Od toho dne se na ostatní dívky dívám jinak. Astrid mi sice pořád přijde trochu pomatená, vlastně mi přijde doslova šílená, ale pokud jde o zbylé spolužačky, uvědomila jsem si, že jsem je dřív měla za povrchní panenky na ozdobu, které nic víc, než jejich vlastní hezké šaty nezajímá. Dokonce i Mad. Teď v nich vidím daleko víc a trochu se stydím, že jsem je tak podceňovala. Ukázalo se, že pirátské vysílání bylo skutečně dílem odboje, což je skupina teroristů, která bojuje proti federaci. Většinou se jedná o vyhoštěné bývalé diplomaty a politiky z Elity, ale často mezi nimi jsou i lidé z přímořských jižních oblastí, kteří nějakým zázrakem přežili zamoření. Abych byla upřímná, guvernantky a profesorky jsou, pokud jde o odboj, poměrně skoupé na slovo. Nechtějí nebo možná nesmějí se o něm s námi bavit, takže všechno, co víme, jsou kusé informace od rodičů ostatních dívek, kteří bývají sdílnější než moje matka.  

Moje matka.  

Možná měla kdysi taky vlastní dítě, které porodila a musela se ho vzdát ve prospěch vyššího dobra. Zajímalo by mě, co se stalo s dětmi, které se narodily s nějakou vrozenou vadou. Ta otázka mě trápí už delší dobu, ale až do teď jsem se jí odmítala hlouběji zabývat. Pokud Asociace vyřadila nemocné dítě ještě před příchodem do Prvního domova z programu a poslala jej do slumu, aby se tam protloukalo samo… Ne, nechci na to myslet! Potřesu hlavou a přidám do kroku v touze utéct před představou, která mě už týden pronásleduje. Ono vysílání jako by rozbouřilo mou bujnou představivost a rozčeřilo vzpomínky na večer strávený za zdmi internátu. Berta za mnou hlasitě zafuní, a dobíhá mě. „Dneska máš nějak moc energie. Vidím to na kickbox,“ zasměje se, než mě úplně předběhne, takže chvilku koukám jenom na její svalnatý kulatý zadek. Odfrknu si a během několika vteřin jsem zase vedle ní. „Jsem pro. Potřebuju upustit páru,“ oznámím a nechávám ji za sebou, ale ještě před tím jsem si stačila užít její užaslý výraz. 

„Zdá se, že máš dneska bojovnou náladu,“ konstatuje uštěpačně, když se o něco později proti sobě ocitáme v ringu a ona se mi už podruhé marně pokusí vykopnout dolní čelist nohou. Poskočím a zasměju se, než se přikrčím, abych se vyhnula jejímu dalšímu výpadu. Hned na to se protočím a zdvihnu jednu nohu do výšky tak, abych ji holení kopla přímo do hlavy. Tolik ji to překvapí, že ztratí rovnováhu. Na nic nečekám a uhodím ji pěstí do dolní čelisti. Berta klopýtne a upadne. Chvatně se k ní vrhnu a uvězním ji hlavu mezi svými stehny navlas stejně jako to ona sama udělala mě už mnohokrát před tím. 

„Vyhrálas. Zdá se, že jsem tě přece jenom něco naučila,“ zasměje se Berta, když jí pomáhám zpátky na nohy. Ušklíbnu se a začnu si odmotávat ochranné obvazy. „Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale bude mi to chybět.“ 

„Přece nemusíš přestat s tréninkem,“ namítne Berta, když si otírá zpocenou tvář ručníkem. 

Uculím se. „Tak dobře. TY mi budeš chybět, Berto. Mám tě ráda,“ opravím se a skočím jí kolem ramen, než může začít protestovat. 

Guvernantka se zapotácí, ale objetí se nebrání. „Vždyť já jsem si na tebe taky zvykla, holka,“ vydechne sotva slyšitelně a mě se nahrnou do očí slzy. Odtáhnu se a otočím se k ní zády, aby je nemohla vidět. „Ještě nám zbývá osmnáct dní,“ oznámí a já se hraně vesele zasměju: „Ještě osmnáct dní mě můžeš beztrestně tělesně trýznit.“ 

Jak se otepluje, zahrady Belvederu začínají omamně vonět. Matka přijela na svou pravidelnou návštěvu i přes to, že za čtyři dny mi bude osmnáct a ona mě odsud odveze navždy. Ani tentokrát se otec neuvolnil od svých pracovních povinností guvernéra Bohemie. Ruby Ariadné Kellnerová Hamiltonová kráčí po mém boku zahradami s loktem zavěšeným do mého. Hlavu, skrytou pod rozložitým slamákem, který je ozdobený velkými slunečnicemi drží hrdě vztyčenou a rozhlíží se mlčky kolem. Je krásná. Nemám ponětí kolik jí je vlastně let a abych řekla pravdu, nemám odvahu se na to ptát, protože Ariadné je přesně ten typ ženy, kterou byste se tou otázkou mohli dotknout. Mohla bych se jí dotknout dokonce i já, její dcera. Dívka, kterou dostala za odměnu nebo možná za trest. Těžko říct podle čeho asociace přiděluje dcery a syny do elitních rodin. Podle vzhledu určitě ne. Matka je zrzka a otec má vlasy temně černé, jen skráně mu prokvétají stříbrem. Kdyby nebylo televize, neměla bych ani ponětí o tom, jak vlastně vypadá. Chápu jeho postavení, ale Ambřin otec je prezidentem, a přesto se na ni přijel podívat. Ano, byl tu poskrovnu, jeho návštěvy by se daly sečíst na prstech jedné ruky, ale uskutečnily se. Já pojedu do neznáma v doprovodu ženy, která je nespokojená s celou mou existencí a promluví na mě jenom, když mě chce pokárat. 

„Drž záda rovně, Starlett,“ řekne náhle hlubokým tichým hlasem, jako by věděla, co se mi právě honí hlavou. Trhnu s sebou a napřímím se. 

„Tak je to lepší,“ odvětí spokojeně a její rty se zvlní v čemsi vzdáleně podobnému úsměvu, ale světle zelené oči zůstávají chladné. Odvrátím tvář a předstírám, že mou pozornost upoutaly krásně kvetoucí žluté růže, abych skryla smutek před matčiným všetečným zrakem. 

„Je to těžké, já vím,“ podotkne najednou o něco měkčeji, zastaví se a otočí se ke mně čelem, aby mi viděla do tváře, ruce mi přitom svírá v dlaních. Překvapeně zamrkám a lehce zavrtím hlavou. V tom se to stane. Aridné se usměje. Není to žádný velký úsměv plný radosti a nadšení, jen docela malé konejšivé pousmání, z větší vzdálenosti sotva znatelné, ale já jsem blízko. Stojím přímo proti ní, na tváří cítím její dech vonící po fialkách obalených v cukru, kterých má vždycky plnou kabelku. Prý nejsou tak dobré k sehnání jinde než tady ve Vídni, a proto jich má u sebe tolik. Stojím se svou matkou uprostřed nejkrásnějších zahrad v celé Helvétii a ona se na mě usmívá. Konečně! Konečně mám pocit, že mám rodinu. Cítím, jak se mi proti mojí vůli plní oči slzami. Ariadné mi položí dlaň na tvář a lehce skloní hlavu ke straně. „Je těžké skrývat před světem co cítíš, ale je to nezbytné. Takže žádné slzy, Starlett.“ 

Zamrkám, abych je rozehnala. 

Matčin úsměv se rozšíří a mezi rudými plnými rty odhalí dokonalé bílé zuby. „Tak je to správné. Vím, že jsem k tobě byla tvrdá, děvče. Ale dělala jsem to proto, že to bylo nezbytné. Nechtěla jsem, abys byla jako ty ostatní.“ 

Nakrčím čelo. „Ostatní?“ 

Matka kývne bradou k zámku za námi. „Ostatní dívky. Kolik z nich ovládá dokonale kromě několika jazyků a etikety taky sebeobranu? Kolik z nich se rozpláče sotva si zlomí nehet? A především, kolik z nich bezmezně důvěřuje svojí rodině?“ 

„Já nevím,“ koktám, překvapená tou nečekanou matčinou sdílností a upřímností. „Myslím, že všechny jim věří. Jsou přece jejich rodina,“ odpovím nakonec jen na poslední otázku. 

Matka stiskne rty pevně k sobě. „A to je právě ten osudový omyl. Ony nejsou jejich rodina, rozumíš?“ 

Zavrtím nechápavě hlavou. Ariadniny oči náhle opět ochladnou, ustoupí o krok vzad. 

„Nejsou jejich rodina, právě tak, jako já nejsem tvoje. Uvědom si to už, Starlett. Je to nezbytné k přežití v našem světě. Nesmíš nikomu věřit, Ti lidé jsou jako vzteklí psi a čekají jenom na to až odhalíš svoje slabiny a potom tě roztrhají na kousky. Stejně jako mě, jako tvou skutečnou matku, jako všechny ženy. Nesmíš jim to usnadnit!“ 

Polknu. Matka mě zatím upřeně sleduje, oči se jí lesknou, ale bradu má pořád hrdě vystrčenou vpřed. Uvědomím si, že to není nadutost nebo snobství, co ji k tomu nutí, že je prostě jen hrdá a svou hrdost skrývá za ten prázdný výraz v obličeji, který jsem u ní až do dnešního dne vídala. A skrývá ji velmi zkušeně, stejně jako další emoce. 

„Slib mi, že jim to neusnadníš. Především svému otci ne,“ požádá mě naléhavě, přičemž zase sevře moje dlaně ve svých. 

„Vždyť ho ani neznám,“ namítnu. 

„Robert dokáže být velmi okouzlující, Star. Ale dej si na něj pozor. Není pravda, že by byl natolik pracovně vytížen, aby nemohl přijet.“  

Aha, takže jsem se nemýlila, když jsem si myslela, že o mě otec nestojí. 

„To já ho pokaždé přesvědčila, aby nejezdil,“ dodá najednou tiše matka a upře pohled k zemi. 

Zamračím se. „Cože? Ale proč?“ prsknu vztekle a vytrhnu jí ruce ze sevření. Čekala bych všechno, ale tohle… To ne. 

Ariadné zvedne oči vzhůru. Jsou plné slz. „To ti nemohu prozradit. Jen mi prosím věř, že ti chci pomoci.“ 

Tentokrát jsem to já, kdo pevně semkne rty a vystrčí bradu vpřed. „Proč bych měla věřit právě vám, matko? Roky jste mi bránila poznat otce. Když dovolíte, udělám si vlastní názor,“ syknu, otočím se na podpatku a bez rozloučení se vydám zpět do zámku. Vztekle při tom funím a vidím rudě. Mám pocit, že květiny kolem jsou najednou větší a natahují svoje dlouhé stonky směrem ke mně, jako by mě chtěly vtáhnout k sobě do té změti zeleně a trnů. Jejich barvy jsou náhle sytější, stonky jsou zelenější a mě v hrudi začíná pálit dobře známá bolest. Zvolním a klidním dech, opřu se o zdobený podstavec jedné ze zahradních soch a teprve, když jsem si úplně jistá, že dokážu dojít až do svého pokoje, aniž bych dostala záchvat, se odvážím vykročit znovu vpřed. 

Pozn. Výše uvedený text je publikován bez radakčního nebo korekčního zásahu, může tedy obsahovat chyby, které budou v případě vydání knihy odstraněny.