Následujícího dne se jen s velkým sebezapřením donutím vylézt z postele, když mi Heidy zatřese ramenem. „Jenom si nemysli, že když ti bylo patnáct Heidy, můžeš nás začít bez trestně terorizovat,“ zavrčím na ni a ona se tiše zasměje do dlaně, aby nevzbudila Madeleine, která může ještě nejmíň dvě hodiny klidně spát a odchází do mojí šatny, odkud mi přinese legíny a tílko. „Děkuju, už to zvládnu. Jdi se ještě natáhnout,“ řeknu služebné a ta se na mě vděčně usměje, než se vytratí z pokoje. Povzdechnu si, stáhnu si dlouhé ani blond ani hnědé vlasy do ohonu a vyrazím na snídani. Jako každé ráno za poslední tři roky, čtyři měsíce a dvacet jedna dní se skládá moje první denní jídlo z vajíček na různý způsob a hromady zeleniny. Dnes ráno mám takovou chuť na cukr, že bych byla ochotná pro něj i vraždit, přitom jsem si na sladké nevzpomněla už několik měsíců, pomyslím si lehce nabroušeně a nasoukám do sebe celou porci vaječné omelety se špenátem, kterou zapiju rajčatovou šťávou. 

„Dobré ráno, jak ses dnes vyspala?“ pozdraví mě vesele Berta s pusou od ucha k uchu. Ta snad nikdy nemá špatnou náladu. 

„Šlo to,“ pokrčím rameny. „Zdálo se mi o banánech v čokoládě a jahodových lízátkách.“ 

„Lízátcích,“ opraví mě Berta bezděčně a nakrčí čelo. „Že ty jsi jedla něco sladkého?“ 

Ušklíbnu se. „Mad dostala od otce čokoládové bonbóny.“ 

Bertina tvář se zase rozjasní. „Á tak to je jasný. Byla jsi v cukrovym rauši a teď máš absťák,“ zachechtá se a šťouchne do mě ostrým loktem. 

„Ale proto mě ještě nemusíš zmrzačit,“ ohradím se rozmrzele, a promnu si bolavé místo na boku, kde se mi určitě nejpozději do večera udělá modřina. „Navíc správně bys měla říct v cukrovém opojení a abstinenční příznaky,“ oplatím jí. Za dlouhé roky společně strávených hodin v posilovně, se mezi námi hranice – guvernantka, chovanka, jaksi rozmlžily a Berta si nikdy nestěžovala, že bych se chovala příliš familiárně. 

„A taky máš trochu kocovinu, vzhledem k tomu, jak si přívětivá. Nebolí tě hlava?“ 

Zamračím se. Je možné, že by mě bolest hlavy vysvobodila z ranní rozcvičky? „No, když o tom teď tak přemýšlím. Trochu mě cuká v levém spánku,“ chytím se rukou za hlavu. 

Berta se zatváří skepticky. „Jenže to je pravá ruka.“ 

A sakra! Měla jsem si dát víc záležet.  

„Takže, aby se ti trochu okysličil mozek, dáme si nejdřív pár koleček kolem zahrad a pak se přesuneme do tělocvičny, kde si chvilku zaboxuješ, abys ze sebe dostala tu negativní energii.“ 

No, dobře mi tak, pomyslím si, když s Bertou po boku vybíhám z haly. Někdy mám pocit, že mě cvičí na vojenskou misi. Naše tréninky se totiž v poslední době obvykle nesou v duchu nějakého bojového sportu, ať jde o kickbox, capoeiru nebo její oblíbené Tai-Chi, vždycky dostanu od Berty pořádně na zadek. Až se mi ji jednou podaří porazit, bude to proto, že mi to dovolila. Dnes ovšem k zápasu nedojde. I Berta totiž ví, že modřiny se na večírky nenosí. 

Celý den se nesl pouze v narozeninovém duchu. A to doslova. Už od první společné ranní lekce všechny guvernantky a učitelky Ambře přály jen to nejlepší a dávaly ji malé dárky a osobní přáníčka. Těžko říct, jestli to bylo opravdu tím, že ji měly upřímně rády nebo si to jen nechtěly rozházet s prezidentovou dcerou. Ani na ní nebylo možné poznat, zda ji dárek a přání skutečně těší nebo se jen umí mistrně přetvařovat. Největší práci si dala Elizavet, když pro ni na večer připravila rozlučkový narozeninový večírek s dortem a skutečným šampaňským. Alkohol máme jinak přísně zakázaný, ale: „Zítra přece naše celebrita odjíždí na dobro a my chceme, aby měla na Belveder hezké vzpomínky,“ nechala se guvernantka slyšet, když nám tu úžasnou zprávu sdělovala. Ušklíbnu se. Camillina oslava byla možná první, ale zjevně ani náhodu největší. 

„Jaký je dresscode, slečno Elizavet?“ zajímá Noru. Její otázka je na místě. Pokud budeme mít šampaňské, hraničí těsně nutnost vzít si večerní šaty s nutností plesové róby, protože jde o slavností příležitost. Zjevně si to uvědomily i ostatní dívky, protože jejich oči se nedočkavě třpytily v očekávání sdělení, že si konečně budou moci vzít jedny z těch krásných sytě barevných objemných šatů, které nám visí ladem ve skříni a čekají na vhodnou příležitost. 

Elizavet nás dlouze přelétla pohledem, než jemně zatleskala a vypískla: „Připravte si plesové šaty, dámy. Dnes večer se budeme bavit.“ 

Cestou do naší ložnice nemluvila Mad o ničem jiném než o tom, jak bude dnešní večer úžasný a jedinečný. A ujišťovala mě, že svého rozhodnutí zúčastnit se ho, určitě nebudu litovat. Já si tím zase tolik jistá nebyla.  

„Tak co na ně říkáš?“ zeptala se mě, když jsem jí dopnula na zádech zip nadýchaných blankytně modrých šatů s drobnými balonovými rukávky, hladkým korzetovým živůtkem a třpytivou nadýchanou tylovou sukní. „Vypadáš jako princezna, ale to jsem ti říkala, už když sis je zkoušela u Nessy poprvé.“  Madeleine se zasměje a roztočí se až se modrá sukně nadzvedne vysoko nad zem a odhalí tak její štíhlé nohy. „Ale tohle bys dělat neměla, jinak tě Elizavet vyloučí z programu.“ 

Mad zvážní a posadí se ke mně na postel. „Myslíš, že si to doktorka Nosková nechá pro sebe?“ 

„Tak na to se můžeš spolehnout,“ ujistím ji a zmizím za rohem šatny, kde rezignovaně upnu zrak ke stropu, kde visí dvoje plesové šaty. Jedny jsou jasně rudé, sametové, s dlouhými upnutými rukávy, lodičkovým výstřihem a zlatě vyšívaným živůtkem. Druhé jsou zářivě kanárkově žluté. Hedvábný živůtek je korzetového střihu, bez ramínek a sukně je z umně nabíraného šifonu, který je pošitý drobnými krystalky žlutých diamantů. „Vezmi si ty žluté,“ ozve se z poza rohu a já se pro sebe usměju. Vždycky přesně ví, co potřebuju slyšet. Co bez ní budu v tom dalekém městě dělat? Do očí se mi nečekaně nahrnou slzy, když si uvědomím, že další rozlučková party bude ta moje a jediný člověk, kterého tam vlastně chci mít, je ona. Mad. Sesunu se na podlahu a schovám si tvář do dlaní. Najednou mám takový strach. Hrudník se mi sevře a nemůžu se nadechnout ať se snažím sebevíc. Plíce mě pálí a před očima se mi začnou dělat mžitky. 

„Star, nedělej scény. Stejně v nich budeš muset jednou vyjít ven a… Kristepane, Star, co ti je?“ 

Okno, snažím se jí říct, ale nemůžu. Nejde to. 

„Star, ty… Ty máš zase ten záchvat.“ zašeptá Mad vyděšeně a vrhne se ke mně do šatny, aby mě zvedla na nohy odkud mě táhne k oknu, kde mě opře o parapet a rychle otáčí kličkou. „Vydrž Star, už to bude! Jen, vydrž, prosím.“ žádá mě plačtivě, než se jí podaří okno otevřít dokořán.  

Trhaně se nedechnu až mi v plicích hlasitě zapíská. „Jen dýchej, Star. Pomalu a dlouze dýchej. Nikdo to nevidí, hlavně buď v klidu, ano,“ drmolí blondýnka a hladí mě po potem zvlhlých vlasech. 

Když se můj dech i srdeční tep konečně stabilizuje, vyčerpaně se sesunu k zemi. „Děkuju Madeilene. Myslela jsem…já…“ nevím, jak to nahlas říct, „Měla jsem pocit, že…“ prostě to nejde. Nedokážu to vyslovit. 

„Že umřeš,“ dokončí Mad a posadí se vedle mě. Přikývnu a pevně jí obejmu. Tváře mám smáčené slzami. Dlouho obě mlčíme a jen držíme jedna druhou v náručí, teprve, když se ozve tiché klepání na dveře, odsunu se a utřu si tváře. „Vstupte,“ houknu a stoupnu si, abych zavřela okno. „Přišla jsem vám upravit vlasy na večer, slečno Madeleine,“ slyším za zády Heidiin pokorný hlas a vzpomenu si, že bych se taky měla ustrojit na večírek. 

„Jestli nemáš jiné plány, taky bych se dnes nechala trochu učesat, Heidy,“ požádám a mile se na ni usměju. Asiatka přikývne. „Bude mi potěšením, slečno Starlett.“ 

Nakonec jsem si oblékla červené šaty a Mad mi je nerozmlouvala. Heidy nám oběma z vlasů vytvořila krásné volné uzly a ozdobila je květinami. Pro mě zvolila drobné tmavě červené růžové kvítky, Madeleine vpletla do vlasů fialky. Večírek, který se konal v zahradě už byl v plném proudu, když jsme dorazily a Ambra pro změnu zase přijímala další a další přání všeho dobrého, tentokrát od svých spolužaček. Ani u nich si však nejsem jistá upřímností, ne potom, co mi prozradila Mad. Právě, když jsem byla na řadě, přerušila nás děkanka Cruzová. Zahrada byla osvícená drobnými žárovkami, které byly zavěšeny na dlouhých provazech, jež vedly nad našimi hlavami porůznu k sochám nebo železným konstrukcím, které tu stojí pro popínavé rostliny. Výsledný efekt tak vypadá jako malá hvězdná obloha. Teď tyhle uměle vytvořené hvězdy osvítily Aliciinu opálenou tvář a v očích jí vykouzlily drobné skoro přívětivé jiskřičky, když přála Ambře především dobrého manžela a zdraví, protože všechno ostatní si může dívka v jejím postavení přece koupit. Až mnohem později, jsem pochopila, že tohle přání bylo myšleno doslovně a naprosto upřímně. Děkanka Cruzová totiž na rozdíl od nás už přesně věděla, jaký svět na nás tam venku čeká. Jenže teď její slova zanikla v záři velkolepého ohňostroje, který své dceři zaplatil prezident Rákoszi a bublinkách šampaňského na něž jsme nebyly zvyklé, a tak nám rychle stoupaly do hlavy.  

„A příště to budeš ty,“ konstatuje Astrid, která se vedle mě zjevila jako duch. Pokrčím rameny a napiju se šampaňského. „Všechny nás to čeká, ne?“ 

Astrid se zatváří tajemně. „Ale tebe bude doprovázet jízda valkýr až budeš odcházet. Ony je nevidí, ale já ano. Čekají jen na den, kdy tě budou moci osvobodit a pak i celý svět.“ 

Tak ta už měla rozhodně víc než jednu skleničku. „Hm, to je skvělá zpráva. Díky za věštbu,“ odpovím nejistě, naznačím poloprázdnou sklenkou, že jí připíjím a celou naráz ji do sebe obrátím. „Došlo mi šampaňské, takže jestli mě omluvíš…“ 

Astrid mě ovšem omluvit nechtěla, namísto toho mě pevně chytila za předloktí. „Zatím jsi nevěřící. Ale až dojdeš prozření… Ty i tvoje sestry. Všechno pochopíš.“ zamračím se na ni a vytrhnu jí ruku ze sevření. „Měla by sis nechat napsat něco na hlavu, Astrid. Vážně,“ prohlásím a když odcházím, ještě ji slyším, jak šeptá: „Jen jdi princezno jara. Tvoje zelené rozvětvené vojsko jen čeká na tvé probuzení. Svému osudu neutečeš.“ 

Je to cvok! A s takovými bych se měla družit, zavrtím hlavou a jdu si najít nějaké pěkné místo, kde budu moci počkat, až tahle velká paráda skončí. 

Odložím skleničku na vysoké nožičce na stolek, ohlédnu se, abych se přesvědčila, že mě nikdo nesleduje a vytratím se do neosvětlené části zahrad. Jdu rychle a na jisto, protože vím, že hned pod schody u fontány už jsou zase lavičky. Služebnictvo je vytahovalo po dlouhé zimě, když jsme tudy s matkou nedávno korzovaly. Už jen seběhnu schody a … Co to je? Zarazím se, když zaslechnu tichý pláč, který přichází od jezírka pod fontánou. Po špičkách jdu za tím zvukem, na kamenném obrubníku fontány sedí Ambra, otrhává si kopretiny z vlasů, hází je do vody a… Vzlyká? 

„Ambro?“ oslovím ji šeptem. Překvapeně se na mě podívá a rychle si otře tváře hřbetem ruky. „Co tady děláš?“ zeptá se vyčítavě a snaží se skrýt uslzený obličej. 

„Já…“ zadívám se směrem odkud jsem přišla a zase na ni. Zaváhám. Jako bych už v podobné situaci někdy byla. Ano, tehdy na schodech, když vyřadili z programu Sofíu. Přistihla jsem ji plakat, protože ztratila přítelkyni a nechala jsem ji v tom úplně samotnou. Když si teď představím, že i já o Mad brzy přijdu… A Sofía tehdy zmizela doslova z hodiny na hodinu! 

„Mrzí mě to.“ řeknu tiše a zakryju jí rukou dlaň položenou na klíně. 

„Co?“ zeptá se a podívá se mi do očí. Ty její se třpytí čerstvě prolitými slzami. „Že jsi byla úplně sama, když Sofía odešla.“ že jsem tě opustila, dodám v duchu. 

„Aha. Tohle?“ Ambra dlouze vzdychne. „Přišla si pro ni tenkrát sama Alicia a doslova ji odvlekla za vlasy z pokoje. Nenechala nás se ani rozloučit a já ji prosila. Prosila jsem ji, Star, aby mi to dovolila. Abych ji mohla ještě aspoň jednou obejmout, ale ona tehdy neřekla ani slovo. A pak u té večeře…“ zarazí se a její pohled se stočí k zurčící vodě nad námi. „Zakázaly mi o tom mluvit. Bylo to… strašlivě těžké, předstírat, že se vlastně nic neděje. Vždycky mi připadalo, že ty jediná to vidíš taky. To vězení kolem nás! A hrozně mě to štvalo, byla jsi jako živoucí připomínka toho, že je to pravda. To proto jsem tě nikdy neměla ráda. Ale teprve tehdy na tom schodišti jsem pochopila, že to tak opravdu je a dostala jsem strach.“ 

Polknu. „Strach?“ 

Ambra přikývne. „Že tohle všechno je jen začátek.“ 

Před očima se mi jako sen zjeví osvícený slum, bezzubý muž v okně s nožem v ruce, doktorka Nosková, která říká „Copak to nechápeš? Oni tě nenávidí.“ a Alicia Cruzová, která Ambře pod hvězdnou oblohou přeje hodného manžela a zdraví. 

„Jaký svět nás čeká tam venku, Star?“ zeptá se Ambra téměř neslyšně a upře ke mně lesknoucí se oči. Jemně zavrtím hlavou a pohladím jí po vlhké tváří. „Já nevím, ale jsem si jistá, že tobě bude klečet u nohou.“ odpovím tak upřímně, jak jen dokážu. 

„Slibuješ?“ 

„Slibuju.“