovi nepřestává z nosu crčet červená krev. „S kým ses pral? Kdo ti to udělal?“ křičí na něj vychovatelka, zatímco mu u nosu drží promáčený kapesník. Chlapec cosi zahuhlá a já mám v tu chvíli srdce až v krku. Za tohle mě určitě vyloučí z programu a pošlou mě do slumu, kde se budu potloukat páchnoucími ulicemi, dokud neumřu hladem a žízní. Tou dobou už se žene i další vychovatelka se zásobou čistých kapesníků. „Doktor už je na cestě. Kdo mu to udělal?“ 

V tu chvíli se pohledy všech dětí upnou ke mně a já čekám, kdy na mě někdo ukáže prstem, ale nic takového se nestane. Vychovatelka, která držela chlapce na klíně sáhne po kapesníku a pokrčí rameny. „Tvrdí, že upadl.“ 

S Madeleine jsme se po sobě podívaly. Všechny děti věděly, co by se stalo, kdybychom se popraly a někdo nás u toho chytnul, včetně toho kluka. V tom se přihnal doktor s ošetřovatelkami. Naložili ho na vozík a zmizeli uvnitř internátu spolu s jednou z vychovatelek. Kolem panovalo nezvyklé ticho. Všichni jsme viděli, jak byl bledý, když ho odváželi, ale nikdo z nás neměl odvahu se zeptat, jestli bude v pořádku. Madeleine se ke mně přitiskla a pohladila mě po tváři. „Určitě se uzdraví.“ Chabě jsem se na ni usmála a tvářila se, že jí věřím. 

O několik hodin později už jsme měli jasno v tom, že do domova pro dívky pojedeme spolu. Selekce pro nás tentokrát dopadla dobře, ačkoliv, jak se to vezme. Zatímco my budeme ještě nejméně další čtyři roky pořád zavřené mezi knihami a vysokými zdmi, ostatní děti půjdou do učení k vybraným rodinám. Dostanou vlastní nové oblečení, které asi nebude tak hezké jako jednou naše, protože budou z nižší společenské vrstvy, ale mohou konečně začít žít a dýchat. Už nikdy se nebudou muset nikam stěhovat, dokud si nenajdou partnera, s kterým jednou společně přijmou vlastní dítě z programu. Představuju si, že za těmi vysokými zdmi čeká zástup maminek a tatínků jen pro nás a všichni jsou připraveni nás milovat stejně jako macešky z Prvního domova. 

Děti teď už sedí na zahradě připravené ve skupinkách podle toho, kam zamíří. S Madeleine, Ambrou a Sofíou jsme jediné čtyři dívky, které budou pokračovat ve studiu na gymnáziu ve Vídni. Kousek od nás postává na trávníku hlouček pěti chlapců, kterým byl vybrán stejný osud jako nám, jen na chlapecké škole. Na opačné straně zahrady jsou potom všichni ostatní, všichni až na toho chlapce s rozbitým nosem. „Kam myslíš, že ho pošlou?“ zeptám se Madeleine, když ho nikde nenajdu. Pokrčí rameny. „Nevím.“ 

„Byl vyřazený z programu. Má hemofilii.“ Křikne jeden z chlapců vedle nás a odplivne si. „Kdybys ho nechala na pokoji, nikdy by se na to nepřišlo.“ 

„Neposlouchej ho.“ Položí mi ruku na rameno Madeleine. Zavrtím hlavou a sklopím oči k zemi. „Má pravdu.“