Drahá Madeleine, 

 

nedovedeš si ani představit, jak moc mi chybíš, a to uběhlo sotva několik hodin od našeho rozloučení. Svět tady venku je obrovský a zároveň vlastně hrozně malý. Z okna auta jsem viděla jen holé pláně bez jediného člověka, dokud jsme nedorazili sem. Do Prahy. Města měst. Srdce Evropy. Z Vídně jsem toho viděla také pramálo, jen několik přelidněných ulic, než jsme odbočili na dálnici. Je pravda, že otec mi nedal mnoho času k přemýšlení ani sledování cesty, protože se neustále na něco vyptával, ale abych se vrátila k Praze. Je to velké šedé město se spoustou věží a je plné lidí, kteří mě a mou rodinu nemají ani trochu rádi. Cestou jsme museli několikrát dokonce zastavit, protože nám silnici zatarasil rozbouřený dav.  

Mad, ti lidé byli úplně všude. Dokonce na mě čekali před naším domem. Není to jen hrstka neškodných pomatenců, jak se nás snažila přesvědčit Elizavet. Jsou jich stovky, možná tisíce. Hodili po mně rajče!!! 

Řekni o tom ostatním dívkám, ale buď opatrná, prosím. Mrzí mě, že jsem tě tam nechala samotnou. 

 

PS: Dávej si pozor na Astrid. Nevěřím jí. 

PPS: Mám tě ráda. 

 

Položím tužku, a ještě jednou si po sobě dopis přečtu, než jej přeložím a vložím do obálky. V psacím stole jsem po krátkém hledání objevila dopisní soupravu s vlastním monogramem S. A. K. Všechno tady bylo připraveno jen pro mě, ale já se tu nedokážu cítit příjemně. V žádném z domovů jsem neměla tak silný pocit, že tam nepatřím. Že jsem se tam ocitla jaksi omylem, dokonce ani v Belvederu ne. Chci věřit, že to bylo tím, že jsem tam nebyla sama. 

Když se osprchuju, abych ze sebe smyla únavu z dlouhé cesty autem, uvědomím si, že nemám ani mlhavou představu o svém nynějším šatníku. Vybírala jej matka, takže se zřejmě od mého předchozího oblečení nebude zas až tolik lišit. S pocitem marnosti otevřu dveře do šatny a překvapeně zamrkám, když zjistím, že nejde o malou místnost, jak jsem byla zvyklá ve Vídni, ale o obrovský pokoj s taburetem uprostřed. Jedna podsvícená stěna je celá vyhrazená botám snad pro všechny příležitosti, od obyčejných tenisek až po diamanty a perlami zdobené sandálky a střevíčky. Po mojí pravé ruce visí v několika řadách plesové róby, koktejlky, dlouhé večerní šaty a šaty určené pro denní nošení. Zleva je řada pečlivě vyrovnaných komínků se sportovním oblečením, objemné zásuvky se spodním a nočním prádlem a dva stojany s halenkami, saky a kabáty. A mezi tím vším, je zabudovaná skleněná podsvícená vitrína plná šperků. Bezmyšlenkovitě dojdu až k ní a okouzleně beru do ruky nejdřív smaragdový náhrdelník, potom perlové náušnice a nasazuju si postupně každý z prstenů, který najdu. V Belvederu jsme žily v luxusu, ale skutečné šperky žádná z nás neměla. Jsou nádherné. A jediný z těch prstenů by dokázal zajistit jídlo pro všechny děti, které ve slumech hladoví, uvědomím si náhle a pocítím doslova odpor k těm krásným lesklým a třpytivým pokladům, kterými jsem se ještě před chvilkou tak nadšeně zdobila. Zastydím se a rychle se přesunu ke stojanu se šaty, abych se oblékla k večeři. Mile mě překvapí, když zjistím, že mezi modely pro denní nošení je i pár lehkých tylových, krajkových a šifonových šatů, podobných těm, které jsem v Belvederu tak ráda nosila prvních několik měsíců. Jenže teď hledám šaty vhodné k rodinné formální večeři. Aspoň myslím, že formální, když to bude moje první večeře s rodiči. Přelétnu pohledem plejádu šatů a na první pohled mě zaujmou pouzdrové tmavě zelené koktejlky z taftu. Sukně mi sahá jen lehce nad kolena a hranatý výstřih neodhaluje víc, než by měl. Nejsou zbytečně přezdobené, ale černá krajka, kterou jsou lemované tříčtvrteční rukávy jim dodává ten správný šmrnc, aby nevypadaly příliš obyčejně. Stáhnu je z ramínka a hodím na taburet, abych se zadívala na stěnu s botami. Nijak zvlášť se jimi nezabývám, jednoduše sáhnu po prvních černých lodičkách s nižším podpatkem, dost na tom, že se budu tísnit v upnutých šatech, alespoň boty si chci vzít co možná nejpohodlnější. Kdyby mi etiketa dovolila kecky, vybrala bych si ty. Když jsem převlečená, zaváhám, jak naložím s vlasy. Měla bych asi zavolat Markétu, ale představa, že uvidím ten její kyselý obličej, byť jen o minutu dřív, než je nezbytně nutné, mě od toho rychle odradí. Rozpletu si tedy už uvolněný cop, uhladím vlny ke straně a vlasy si jen z jedné strany upevním sponkou tak, aby mi nepadaly do tváře. Rychle si maskarou načerním řasy a rty přetřu třešňovým leskem. Nechystám se přece na ples, ale jen na večeři s rodinou. Krátce pohlédnu na hodiny. Za deset minut šest. Teď ještě musím zjistit, kde v tomhle obrovském domě najdu hlavní jídelnu. 

Sotva opustím pokoj, připojí se ke mně onen muž s šedýma očima, který mně po mém příjezdu zachránil před jistým pádem. Namísto modročervené livreje má teď však na sobě černou košili, kravatu, sako a kalhoty. „Vy jste moje ochranka?“ zeptám se ho přímo, sotva si spojím souvislosti. 

Mladík přikývne a upraví si kravatu. Nemůže být o moc starší, než jsem já. „Ale tam venku jste byl oblečený jako sluha,“ ujišťuji se, že můj úsudek byl správný. 

„Tou dobou jsem jím ještě byl, slečno,“ odpoví mi na otázku, ale nedozvím se nic navíc. Mám vtíravý pocit, že jeho povýšení nebylo tak úplně plánované. 

Přikývnu. „A líbí se vám nová práce?“ pokusím se ho rozmluvit. 

„Ještě nevím, slečno.“  

Zase nic navíc. Našpulím rty a dlouze se na něj zadívám. Je mi odněkud povědomý. Kdybych nevěděla, že jsem s žádným skutečným mužem jeho věku zatím nepřišla do styku, myslela bych si, že se známe.  

„Takže mému otci jste ochranku nikdy nedělal?“ nedá mi to. 

Zavrtí hlavou. „Ne, slečno.“ 

„Ani výjimečně? Třeba při nějaké větší tiskové konferenci?“ Možná jsem ho zahlédla v televizi. 

Odpovědí je mi jen další strohé „Ne.“. Ale já už jsem ho někde viděla. Jenže kde? 

„Jak se jmenujete?“  

Možná ho znám z Domova pro mládež. 

„Jsem Nikolaj, slečno.“ 

Potřesu hlavou, nikoho s takovým jménem neznám. „A vyrostl jste tady v Praze, Nikolaji?“ 

„Ne, slečno, jsem z východu,“ odpoví neurčitě, ale protože Vídeň je na západě, úplně mi jeho odpověď stačí k tomu, abych věděla, že naše životní cesty se nikdy nepotkaly. 

„Hm, dobře. Můžu mít na vás prosbu, Nikolaji?“ 

Bodyguard kývne. 

„Odvedl byste mě do hlavní jídelny?“  

Mladíkovi konečně zmizí z hezké tváře přísný výraz, kterým mě celou dobu zneklidňoval a nahradí ho vřelý úsměv. „Jistě, slečno. Tudy,“ mávne rukou a vede mě po širokých schodech do přízemí. V hale zamíří k proskleným dvoukřídlým dveřím za nimiž už vidím otce s matkou sedět každého na jedné straně velkého secesního stolu se zakroucenýma lesklýma nohama. Nikolaj mi otevře dveře, nechá mě vstoupit do místnosti a postaví se ke stěně k dalším třem na vlas stejně oblečeným mužům. 

„Jdeš pozdě,“ mlaskne matka a ukáže na židli vprostřed stolu před níž je prostřeno. Moje místo je přesně na půl cesty mezi mými rodiči. 

„Omlouvám se. Nevěděla jsem, kde je hlavní jídelna. Musela jsem požádat o pomoc Nikolaje.“ 

„Koho?“ zamrká překvapeně Ariadné. 

„Jejího nového osobního strážce,“ vysvětlí otec a napije se zlatavé tekutiny v nízké sklence. 

„Ach, ano. Úplně jsem zapomněla, že teď máme každý svého vlastního havrana,“ odtuší matka a mávne na staršího muže v livreji na druhé straně místnosti. Jídelna má kromě vchodu, kterým jsem přišla ještě další dvoje dveře a velká francouzská okna vedoucí do zahrady, která jsou teď i přes teplý letní večer pevně zavřena. Stěny jsou potaženy smetanovými tapetami s květinovým vzorem a dlážděná podlaha je částečně zakrytá vínovým kobercem. Za otcovými zády, který sedí v čele stolu, je velký otevřený krb a za matčinými je jejich společný portrét v životní velikosti. U stěn jsou rozestavěné příborníky a na nich stejně jako na jídelním stole, jež je určen pro dvanáct strávníků, stojí v broušených skleněných vázách žlutooranžové růže.  

Gesto, které matka prve adresovala staršímu sluhovi zřejmě znamenalo, že jsme kompletní a personál může nosit jídlo na stůl, protože se ze dveří za jeho zády začaly v mžiku hrnout dívky v uniformách modročervené barvy a pokládaly na stůl jedno jídlo za druhým. 

„Víno, slečno?“ ozve se za mnou jemný mužský hlas a já sebou zlehka cuknu, když zjistím, že přímo vedle mě stojí asi šestnáctiletý chlapec s lahví bílého vína. 

„Jistě, že si dá. Jen jí nalij, chlapče,“ odpoví za mě otec a než stačím protestovat, ozve se matka: „Nemyslím, že je to vhodné. Na internátě-“ 

V tom se ozve hlasitá rána a deska stolu se zachvěje. „Řekl jsem, že si dá víno a nezajímá mě, co pila v Belvederu. Tady je doma a jsou tu jiná pravidla,“ zahřímá otec a otočí do sebe zbylý obsah nízké sklenky. 

Matka stiskne rty a vzmůže se jen na prosté: „Jak myslíš, drahý.“ Zbytek večera už nepromluví, dokud jí služebné neodnesou talířek od dezertu. Potom se zvedne, omluví se, že je unavená a odchází pryč. 

Otec si nalije další sklenku zlatavého alkoholu, zřejmě whisky nebo bourbonu a usměje se na mě. 

„Omlouvám se za to předtím, někdy bývám trochu vznětlivý.“ 

„V pořádku,“ pousměju se. 

„Jsi opravdu výjimečně krásná dívka, Star. Ruby si dobře vybrala. Neměl jsem o ní pochybovat. Ale je to pochopitelné, když tě přede mnou tak dlouho schovávala,“ mluví, zatímco se posazuje na židli bezprostředně vedle mé. 

Nakrčím čelo. „Vybrala?“ 

Otec pokrčí rameny. „Ano. Asociace nám poslala katalog vhodných adeptek. Ruby jich několik zahodila. Už jsem myslel, že dítě ve skutečnosti nechce, že se jen tváří, že o tom uvažuje, aby mě uklidnila, když si pak najednou vybrala tebe.“ 

Takže Ariadné věděla, jak vypadám? Nemohla být tedy zklamaná mým zjevem, když jsme se poprvé viděly, byl to jen můj subjektivní pocit. Byla jsem přesvědčená, že nás do rodin přidělovali jen tak na slepo, ale naše rodiny přesně věděli, kdo k nim domů přijde. 

„Co se stane s dívkami, které si nikdo z katalogu nevybere?“ napadne mě najednou. 

„Obvykle pokračují ve studiu a rodinu jim přidělí Asociace sama,“ vysvětlí otec. 

„Takže katalog má jen Elita?“ 

 „Pokud je mi známo, tak ano. Cožpak ty nevíš, jak funguje náš sociální systém?“ podiví se Robert. 

Zavrtím hlavou. „Ne přesně. Je toho spoustu, co nám guvernantky neprozradily,“ třeba princip, na jehož základě se vybíraly dívky do elitních rodin. „U chlapců je to stejné?“ zajímá mě. 

„Naprosto, ale Ruby chtěla dceru. Chtěla tebe. Musíš jí odpustit, pokud se ti bude zdát přísná. Moc jí záleží na tom, aby sis vedla dobře,“ hájí matku a já mám pocit, že to říká proto, že on sám jí má cosi za zlé. Nebo možná ona jemu. Nevím. Na každý pád mezi nimi visí doslova hmatatelná křivda. 

„Mám práci,“ zvedne se otec. „Ale ty ještě zůstaň, pokud chceš. Vedle v salonu,“ ukáže na dveře protilehlé k těm, jimiž ještě před chvílí proudilo služebnictvo tam a zpět. „Je televize.“ 

„Možná bych si raději něco přečetla,“ podoktnu v naději, že v domě je knihovna. 

Otec chápavě přikývne. „Nějaké knihy tam jsou také.“ 

To není právě odpověď, v kterou jsem doufala. Pokusím se nevypadat příliš zklamaně. 

„Dobrou noc, Starlett,“ popřeje mi a odejde. Na mou odpověď nečeká. Dva ze tří zbylých osobních strážců odcházejí pryč s ním. Jeden odešel už prve s matkou. Zbyl jen Nikolaj. Váhavě se na něj usměju. „To sako vám sluší víc než uniforma,“ nadhodím první, co mě napadne a tajně doufám, že se mi ho podaří donutit k povrchní bezcílné konverzaci o čemkoliv. Ještě nechci jít zpátky do svých pokojů. Nechci být úplně sama v té velké ložnici. Jenže on mi neodpoví. Jen stojí s rukama volně spletenýma před sebou a tváří se, že mě neslyšel. Ušklíbnu se, protočím v prstech skleničku se zbytkem bílého vína a pak ji do sebe naráz otočím, než se zvednu, abych se podívala do salonu na knihy, o nichž otec mluvil. Můj osobní strážce se sice pohybuje téměř neslyšně, ale vím, že mě následuje. „To budete stát celou noc před mým pokojem? Musíte přece spát,“ podotknu a nepřekvapí mě, že opět nedostanu odpověď. Jako kdyby se mnou nahoře nad schodištěm mluvil ještě sluha a tady v přízemí se z něj stal skutečný člen ochranky. Neviditelný, neexistující. Dlouze vzdychnu a očima přejedu nevelkou mahagonovou knihovnu u stěny. Ani mě nepřekvapí, když najdu jen standartní povolené tituly, z nichž nejzajímavější je Zkrocení zlé ženy od Shakespeara. Zbytek je už jen cenzurovaná moderna. Sáhnu tedy po té jediné knize, která mezi ostatní snad ani nepatří, ta se pohne a dřevěné sloupky knihovny se náhle rozestoupí, takže vytvoří asi půlmetrový průchod. Poplašeně se otočím za svým havranem, jak ho nazvala matka. Nikolaj mlčky stojí u dveří, pohled upřený kamsi do prázdna. Nahlédnu do uličky, je to další místnost, ale protože není osvětlená, nedokážu odhadnout její velikost. Jediné, co vidím, jsou další police s knihami. Srdce se mi prudce rozbuší. Myslím, že jsem právě objevila poklad. Jen potřebuju trochu světla. Rozhlédnu se po místnosti. Salon je stejně jako jídelna opatřen krbem. Možná tu je někde k němu i zapalovač. Přeběhnu ke komodám, jež stojí vedle krbu s kachlovým obložením. Otvírám postupně jednu zásuvku podruhé a skoro zavýsknu, když najdu dlouhé krbové zápalky a nízké čajové svíčky v hliníkovém kalíšku. Zjevně jim tady občas vypadne elektřina stejně jako v celém SEF, pomyslím si, když zapaluju krátký knot a opatrně, aby svíčku nezhasl proud vzduchu, se došourám zpátky ke svému čerstvému objevu. Temnota ustupuje světlu svíčky a já volnou rukou trhám pavučiny ztěžklé nánosem letitého prachu. Jsou tady tři regály, které sahají až ke stropu, což je zhruba dva metry dvacet a dlouhé jsou každý tak asi na deset kroků. Dlaní přetřu hřbet jedné z vázaných knih. Je hrubý, zřejmě plátno nebo jiný druh látky, takhle se knihy běžně vázaly naposledy v devadesátých letech minulého tisíciletí. Opatrně, aby nedošlo k nehodě, posvítím na hřbet, abych přečetla její název v češtině. Válka s mloky. Ucuknu jako kdybych se spálila. To je Čapek? Jak ta kniha mohla přežít federalizaci? Chvatně otírám další knihy. Dickens, Austenová, Wilde a … kompletní sbírka Shakespearových her. Se svíčkou schovanou za dlaní přeběhnu k dalšímu regálu. Zeměpisná díla, kam se jen podívám. Mapy, cestopisy. Jména jako London nebo Hanzelka a autoři o nichž jsem ještě ani neslyšela. Tahle skrytá knihovna je daleko víc než zakázané oddělení pro guvernantky plné zamilovaných románků. Do očí se mi nahrnou slzy, když v dalším regálu objevím dějepisná díla, a dokonce eposy od Vergilia a Homéra. Všechna ta díla měla být přece dávno spálená nebo bezpečně zavřená v trezoru centrální knihovny. To znamená jediné, nikdo o nich neví. Otec ani matka. Zřejmě nikdo v tomhle domě nepatří mezi znalce dobré literatury, když jsem byla jediná, kdo sáhl po oné jediné čitelné knize, která v salonu je. 

Jenže já nejsem tak úplně sama! Uvědomím si najednou a ohlédnu se za svým čerstvě přiděleným stínem. Zkousnu si dolní ret. Co s ním? Jen co za sebou zavřu dveře od svých pokojů, určitě poběží za otcem a všechno mu vysype. Hliníkový obal svíčky mě začíná povážlivě pálit v prstech. Pomalu vyjdu z tajné knihovny s vlasy pokrytými prachem a pavučinami. Položím svíčku na konferenční stolek mezi dvěma křesly, které stojí před krbem a vrátím Shakespeara do své původní polohy. Přesně jak jsem očekávala, regály knihovny se sesunou na původní místo. Očistím si vlasy i šaty, sfouknu svíčku a hodím ji do odpadkového koše v rohu pokoje. Potom se postavím před Nikolaje, který hledí kamsi skrze mě, ačkoliv moc dobře ví, že tak stojím proto, že vyžaduju jeho pozornost. 

„Jestli o tom, co jste tady právě viděl, jen ceknete, povím matce, že jste mě obtěžoval,“ pohrozím mu. Výraz jeho tváře se nezmění, ale neujde mi, že jeho šedé oči jaksi zchladly a získaly na lesku. 

Skloním se k němu tak blízko, že cítím vůni jeho kolínské, která se mísí s vůní sena, slámy nebo obojího, nedokážu to přesně určit. Je prostě jen cítit létem a deštěm a není to nepříjemné, přesto mi po zádech přejede mráz. Polknu. „Jsem ráda, že si rozumíme,“ zašeptám mu do ucha, než se otočím na podpatku a odkráčím do svých pokojů. Nikolaj mě tiše sleduje až k jejich dveřím, kde bude zřejmě celou noc hlídat, jestli se potají nevyplížím ven. Jak jsem čekala, moje zlatá klec je zase o něco menší. Může snad být ještě hůř? 

Pozn. Výše uvedený text je publikován bez redakčního nebo korekčního zásahu, může tedy obsahovat chyby, které budou v případě vydání knihy odstraněny.