„Když sluníčko vychází, Sedmikláska vstává, 

Načeše si obočí, na motýlky mává. 

Když sluníčko zapadá, sedmikláska chšadne, 

Ke spánku se ukládá do postýlky chladné.“ 

Hladím květ bílé a žluté rostlinky špičkou prstu, jak zpívám, naklání se v rytmu písničky z jedné strany na druhou. 

„Star, je čas,“ ozve se mi za zády hlas macešky, a já se neochotně zvednu z květy posetého trávníku. Očistím si bílé punčocháče i kostkovanou sukýnku a běžím ke dveřím do budovy, která je mým Prvním domovem. Zatím. 

Maceška hlasitě vzdychne, když se protahuju kolem ní. „Zase jsi celá od trávy.“ 

Pokrčím rameny. „Když ona se o mě pozád otílá.“ 

Žena v černobílé uniformě zavrtí hlavou, ale vlídně se přitom usmívá. „Copak tráva se může o někoho otírat? Je to rostlina. Nemá vlastní vůli.“ 

Nechápavě nakrčím čelo. „Co to znamená, že nemá vlastní vůli?“ 

Žena se ke mně skloní, vytáhne z kapsy plátěný ubrousek, nasliní ho a snaží se mi otřít obličej ušmudlaný od hlíny. Druhou rukou mě přitom drží za zátylek, abych se nemohla její snaze o nevyžádanou hygienu vyhnout. Moc dobře ví, jak tenhle její zvyk nesnáším. Blééé! 

„To znamená, že tráva neví, co dělá. Nemá duši ani mozek.“ 

„Tak tahle tláva to ví. A duši má taky,“ odseknu a šklebím se odporem, když kapesník znovu nasliní, aby pokračovala v očistě. Jak může říct, že tráva nemá duši? Prosím, mozek možná, nemám totiž ponětí, co přesně to je, ale o duši mi toho sama tráva už navyprávěla tolik, že ji prostě musí mít. Jak by toho jinak o ní tolik věděla? 

Maceška se smutně zasměje, zastrčí si kapesník do kapsy úzké sukně a chytí mě za ruku. „Tyhle tvoje řeči mi budou chybět.“ 

Chybět? Ale proč? 

Vede mě chodbou do nitra domu, přes obývák do jídelny, kde na jedné z židlí sedí hezká tmavovlasá žena. 

„To je ona?“ zeptá se macešky při pohledu na mě a mile se usmívá. Důkladně si ji prohlédnu a málem mi vypadnou oči z důlků, když se postaví a já zjistím, že má na sobě kalhoty. 

„Ano, to je naše Star,“ odpoví anglicky maceška a pak jako by si něco uvědomila doplní česky „Naše malá hvězdička.“ 

„To je v pořádku. Anglicky mluvím dobře,“ přikývne žena a přidřepne si tak, aby mi viděla do tváře. „Ahoj, já jsem Stella Nosková. Jsem lékařka a prohlédnu tě, abys mohla jít do nového domova.“ 

Vyplašeně zamrkám a chytím se macešky pevně za nohu. Ta se ke mně skloní a opatrně se vyprostí z mého sevření. „Star, už jsme o tom mluvily. Nemůžeš tady se mnou zůstat navždycky.“ 

Do očí se mi nahrnou slzy. „Ty mě nemáš láda?“ 

Maceška svěsí ramena a modré oči se jí v hezké tváři nezvykle lesknou. „Jistěže mám, květinko, ale taková jsou pravidla.“ 

Cítím, jak se ve mně všechno vře. „To jsou tedy pěkně hloupá plavidla!“ prsknu vztekle, založím si ruce na prsou a po tvářích se mi koulí slzy jako hrachy. Maceška se úkosem podívá na lékařku, krátce mě obejme a odchází pryč. Doktorka Nosková mi čistým plátěným kapesníkem otře slzy. „Až jednou vyrosteš, můžeš je změnit.“ 

Přimhouřím oči a zatnu zuby. Musím vyrůst opravdu rychle!