Z nekonečných hlubin vod se vynořil žlutavý ostrůvek pokrytý peřím. Ostrůvek rostl a na dosud dokonale klidné hladině se zavlnily třpytivé hvězdy, které jediné se v temné modři oceánu odrážely. Měsíc tehdy ještě nesvítil. Ani slunce.
Opeřený žlutý had se zadíval do tmy.
Země, pomyslel si.
A z vody se postupně vynořily kamenité hory, úrodné nížiny i písčité břehy.
I přivedl Stvořitel své děti. Dvojčata, kvůli kterým zemi stvořil a společně čekali, co se bude dít.
Jenže se nedělo nic. Země byla docela opuštěná. Ve vodě neplavaly žádné ryby, vzduchem nelétali žádní ptáci a po zemi nechodila žádná zvířata.
Stvořitelovy děti začaly být netrpělivé.
„Dej mi hlínu,“ požádal syn, kterému Stvořitel říkal Slunce. Otec mu dal hlínu a Slunce z ní vymodeloval zvířata.
„Dej mi dřevo,“ požádal syn zvaný Měsíc a vyřezal z něj stromy.
Jenže stromy vadly a zvířata umírala. „Proč?“ ptaly se otce oba synové.
Opeřený had se dlouze zamyslel, než odpověděl.
„Nemají, kdo by o ně pečoval,“ řekl.
„Vymodelujeme jim tedy takového tvora, který o ně bude pečovat“ řekli oba synové naráz. „Dej nám další hlínu.“
Otec zavrtěl hlavou. „Jen bytost, která má duši dokáže pečovat o jiné tvory.“
„Vymodelujeme tedy bytost s duší,“ přesvědčovali Měsíc a Slunce Stvořitele.
Než had odpověděl, načechral si zlatavé peří. Už tušil, že jeho synové se svého snu nevzdají. Že se blíží jeho konec. „Pro duši je třeba přinést oběť. K tomu obyčejná hlína nestačí.“
Měsíc se Sluncem se na sebe krátce podívali. „Přineseme ji.“
„Ty budeš těm bytostem svítit ve dne, Slunce,“ řekl smutně had, „a ty budeš strážit jejich spánek za nocí, Měsíci.“
„A co budeš dělat ty?“ zajímalo syny.
„Já zaseju své peří. Z toho vzejdou klasy, které pod tvými hřejivými paprsky zezlátnou, Slunce. Až se tak stane, skliďte ty klasy. Vymlaťte z nich zrno, rozemelte jej a smíchejte s vodou. Z té hmoty pak můžete stvořit bohy, kteří budou za nocí odpočívat pod tvým bdělým okem, Měsíci.“
„Ale bez svého zlatého peří zemřeš,“ namítli oba synové.
Had přikývl. „Takový je můj osud.“
Udělali tedy synové, jak otec žádal. Než se však odebrali na oblohu, zapomněli se dohodnout, kdo jakého boha stvoří. Slunce, pln radosti a nadšení vymodeloval hned čtyři.
Tierru, která se měla starat o všechno co se zrodí ze země nebo na jejím povrchu.
Ovienteho, ten měl pečovat o všechno ve vzduchu.
Mar, ta měla zase na starost vodu a vodní tvory.
A nakonec Elfuega, který měl za pomoci spalujícího žáru dohlížet na pořádek a úklid.
Když Měsíc večer vyšel a viděl, že je Slunce s prací hotov, rozzlobil se na něj. A stvořil si pln křivdy a zloby vlastní božstvo, které se stalo protipólem tomu bratrovu.
Sotva Slunce spatřil bratrovi temné bohy, zamračil se. Obloha zešedla a pršelo tak dlouho, dokud pod vodou nezmizel i vrcholek nejvyšší hory. Rmoutilo ho, že se s bratrem nepohodli, ale nemohl s ním promluvit, protože zatímco jeho úkolem bylo stát na obloze ve dne, Měsíc zářil v noci. I vymodeloval si Slunce ještě jednoho boha a dal mu jméno Rey.
Reyovým úkolem nebylo přitom nic menšího, než tlumočit Měsíci slova Slunce a naopak. Bratři se brzy usmířili. Žádný se však nechtěl vzdát svých bohů, a proto rozdělili zemi na dvě poloviny. Na světlou a temnou.
Zatímco však polovina, která patřila Slunci vzkvétala, temná část chřadla a upadala, což se Měsícovým bohům nelíbilo a snažili se všemožně vstoupit na území bohů světlých. Bylo by se jim to asi nikdy nepodařilo, nebýt Reye, který byl osamělý.
Slunce s Měsícem oba dlouho přemýšleli nad tím, jak by mu pomohli a byl to právě Měsíc, který pro něj stvořil ženu.
Rey se stal prvním velkým králem a otcem všech lidí. Ploditelem.
Jejich matkou byla první žena. Antum.
Každý člověk tak měl v srdci temnotu i světlo. Slunce i Měsíc. Jenže nikdy ne rovným dílem.
Jak lidí na zemi přibývalo, začala se její křehká rovnováha povážlivě vychylovat. A takové vychýlení dokázalo narušit bariéru mezi světy dobra a zla natolik, aby se v ní vytvořila trhlina.
Tou trhlinou se od těch časů naším světem šíří zlo.
Napsat komentář