Doma jsem se jen převlékla do o něco málo pohodlnější halenky lososové barvy a tmavě modré kolové sukně pod kolena, aby mě Nikolaj odvezl do kosmetického salonu, kde mi nejprve vytrhali chloupky z celého těla, až dosud jsem si holila jen podpaží a lýtka. Žiletkou a úplně sama. Výsledný efekt možná nebyl dokonalý, v každém případě to bolelo nesrovnatelně méně. Vrchol byl, když mi lepivou pastu nanesla kosmetička mezi nohy a pořád dokola ji strhávala, dokud jsem nebyla dočista úplně holá jako malé dítě, nakonec mě dokonce zasypala dětským pudrem. Masáž obličeje byla o něco příjemnější, ale protože mě po depilaci všechno pálilo, nedokázala jsem si ji užít. Navíc jsem se i přes vrstvu pudru zpotila mezi nohama, takže ke kadeřníkovi jsem pak šla jen velmi opatrně, aby se mi stehna o sebe třela co nejméně. Příšerně to pálilo, takže když jsem viděla koženkou potažené kadeřnické křeslo, na které mě donutili se posadit, chtělo se mi brečet. Očekávala jsem, že o vlasy se mi bude starat žena, ale objeví se asi třicetiletý mladý muž s asymetrickým sestřihem a našpulenými rty. Při pohledu na mě si chytí bradu mezi palec a ukazováček a přimhouří oči. 

„Já to nechápu,“ vydechne dramaticky, skloní se ke mně a oběma rukama se zaboří do mých dlouhých rovných vlasů. 

„Copak na internátě nemáte komornou, která by tomuhle zabránila?“ plivne a strčí mi před obličej pramen vlasů. 

Přikrčím se. „Já, já… Moc se omlouvám, ale nemám ponětí o čem mluvíte,“ odpovím po pravdě. 

„Pche,“ odfrkne si. „Jako vždycky. Pošlou mi je sem s hlavou plnou roští a čekají, že z nich udělám dámy. Jenže já neumím zázraky. O vlasy se musí správně pečovat od dětství. Kdy už mě začnou poslouchat?“ lamentuje kadeřník a otáčí se na tři dívky, které mě v salonu přivítaly a usadily. 

„Petro, namíchej mi melír. Ta barva je P-Ř-Í-Š-E-R-N-Á,“ štěkne a nejmenší z dívek s vlasy ostříhanými na mikádo po ramena odběhne. „Soňo, ty namícháš barvu. Tmavě plavá, hloubka jedenáct nebo raději dvanáct a přidej víc modrého pigmentu, ať se nám nevybarví do zrzava. Ta holka je vysloveně studený typ,“ v tu chvíli zmizí i vysoká krátkovlasá blondýnka. 

„A ty mi zatím připrav stojan, hřebeny a štětce, Lucie.“  

Oplácaná brunetka s výrazně nalíčenýma očima přitaká a pouští se do práce. Kadeřník se ke mně nakloní a naše oči se setkají v odraze zrcadla přede mnou. „Až s tebou skončím, nepozná tě ani vlastní matka. Budeš moje mistrovské dílo, drahoušku,“ zašeptá sladce a já ztěžka polknu.  

Uplynuly dvě hodiny, během nichž mi natřeli hlavu na modro, aby ji pak důkladně umyli, a nakonec mi vlasy dlouhé ještě ráno až do pasu zkrátil kadeřník sotva pod lopatky. Můj původní světle hnědý odstín je pryč, nahradila jej velmi světlá, skoro bílá blond barva, takže moje velké hnědozlaté oči jsou teď ještě výraznější než dřív. Zaraženě se na sebe dívám do zrcadla a skoro se nepoznávám. Nad tmavým obočím mám krátkou rovnou ofinku. Fouknu do ní. 

„Mistrovské dílo,“ prohlásí kadeřník a zatleská. 

Pokývám hlavou. To jistě, ale… Nejsem to já. Nicméně mám dojem, že nemá smysl mu odporovat. Nakonec jsem mu nechala úplně volnou ruku. Co na tom, že se tak stalo jen proto, že jsem nevěděla, co mě tady čeká. Je to moje vina. Takže jen tiše poděkuju a vrátím se před dvoupatrovou budovu, kde už na mě určitě netrpělivě čeká Nikolaj, protože mám půl hodiny zpoždění. Podle diáře bych touhle dobou měla být už na cestě domů. Zřejmě nestihnu večeři a přijdu pozdě. Zase. 

Přesně jak jsem čekala, Nikolaj už čekal u auta, při pohledu na mě se krátce zarazil, ale jako obvykle neřekl sni slovo, jen mi otevřel dveře. Nasedla jsem a mlčky jsem počítala minuty v naději, že možná přece jen večeři stihnu včas. 

Nestihla. Hned po příjezdu zamířím z haly přímo do jídelny. „Omlouvám se, zdržela jsem se u kadeřníka,“ řeknu na místo pozdravu a chvatně si sedám ke stolu.  

„V pořádku, ale začali jsme s otcem večeřet bez tebe,“ odpoví klidně matka a strčí si do úst sousto rýže. 

Vmžiku přede mnou na stole přistává salát a prázdnou sklenku na víno naplní růžová tekutina. 

„Sluší ti to,“ usměje se otec.  

„Hm, děkuju,“ ošiju se. 

Matka si mě zkoumavě prohlédne, ale neřekne nic. Zbytek večeře proběhne v tichosti. Stejně jako včera opustí jídelnu nejprve matka a o pár minut později i otec. Zůstala jsem zase sama. Tedy abych byla přesná, sama s Nikolajem. Zvednu se od stolu a zamířím rovnou do salonu, kde vytáhnu ze zásuvky svíčku, kterou zapálím. Stejně jako včera sáhnu po knize Zkrocení zlé ženy a se svíčkou v ruce vpluju mezi regály. Zamířím najisto k místu, kde jsem objevila dějepisné a cestopisné knihy. Doufám, že najdu něco bližšího o severské mytologii. Náboženství vstoupilo mimo zákon pouhý týden po vzniku federace. Zákonodárci se totiž shodli na tom, že v minulosti už rozdílná náboženská přesvědčení způsobila dost válečných konfliktů, a přitom přínos takové víry v boha nebo dokonce bohy, je v podstatě nicotný. 

Ke své nevoli zjišťuji, že na rozdíl od křesťanů nebo Řeků toho seveřané o svých bozích mnoho nenapsali. Jediné, co jsem našla, je sbírka severských bájí a pověstí, kterou dala dohromady celá skupina autorů. Vytáhnu ji z regálu a vrátím se zpět do salonu, kde všechno vrátím do původního stavu. Ohořelou svíčku tentokrát uložím zpátky do zásuvky pro další použití a chystám se s knihou odejít do svého pokoje. Nikolaj mě však zastaví mezi dveřmi, když mě chytí za předloktí. „Měla byste ji schovat.“  

Překvapeně se po něm ohlédnu.  

„Tu knihu,” vysvětluje váhavě „Mohla byste na chodbě potkat vašeho otce nebo někoho ze služebnictva.” 

Přikývnu, pořád ještě konsternovaná jeho nečekanou interakcí a rozhlédnu se kolem sebe, do čeho bych mohla svůj poklad skrýt před zraky obyvatel domu.  

„Mohu si ji dát pod košili a předat vám ji až před dveřmi vašeho pokoje,“ nabídne se Nikolaj a natáhne ruku ke knize. Přimhouřím oči a ustoupím z jeho dosahu. 

„Proč byste to dělal? Abyste mě mohl snáze udat otci?“ 

Zavrtí hlavou. „Kdybych vás chtěl udat, slečno. Už bych to udělal.“ 

Ušklíbnu se. Má pravdu. Kdyby včera šel za kýmkoliv v domě a ukázal mu skrytou knihovnu, byla by moje historka s obtěžováním zbytečná i kdybych ji chtěla použít. Váhavě mu vložím knihu do ruky. „Ale nahoře mi ji zase dáte,“ upozorním ho. 

„Samozřejmě, slečno,“ odvětí, rozepne si knoflíček u černé košile a knihu pod ní zasune. Když se zase narovná, nikdo by nepoznal, že má za pasem kalhot schovanou tlustou bichli. Jeho tvář potom získá znovu svůj tvrdý neproniknutelný výraz a mlčky mi rukou naznačí, že můžu vyrazit na cestu, během níž jsme potkali dvě služky, které oprašovaly zábradlí a hlavní komornou Markétu, která si mě nepřátelsky prohlížela. Jak jsem se po ní ohlédla, moje a Nikolajovi oči se na krátký okamžik střetly a já měla pocit, že jeho pohled říká: Přesně o té jsem mluvil. Přede dveřmi mého apartmánu se oba zastavíme. Markéta mě pořád ještě propaluje pohledem, vím, že teď a tady mi knihu předat nemůže. Váhavě položím dlaň na kliku u dveří. „Možná bych se cítila bezpečněji, kdybyste zůstával v obývacím pokoji,“ řeknu dost hlasitě na to, aby to komorná slyšela. 

„Obávám se, že protokol mi nedovoluje, abych…“ začne strážce, ale já ho zarazím mávnutím ruky. 

„Budete v obývacím pokoji, ne v ložnici. Pokud mě nechcete poslouchat, budu si muset promluvit s otcem.“ 

Nikolaj překvapeně zamrká. „Jen si to ověřím u svého nadřízeného, slečno,“ řekne omluvně, otočí se ke mně zády a strčí si do ucha černou pecku na zakrouceném kablíku, kterou měl až dosud schovanou v náprsní kapse u košile. Zaraženě sleduju, jak udělá několik kroků pryč ode mě, abych ho neslyšela a cosi si pro sebe šeptá. Teprve teď mi to dojde. On má vysílačku! 

Nikolaj se otočí zpátky ke mně a zářivě se usměje. To je najednou emocí za jedinou hodinu, pomyslím si. „Miro souhlasí za podmínky, že až mě přijdou v deset vystřídat, odejdu a můj náhradník zůstane na chodbě.“ 

Takže přece jen spí. Přikývnu. „S tím rozhodně souhlasím. Nikoho cizího u sebe na gauči nechci.“ S těmi slovy stisknu kliku a vpustím svého havrana dál. 

Jen co se za námi zavřou dveře, hrnu se k němu a málem mu sama rozepnu košili, abych se dostala ke knize. 

Pobaveně zavrtí hlavou, košili si vykasá a podá mi tlustý svazek. „Tedy takhle se na mě ještě žádná žena nevrhla. Vědět to, udělal bych to už včera.“ 

Vytrhnu mu knihu z ruky a zle se zamračím. Co si o sobě myslí? „Dovolte! Jak to se mnou mluvíte?“ 

Nemůžu si pomoci, ale ten jeho přidrzlý škleb je mi odněkud povědomý. 

Nikolaj pokrčí rameny, bere si z mísy na ovoce na konferenčním stolku jablko, padne na malý gauč a hlasitě se do něj zakousne. Zalapám po dechu. Nevím, na co jsem myslela, když jsem ho zvala dál. Prostě nevím. Vrchol je, když si potom ještě položí zkřížené nohy na stolek. Odložím knihu na křeslo vedle a skopnu mu je. 

„Jestli se nezačnete chovat, jak se patří, tak-“ zarazím se. Tak co? Půjdu za otcem a sama se udám? Sakra, nedomyslela jsem to. 

Nikolaj se ušklíbne. „Tak?“  

Bezradně rozhodím ruce. „Tak nic. Dobrou noc,“ zasyčím a prásknu za sebou dveřmi od ložnice. Teprve potom si uvědomím, že kniha zůstala ve vedlejší místnosti s ním. „Hmm, k čertu,“ zavrčím se zaťatými zuby, zadupu na místě a znovu dveře otevřu. Mírně se zakymácím, když hned za nimi stojí Nikolaj s knihou v ruce. 

„Asi hledáte tohle.“  

„Děkuju.“  

Vytrhnu mu knihu z ruky a přibouchnu dveře před nosem. Několikrát vztekle přejdu po pokoji, a nakonec se svalím na ustlanou peřinu. Bylo by lepší, kdyby zůstal na té chodbě. Nějaký způsob, jak sem knihu dostat už bych našla. Vzdychnu, posadím se a otevřu ji. Pokud se mám pro něco nechat vydírat, tak ať to aspoň stojí za to. 

Abych to shrnula, dozvěděla jsem se za tři hodiny čtení asi tohle: Severským bohům dala život jakási kráva jménem Adhumla, když začala olizovat slaný kámen. Právě onen kámen je praotec všech severských bohů a jeho jméno je Búri – praotec všech Ásů, tedy bohů. A aby byla celá ta historie ještě bizardnější, byl na světě ještě před ním jakýsi obr jménem Ymli, kterému ve spánku z podpaží rostli jeho potomci, další obři. A tihle obři byli největší nepřátelé severských bohů, kteří se časem rozrostli o Ódina, Villiho a Véa. Když tihle tři Ymliho porazili, stalo se z jeho hlavy slunce a ze zbytku těla země. Zatím žádná zmínka o sestrách nebo štítonošce. Potřesu hlavou a svěsím ramena. Je vůbec možné, že takovým nesmyslům dnes ještě někdo věří? A pokud se tyhle informace předávají jen pokoutně a potají mezi lidmi, mohou být vůbec přesné? Možná je Astridina verze úplně jiná než ta, kterou uvádí v téhle knize. Je skoro deset hodin, ráno brzy vstávám a jestli nepůjdu do hodiny spát, nebudu mít ráno sílu dát během výcviku tomu drzému bodyguardovi co proto. Vztekle zaklapnu knihu, schovám ji v šatně na dně zásuvky s ponožkami a jdu se osprchovat. 

Pozn. Výše uvedený text je publikován bez redakčního nebo korekčního zásahu, může tedy obsahovat chyby, které budou v případě vydání knihy odstraněny.