Může 

Na druhý den ránomi kdosi jemně zatřese ramenem. „Vstávejte, slečno Starlett,“ slyším cizí dívčí hlas. Rozespale zamrkám. Nade mnou stojí dívka s tmavou pletí v uniformě pro místní personál a vlídně se usmívá. „Kdo jste?“ zeptám se ochraptěle, jen co si odhrnu rozcuchané vlasy z obličeje. „Jmenuji se Zina, slečno a jsem vaše osobní komorná, představí se a jde roztáhnout závěsy. Posadím se a zamžourám na hodiny na stěně. Půl sedmé? Doufala jsem, že po odchodu z internátu bude s brzkým vstáváním konec. „Proč vstávám před sedmou, Zino?“ 

Asi šestnáctiletá dívka otevře okno, prudce zatáhne záclonu a otočí se ke mně čelem. Je hezká. Její hnědé oči vypadají chytře, a i když má možná o pár kilo navíc, rozhodně vypadá přitažlivě. Kudrnaté černé vlasy má svázané do pevného ohonu a rty zvýrazněné tmavě červenou rtěnkou. „Abyste byla včas přichystaná ksnídani s paní Ruby, slečno.“ 

„Aha,“ přikývnu váhavě, vyhrabu se z postele a jdu do sprchy. Když se omotaná ručníkem vrátím zpátky do pokoje, postel je už ustlaná a leží na ní bledě modré šaty s hranatým výstřihem a saténovou stuhou pod ňadry. Překvapeně se na Zinu podívám. „Nechtěla jsem vás rušit a vzhledem k tomu, jak málo zbývá času, jsem si dovolila vám připravit šaty. Můžu je vyměnit, jestli si chcete vzít jiné,“ spustí překotně komorná a tváří se přitom, jako kdyby se tím dopustila přinejmenším vraždy. 

„To je v pořádku,“ usměju se na ni. „Vezmu si tyhle.“ 

Dívce se viditelně uleví. Zřejmě má za sebou už horší službu, než bude ta u mě, domyslím si. Dovolím jí, aby mi pomohla s oblékáním i úpravou vlasů, o líčení ovšem nechci ani slyšet. Sotva vyjdu na chodbu, připojuje se ke mně Nikolaj. On snad opravdu spal před těmi dveřmi. 

Matka už sedí u jídelního stolu a maže si toast máslem. „Dobré ráno, matko,“ popřeju jí a posadím se na stejné místo jako večer. Zřejmě mi už oficiálně patří. Ariadné se usměje. „Dobré ráno i tobě. Co se ti zdálo v novém domově?“ 

Nakrčím čelo. „Hm, ani nevím. Asi nic,“ odpovídám a s chutí sáhnu po plněné koblize. Ani nečekám až mi služebná nalije čaj a zakousnu se do ní. Je meruňková a taaak sladká, že se mi chce až brečet blahem. Aspoň něco je tady venku lepší než v Belvederu. 

„O čem se člověku zdá první noc v novém domově, to se prý splní,“ prohlásí matka a napije se ze svého šálku. 

Utřu si rty od cukru a marmelády. „Já na takové hlouposti nevěřím.“ 

Ariadné se ušklíbne. „Možná je to tak lepší.“ 

Zamračím se, ale než se stačím zeptat, proč je to lepší, mluví dál. „Zatím jsem ti připravila denní rozvrh na příštích čtrnáct dní. Snažila jsem se, abys tam každý den měla alespoň hodinu pro sebe, aniž bych narušila tvoje povinnosti. Další týdny už budeme připravovat nejprve spolu a později nechám tvůj režim plně v tvé kompetenci.“ 

Málem mi zaskočí čaj, kterého jsem se právě napila. „Povinnosti?“ to jich bude tolik, že budu mít pro sebe jedinou hodinu na den? Pohledem zabloudím ke dveřím do salonu. Kdy si přečtu všechny ty knihy? 

Ariadné se napřímí. „Ne všechny jsou nepříjemné. Většinou jde o společenské akce, charitu nebo obojí. Občas nějaký ten výstup vtelevizi… Nic, na co bys nebyla připravená zinternátu. Pak máš na mé výslovné přání čtyři hodiny domácí školy denně, které zahrnují výcvik sebeobrany s tvým osobním strážcem. Stálo mě dost námahy otce přesvědčit o tom, že to v současné situaci potřebuješ pro případ, že by došlo kútoku vzbouřenců. Přistoupil na to teprve včera, proto tě bude cvičit jeden ztěch otravných havranů. Je to jen dočasné řešení, než najdu pro tu práci někoho vhodnějšího.“  

Úkosem se podívám po Nikolajovi. Vždyť se mnou ani nepromluví, jak mě může cvičit? Potom si vybavím včerejší večer a slova, která jsem mu řekla. Do tváře se mi nahrne všechna krev. „Možná bych mohla do té doby cvičit sama. Berta mi dala docela slušný základ vkickboxu,“ namítnu nesměle. 

„Nesmysl,“ mávne matka rukou. „Nikolaj teprve nedávno dokončil základní výcvik. S jeho povýšením do řad strážců se zatím vlastně vůbec nepočítalo. Oběma vám prospěje trocha cviku. A on bude vědět nejlíp, co bys měla umět, abys přežila.“ 

„Jak si přejete, matko,“ odtuším a sklopím zrak k šálku s čajem zlatavé barvy, který držím v ruce. 

„Pokud jde o tvé dnešní společenské povinnosti. Dopoledne budeš oficiálně představena lidu. Víš, doufám, co to znamená?“ 

Přikývnu.  

Ariadné se zářivě usměje. „Skvěle. Až dojíš, přijď za mnou, prosím, do obývacího pokoje. Ukážu ti tvůj diář a detailněji probereme celý průběh dnešní tiskové konference.“ 

Znovu poslušně přikývnu a sleduju, jak se matka zvedá a spolu se svým osobním strážcem v patách mizí za prosklenými dveřmi. 

 

Obývací pokoj je světlá vzdušná místnost s několika béžovými křesly a velkým gaučem v přízemí domu. Z haly tam vedou prosklené dvoukřídlé dveře přímo protilehlé jídelně. Nechybí tady televize, audio systém nebo šachy. V policích u stěn je uloženo několik desítek federací schválených knih. Matku zastihnu sedět na kraji smetanové pohovky s koleny těsně u sebe, když se objevím ve dveřích, gestem mi nabídne místo vedle sebe a bere ze stolu diář svázaný v hnědých tvrdých deskách. Než se usadím zrcadlově navlas stejně jako ona, nalistuje v něm dnešní datum. 

„Tisková konference na hradě začíná přesně vdeset hodin. Pamatuj, že na podobnou akci nesmíš nikdy přijet s velkým předstihem. Naopak, vždycky je lepší dopřát lidu, aby se mohl těšit na hezké věci o něco déle.“ 

Nakrčím nos. „Hezké věci?“ 

„Ano. Představení nového potomka guvernéra je jako vzkaz pro lid, že jsme jako oni. Že máme rodinu a všední starosti a chceme je s nimi sdíletOproti tomu špatné zprávy, je dobré nesdělovat lidu vůbec a pokud k tomu už musí dojít, je nezbytně nutné, aby se tak stalo rychle a bez větších průtahů. Rozumíš?“ ujišťuje se Ariadné s vážnou tváří. 

Rozumím, ale nesouhlasím. Matce to ovšem neprozradím, namísto toho jen mlčky přikývnu. 

„Tady,“ Položí mi diář na klín a ukáže pěstěným prstena nápis OBĚD SPREZIDENTEM „nás čeká oběd s rodinou prezidenta Rákosziho. S jeho dcerou by ses už měla znát. Je to velmi sofistikovaná a půvabná mladá dáma. Byla bych ráda, kdybys navázala na váš předchozí přátelský vztah z internátu.“ 

Ale my jsme s Ambrou nikdy nebyly kamarádky,“ namítnu, protože navzdory tomu poslednímu večeru u fontány, byly naše osobní vztahy spíš opačného rázu. 

Matka si mě přísně změří. „Pak se z vás přítelkyně stanou. Tvůj otec vychází sprezidentem skvěle, stejně jako já s jeho ženou Agnes a od vás obou se očekává totéž. Přinejmenším na veřejnosti. Je to jasné?“ 

Ztěžka polknu. „Ano, matko.“ 

„Od tří hodin tě pak čeká kosmetika a kadeřník. Domů se tak vrátíš právě včas na večeři všest a od zítřka už se budeš dopoledne věnovat studiu a výcviku, pokud nebude nutné zúčastnit se nějaké veřejné akce. V sobotu, to je za tři dny, pořádáme na hradě tvůj debutantský ples. Jistě víš, jak důležitá událost to je. Budou tam přítomni všichni, kdo v SEF něco znamenají. Zbylí dva guvernéři s rodinou, diplomati a politici. Akci budou ostře sledovat i novináři a je nesmírně důležité, aby všechno proběhlo přesně tak, jak má.“ 

„Chápu,“ odvětím, protože vím, že nic jiného se ode mě ani neočekává. Můj život je divadelní fraška a scénář k ní už byl dávno napsaný. Matka je režisér a já jsem loutka, která se bude pohybovat po jevišti přesně jen tak, jak si to ona bude přát. Přestávám postupně vnímat obsah jejích slov a dlouze se zadívám na zářivě zelený trávník a modrou oblohu venku na zahradě. Je tam tak krásně. Proč sem nepustí trochu toho teplého vzduchu? I tady jsou velká francouzská okna a před nimi je dlážděná plocha, která dřív mohla být i terasou s příjemným posezením. Jenže dnes je ten prostor nevyužitý, prázdný a opuštěný. 

Starlett, posloucháš mě vůbec?“ uhodí na mě matka najednou a já s sebou poplašeně trhnu. 

„Já, omlouvám se. Nějak se nemůžu soustředit. Je tady tak málo vzduchu. Mohly bychom to probrat venku na zahradě?“ navrhnu. 

Ariadné se ošije. „Je mi to moc líto, Starlett. Vím, že jsi byla v Belvederu zvyklá chodit ven, ale tady v Praze to teď není bezpečné. Nechám ti do pokoje donést nějaké květiny, jestli chceš.“ 

Pokývám hlavou. „Hm. To by od vás bylo laskavé, matko.“ 

Žena vedle mě se pousměje a přikryje mi ruku dlaní. „Zvykneš si.“ 

„Já vím,“ vydechnu ztěžka a pokusím se na tváři vykouzlit něco nepříliš podobného úsměvu. 

 

Moje La Révélation není o nic méně velkolepá, než byla ta Ambřina. Abychom předešli jakékoliv podobnosti, musela jsem svoje bleděmodré šaty vyměnit za pastelově žluté, vlasy mi Zina vyčesala do ohonu a v uších se mi houpou perlové náušnice. Otec právě mluví k lidu ze stejného balkonu jako před necelým měsícem prezident. Napadne mě, jestli i tentokrát využije odboj vysoké sledovanosti a spustí pirátské vysílání. Nemám však odvahu se na to matky zeptat. Nakonec, potom, co mi řekla dnes ráno, bych se možná stejně nedozvěděla pravdu. Nepochybně totiž s informacemi pro lid, nakládá velmi podobně, jako s informacemi, které náleží mým uším. 

„Dovolte, abych vám představil svou dceru Star Arlettu Kellnerovou,“ zaslechnu otce říkat do mikrofonu. V tu chvíli mě matka chytí za ruku a táhne mě na balkón. Jako v transu zvedám pravou ruku a strojeně mávám na pozdrav davu pod sebou. Minutu, dvě, tři, celou věčnost, než mě otec chytí kolem ramen a vtáhne zpátky do ticha hradu. 

„Šlo ti to skvěle,“ usměje se na mě a sevře mě v medvědím objetí. Hned na to se otočí k hlavnímu havranovi, kterého včera tak naléhavě sháněl. „Miro, přenos proběhl podle plánu?“ 

Muž ve středním věku s holou hlavou přikývne. „Nikdo jej nenarušil, pane.“ 

Robert Kellner si otře čelo a přivine si do náruče opodál stojící manželku, aby ji políbil do vlasů. Jde vůbec o první projev jejich vzájemné náklonnosti, který jsem dosud viděla. Neujde mi, jak Ariadné při tom přivře oči a křečovitě stiskne dlaně do pěstí namísto, aby mu důvěrnost opětovala. 

„A teď,“ otočí se otec zase ke mně „ta příjemnější část dnešního dne. Oběd.“ 

 

Nervózně se posadím na místo u stolu naproti Ambře, která se na mě zářivě usmívá. Snažím se jí to oplatit, ale zřejmě mi chybí její cvik, protože matka se při pohledu na mě zatváří nespokojeně. Naštěstí po zbytek oběda věnuje veškerou svou pozornost Agnes Lydii Rákoszi Gautierové a nevšimne si tak křečovitého rozhovoru, který se snažím vést s bývalou spolubydlící. 

„Ráda tě zase vidím, Ambro,“ pronesu co nejméně nuceně a přehrabuju při tom vidličkou uzeného lososa na malém talířku. 

„Já tebe, taky Star. Jak se má Beatrice?“ 

„Stýská se jí, myslím. My jsme se zase tolik spolu nebavily.“  

„Hm. To je pravda. A co Mad? 

Pokrčím rameny. „Věřím, že odloučení zvládá lépe než já,“ odpovídám neutrálně, když dojím poslední sousto předkrmu. Je nepopsatelně těžké vést podobnou konverzaci s někým, koho se toužíte zeptat na tisíc jiných věcí. Třeba, jak se doopravdy má? Je život venku opravdu tak strašný, jak se bála? A taky má předem naplánovanou každou vteřinu dne? 

„Určitě ano. Je to silná dívka, stejně, jako ty. Umí si poradit,“ povzbudí mě Ambra a napije se bílého vína, které podávají ke krůtímu masu s bramborovou kaší a fazolkami. 

To jistě. Jak ty zvládáš odloučení? Byla jsi vždy obklopená dívkami a teď jsi sama. Muselo to být…“ zaváhám, jestli nezacházím příliš daleko, ale nakonec větu dokončím. „Těžké.“ 

Ambra se napřímí a zadívá se mi do očí. „Není to snadné, ale našla jsem si řadu nových přátel.“ 

Překvapeně zamrkám. 

Ambra se usměje. „Ráda bych tě s nimi seznámila.“ 

„Mě?“ obočí mi vylétne vzhůru. 

Přikývne. „Zítra večer pořádám večírek. Přijdeš Star?“ 

Poplašeně se podívám na matku, abych zjistila, že mi přece jen věnuje dost pozornosti, aby jí Ambřino pozvání neušlo. 

„Jistě, že přijde. Viď, Starlett?“ odpoví za mě a upře na mě přísný pohled. „Já… Ano, přijdu ráda,“ hlesnu a po zbytek oběda nezvednu hlavu od talíře. 


Pozn. Výše uvedený text je publikován bez redakčního nebo korekčního zásahu, může tedy obsahovat chyby, které budou v případě vydání knihy odstraněny.