Když dopíšu.

Když dopíšu, naliju si skleničku dobrého vína, někdy dvě a užívám si ten klid.

Klid od neustálého přemýšlení nad tím, co udělá která postava v příští kapitole, příští chvíli a proč mi tak strašně dlouho trvá než se doberu konce, když ho přece dávno znám.

Je to chvíle absolutní svobody.

Nechápejte mě špatně, já píšu ráda, ale někdy mě to vážně vyčerpává. Zvlášť, když se dostanu do stádia tzv. psaní „na sílu“.

Co to je?

To je psaní přes autorský blog. Psaní navzdory aktuální nutkavé potřebě dělat cokoliv jiného, jenže já to mám postavené tak, že ať dělám v tu chvíli cokoliv, hlava mi pořád šrotoje nad tím, že ty chuděrky postavy visí kdesi uprostřed příběhu, často v nějaké prekérní nehezké situaci a já namísto, abych je z té situace dostala si čtu, běhám, vařím, peču nebo – a to je vůbec nejhorší, pracuju. takže, když pak dopíšu poslední tečku první verze čehokoliv, konečně se dokážu plně soustředit i na další důležité aspekty života ( manžel by mohl vyprávět, sex totiž bývá právě v téhle mojí euforii jeden z nejlepších 😀 ).

A pak čtu a čtu a čtu…

Bez výčitek. Konečně. Konečně si můžu otevřít další ze zásoby knížek, které jsem si během týdnů a někdy i měsíců stačila nakoupit a zakazovala si do nich byť jen nahlédnout, aby nějak neovlivnili můj vlastní styl. Taky podlaha určitě ocení, že jí po delší době zase poctivě do čista vytřu, namísto rychlého přešmrdlání míst, kde došlo k nějaké aktuální nehodě s džusem nebo limčou. Je to trochu jako probuzení ze zvláštního snu, kterej byl sice fakt hustokrutopřísně dobrej, ale trval už moc dlouho na to, aby pro vás probuzení nebylo nakonec vysvobozením. A právě teď

jsem otevřela oči.

Přeji krásné ráno 🙂