Přání – Kapitola 4

„Karin!“ zavolá na mě mamka z kuchyně, sotva zavěsím na smrkovou větvičku obalenou jehličím poslední ozdobu. Lesklé růžové prasátko se ke mně otočí zadečkem. Zamračím se a snažím se zohýbat drátek, na kterém visí tak, aby zůstalo rypáčkem vpřed. Jenže baňatá ozdoba se znovu otočí, rozmrzele sáhnu po háčku, abych ji zkusila zavěsit jinam a už ho držím v ruce, když v lesklém růžovém povrchu spatřím tvář pána mrazu. „Nezapomeň na naši úmluvu!“ zaslechnu jeho hluboký varovný hlas a leknutím upustím ozdobu na zem. Ta se rozlétne po šedavé plovoucí podlaze na všechny strany. Ostré růžové a stříbrné střepy jsou po celém obývacím pokoji. Srdce mi divoce tluče a v uších mi hučí.

„Karin, máma potřebuje pomoct s-“

„Pozor!“ křiknu na sestru, jejíž drobné bosé chodidlo se zastavuje těsně nad ostrým kouskem rozbité ozdoby. Natalie couvne. „Rozbila jsi čuníka,“ konstatuje smutně a bere do prstů jeden větší střep s kusem prasečí hlavy.

„Mrzí mě, to.“  Byla to její oblíbená. „Přinesla bys mi, prosím vysavač?“

Přikývne a odběhne pryč. Rozhlédnu se po pokoji a sklíčeně vzdychnu. Uběhl už měsíc od mého setkání s pánem mrazu na mostě. Když jsem si přála, aby maminka byla zase aspoň na chvilku zdravá, nenapadlo mě, že bych mohla dostat opravdu jen omezený čas, který s ní strávím, než jí nervové synopse v mozku zase začnou vypovídat službu. Vlastně jsem byla přesvědčená, že přání vyslovené do mrazivé noci se nemůže vyplnit. A teď zdobím vánoční stromek, zatímco mamka, která ještě před měsícem měla potíže poznat, kdo s Natálkou vlastně jsme, pro nás v kuchyni obaluje řízky k večeři. Je to jako malý zázrak. Oprava, bylo by to jako malý zázrak, kdyby nebylo té podmínky. Vím, že bych měla mamce říct, co se stalo. Že by měla vědět o tom, že má jen pár měsíců, ale ona i sestra jsou tak šťastné. Možná bych přece jenom měla zvážit nabídku toho starce a zkusit být jeho služebnicí. Nebo paní. Třeba se mi časem podaří ho přemluvit k tomu, aby mě pustil zpátky.

„Karin, potřebovala bych pomoct se salátem. Volala jsem, ale… Něco si rozbila?“ zastaví se ve dveřích mamka s utěrkou v ruce a hned za ní se objevuje hlava mojí mladší sestry, která táhne vysavač. Je tolik podobná tátovi, ten míval hnědé oči i vlasy, kdežto já jsem spíš po mámě. Modré oči, výrazné lícní kosti, rovný nos…Jen ty vlasy máme každá úplně jiné. Její jsou temně černé a moje bílé, ale kdo ví, jakou by měly barvu, kdybych kdysi u jezera málem neumrzla.

„Čuníka,“ hlásí Natálka a strká šňůru od vysavače do zásuvky vedle dveří. „Ale neudělala to schválně, mami, takže na ni nemusíš křičet.“

Dojatě se pousměju, když slyším, jak se mě zastává. Před nehodou rodičů jsme byly věčně v sobě a sestra využila každou příležitost k tomu, aby mi uškodila. Já jsem nebyla o moc lepší. Byla pro mě prostě jenom tou protivnou mladší sestrou, kterou rodiče zbytečně rozmazlovali. Poslední rok, který jsme strávily jen spolu a během něhož jsme se mohly spolehnout jen jedna na druhou, nás hodně sblížil.

„To jsem ani neměla v úmyslu, Natalie, ale je hezké, že máš o sestru starost,“ pochválí ji máma a pohladí ji po zvlněných vlasech ostříhaných na delší mikádo.

„Jen, co tady uklidím, přijdu za tebou,“ mrknu na mámu jen vteřinu předtím, než se ozve hlasité vrčení vysavače.

„Mamí, já už si chci rozbalit dárky,“ vzdychne dramaticky sestra, když si máma bere už třetí řízek. Marně přemýšlím, kam jídlo schovává, protože obvykle jídává tak poloviční porci. K večeři možná ani to ne. Vždycky si hlídala postavu. Záleželo jí na tom, jak vypadá, ale ne příliš.

„Když mě to dneska tak strašně moc chutná. Karin se ten salát opravdu povedl,“ poznamená a vloží si do úst kousek řízku s přílohou. Přikryju si ústa dlaní, aby si sestra nevšimla, jak se usmívám. Tohle mi dělával táta celé dětství. Zdržoval. Každé sousto u štědrovečerní večeře žvýkal nekonečně dlouho a strašně se přejídal, aby mě co nejvíc napínal. A teď, když tu není, se o totéž snaží máma. Dnešní den je o tolik hezčí než ten, který jsme s Natálkou zažily před rokem jen ve dvou. Úsměv na rtech mi pohasne, když si uvědomím, že za rok tady mamka už zase nebude. Nebo… Tady budu chybět já.

***

„Jsem moc ráda, že jsi se rozhodla dokončit studium Karin. Víš, že jsi vždycky patřila k mým neoblíbenějším žákům,“ uvítá mě už na prahu ateliéru profesorka Dekerová a hrne se ke mně s roztaženou náručí. Zrudnu a rozhlédnu se po svých nových spolužácích. Nikoho z nich prakticky neznám. Moje třída odmaturovala už minulý rok a vřelé přijetí nebo milá slova jedné z nejméně oblíbených vyučujících na škole mi oblibu v novém kolektivu asi zrovna nezískají. Přesto se nechám obejmout. Nakonec s těmi lidmi stejně moc času nestrávím. Lhala bych si do kapsy, kdybych si chtěla namlouvat, že mezi nimi můžu najít přátele. Ani v té původní jsem jich moc neměla a opravdu ráda jsem měla jenom Lindu, která teď navzdory svému předsevzetí být zneuznaným umělcem, vystavuje obrazy v New Yorku. Po smrti táty mi byla obrovskou oporou. Nechci ani myslet na to, jak bych ty první měsíce bez ní přežila. Chybí mi, ale úspěch jí moc přeju.

„Taky jsem ráda, že jsem zase tady,“ utrousím, ale moje pocity to ani trochu nevystihuje. Abych se po roce mohla vrátit do školy, musela jsem nejdřív udělat srovnávací zkoušky, a to navzdory faktu, že mi v březnu přerušení studia ředitel sám nabídl s tím, že mi tady bude držet místo. Podle mě s mým návratem vůbec nepočítal, protože po telefonu se zdál dost zaskočený, když jsem mu v lednu oznamovala svůj záměr zase studovat na jeho škole. Ale v žádném případě mu nemůžu upřít snahu a ochotu mi pomoci. Jinak by mi přece neposílal seznam testových otázek. Odpovědi jsem si pravda, musela dohledat sama, ale o to snáze jsem si je zapamatovala. Navíc většinu z toho jsem se už jednou naučila, takže stačilo ty informace jenom oprášit. A teď jsem konečně zase tady a můžu malovat, kreslit a tvořit. Zdá se mi to skoro neuvěřitelné. Už žádné boty, žádní protivní zákazníci nebo přesčasy.

„Támhle,“ ukáže profesorka na volný stojan hned u okna na druhé straně místnosti. „Ten je tvůj.“

Zadívám se tím směrem. Tam je přece nejlepší světlo! Jak je možné, že je tam volno?

„Děkuju,“ pousměju se a vyrazím středem učebny ke svému nově přidělenému pracovnímu místu. Neujde mi přitom, že mě někteří noví spolužáci doslova propalují pohledem. Sklopím oči k zemi a pokusím se to přehlížet. Zažila jsem přece už mnohem horší věci, s několika naštvanýma středoškolákama si dokážu poradit. Snad.

Když hodina skončí, seberu špinavé štětce a stejně jako všichni ostatní se přesunu k mycímu koutu, což není nic jiného než stěna s několika umyvadly, mýdlem, terpentýnem a dalšími čistícími prostředky. Studenti drhnou do čista svoje náčiní i dlaně a hlasitě se mezi sebou baví. Sotva se přiblížím, ztichnou a házejí po mně zase ty nevraživé kradmé pohledy. Zvlášť jeden. Menší asiat s placatým nosem, oblečený do červených kostkovaných kalhot s černými stíny kolem očí. Zaváhám a nejistě se na něj pokusím usmát. Zavrtí hlavou a skloní hlavu zpátky ke svým štětcům. Mám neodbytný pocit, že jsem asi našla původního majitele svého pracovního místa. Zhluboka se nadechnu a odložím špinavé náčiní do umyvadla vedle něj.

„Ahoj,“ pozdravím ho, jak nejmileji dokážu. „Já jsem Karin. Viděla jsem tvojí práci, jsi fakt dobrej.“

„Na tvůj názor se tady nikdo neptal,“ usadí mě chladně. Oči upřené k dlaním v umyvadle, které zuřivě drhne.

Zkousnu si dolní ret, abych odolala touze říct mu něco opravdu ošklivého. O co se tady vlastně snažím? Může mi být přece úplně jedno, co si o mě myslí. Nejsem tady proto, abych si dělala přátele, ale abych dokončila školu. A v tu chvíli mi to dojde. K čemu mi bude škola někde na severním pólu? Teda jestli tam ten zlomyslný vousatý dědek vůbec bydlí. Mám před sebou posledních pár měsíců života. Linda, moje jediná opravdová kamarádka, je na tisíce kilometrů daleko a já strávím půl roku v dusivé společnosti party svých nepřátelských vrstevníků jenom proto, že jsem zjevně připravila o pracovní místo třídního miláčka.

„Hele já jsem nevěděla, že ten flek byl tvůj. Prostě jsem se jenom vrátila do školy. Nechci se s nikym hádat.“

„Honza,“ řekne prostě a utírá si ruce do sucha ručníkem.

Překvapeně zamrkám. „Cože?“

Ušklíbne se, svlékne si špinavou pracovní zástěru a opře se se založenýma rukama zády o blízkou skříň. „Jmenuju se Honza a tvojí omluvu přijímám,“ pronese blazeovaně a mhouří tmavé šikmé oči.

Nakrčím čelo, pár vteřin si pohrávám s myšlenkou, vpálit mu, že o žádnou omluvu nešlo, ale nakonec ji zavrhnu. „Máš zvláštní techniku. Nic podobnýho jsem eště neviděla,“ řeknu namísto toho a ukládám přitom čisté štětce do kelímku vlasem vzhůru.

Honza si promne tmavou bradku a pokývá hlavou. „Tvoje práce taky není …Obvyklá.“

„Hm, díky,“ odpovím i když si vůbec nejsem jistá, jestli mám jeho slova chápat jako pochvalu.

„Zkoušela jsi někdy pracovat se sklem?“

Překvapeně zamrkám a zavrtím hlavou. „Ne. Obvykle si vystačím s plátnem nebo papírem. Taky malování na hedvábí mě docela baví, ale na sklo jsem ještě pořádně nemalovala. Pokud teda nepočítám kreslení barevnýma tubičkama na základce.“

Usměje se, pohledem sklouzne k zemi a pak se na mě dlouze zadívá. „Nemyslel jsem vyloženě malbu. Spíš skleněnou mozaiku.“

„Aha,“ odtuším a všimnu si, že jsme v učebně zůstali už jen my dva. „Já…“ snažím se správně zformulovat slova, aby se neurazil, až mu řeknu, že vitráž mě nijak zvlášť nebere.

„Takže ne. Přitom máš cit pro detail. Tvoje barvy jsou dokonalý. Víš, co bys dokázala se světlem?“

„Hm,“ zavrtím hlavou „Ne?“ Mám vtíravý dojem, že svou šanci k tomu, abych ho bez následků odradila od toho, k čemu se myslím, právě schyluje, jsem prošvihla.

Odlepí se od skříně a položí mi obě ruce na ramena. Nejsem nijak vysoká, a přesto se mu dívám přímo do očí. Je to nezvyk, kluci jsou většinou vyšší než já.

„Něco ti chci ukázat. Máš po škole čas?“

Vykulím na něj oči. A sakra! To mě zve na rande? Tohle se nepovedlo.

„Promiň, ale já teď nikoho zrovna nehledám. Nezlob se.“

Zakření se a štítivě svoje dlaně z mých ramen stáhne. A jsme zase tam, kde jsme byli. Nesnáší mě.

„Fuj, to ne! Takhle jsem to nemyslel. Teda neuraž se, ale na mě jsi až moc…Holka.“

Prudce se nadechnu a zrudnu. „Tak to je trochu trapas,“ zkonstatuju a zírám do podlahy.

Honza se uchechtne. „V pohodě, stane se. Tak jak? Máš po škole čas?“

Rozhodím rukama. „Chvilku si najdu.“