Druhý den byla Ambra pryč a život v Belvederu plynul dál, jako by tam snad ani nikdy nebyla. Celé dopoledne jsem po očku pozorovala Beatrice, která se nezdála nijak zasažená nepřítomností své spolubydlící. Naopak, hlasitě se smála a vykládala si s ostatními dívkami. Hodiny etikety jsem neměla ráda, bylo to vlastně jen prázdné tlachání u čaje nebo oběda při němž Elizavet pečlivě hlídala každý náš pohyb, každé slovo, aby nás případně upozornila na naše společenské přešlapy. Otravovalo mě prkenně sedět s rukama složenýma v klíně, zářivě se usmívat a převalovat na jazyku každé slovo, než jej vypustím z úst, a tak jsem většinu času obvykle mlčela a pozorovala ostatní. Ne tak Ambra, ta byla přímo mistrem ve vedení konverzace na jakékoliv nesmyslné téma, ať už šlo o počasí nebo politickou situaci, vždycky dokázala nejen mluvit k věci a neutrálně, ale dokonce nás všechny uměla rozesmát. A teď jako by její místo převzala Beatrice. Zdá se, že celou dobu jen čekala, až Ambra odjede a ona konečně dostane příležitost se projevit, protože až dosud byla spíše Ambřinou šedou eminencí. Jejím stínem. Můrou, pro níž Ambra byla světlem. A teď se z ní stal motýl. Odvrátím pohled a zadívám se z okna na modrou oblohu. Ještě včera by mě ani na vteřinu nenapadlo, že by právě mě Ambra mohla scházet. „Půjdeš, Starlett?“ vytrhne mě ze zamyšlení Madin melodický hlas. Překvapeně zamrkám. „Prosím?“ 

„Jestli s námi půjdeš do společenské místnosti. V televizi bude přímý přenos z Ambřina La Révélation,“ zopakuje Mad, když pochopí, že jsem byla duchem jinde. 

La Révélation – odhalení. Ambřino oficiální představení veřejnosti. Až do teď nikdo kromě nás nevěděl, jak prezidentova dcera vypadá. Většina národa dokonce neznala ani její jméno. Po dnešku se stane veřejně známou osobou a všichni budou sledovat každý její pohyb. Kritizovat každé její slovo, účes, šaty… Všechno. „Star! Slyšíš mě?“ domáhá se Mad svojí odpovědi a zamává mi dlaní před očima. Rychle polknu a kývnu. Musím ji vidět, musím vědět, že je v pořádku, že se nemám čeho bát. Chvatně se zvednu a spěchám do společenské místnosti za ostatními, přičemž si příliš nevšímám Madeleinina podrážděného výrazu. Všechna místa na křesílkách a pohovce přímo před velkou plochou obrazovkou jsou už obsazena, a tak se posadím přímo na zem. Elizavet sice nespokojeně zamlaská, ale nechá mě na mém místě, protože místností už rezonuje Humoreska, oficiální hymna SEF a na obrazovce se objevuje přímý záznam z Pražského hradu. Prezident Rákoszi stojí na balkoně a mávne rukama, aby se jásající dav, který stojí pod ním ztišil. „Dovolte mi pár slov, moji občané,“ zahájí svou řeč a já se snažím při jeho slovech neušklíbnout, protože mě nikdy nepřestane udivovat to oslovení. Moji občané. Lidé v SEF nejsou ve skutečnosti občany od vzniku federace, protože s jejím zrozením zemřela zároveň všechna jejich občanská práva. Titul prezidenta stejně jako guvernéra se stal dědičným a na posty diplomatů a politiků byli dlouhodobě dosazováni jen lidé patřičného společenského postavení. Lidé z Elity. Zrušení voleb odůvodňovali tím, že k výběru těch nejlepších přece došlo už během selekcí, a protože je vědecky průkazné, že lidé z nižších kast nejsou dost inteligentní nebo dost reprezentativní pro takovou funkci, je Elita jedinou možnou volbou.  

„Především chci poděkovat Asociaci rodičovské péče,“ pokračuje prezident, který zatím stojí na balkoně sám jen se dvěma tělesnými strážci. „za možnost stát se otcem krásné dívky, kterou vám už za pár okamžiků představím. Jsem hrdý na naši sociální péči a propracovaný systém školství,“ To mluví o všech stupních našich dětských domovů, uvědomím si a zatnu zuby při vzpomínce na časté stěhování a absenci rodičovské lásky. Někdy přemýšlím, jestli to tak vnímají i ostatní dívky nebo jsem si ten pocit vypěstovala jen já, když jsem potají četla zakázané knížky ve sklepě Domova pro mládež. 

„A teď už vás nebudu dál napínat,“ zvedne pravou paži a pokyne do tmy ve dveřích balkonu za sebou, odkud se vynoří Ambra s bradou hrdě vystrčenou vpřed následována blonďatou manželkou prezidenta Rákozsiho. „Moje dcera Ambra Erszébet Rákoszi.“ 

Ambra se v bledě modrých pouzdrových šatech ještě víc napřímí a kamery ji zaberou zblízka. Její oči se zvláštně lesknou, když zvedá štíhlou ruku, aby pokynula lidem pod sebou. Ústa stočí do strnulého úsměvu a dav pod ní opět zajásá. V tom obrazovka blikne a namísto Ambřiny krásné tváře se objeví v televizi děti vyhublé na kost a matky tisknoucí k prsu kojence vprostřed špinavých ulic oblečené do roztrhaných hadrů. „Tohle je rodičovství,“ ozve se tichý zastřený ženský hlas. „Matky, které milují své děti víc než vlastní život.“ Před očima se nám objeví zkrvavená mrtvola ženy, u níž sedí asi šestiletý chlapec a pevně se k ní tiskne. „Vlastní hrdost a čest,“ pokračuje hlas a kamera zabere řadu spoře oděných žen stojících evidentně v mrazu u plechových sudů v nichž hoří oheň. Nemusím být znalá světa venku, abych poznala, že jde o prostitutky. V tom obrazovka znovu blikne, aby se objevil nápis: „Omlouváme se za poruchu, na odstranění usilovně pracujeme.“ 

Jen několik vteřin na to se ve dveřích objevuje Alicia. „Pro dnešek vyučování skončilo, dívky. Odeberte se, prosím do svých pokojů a neopouštějte je až do večeře. Elizavet, pojďte se mnou, prosím.“ S těmi slovy zmizí stejně náhle jako se objevila a guvernantka ji chvatně následuje. Než však za sebou zavře dveře, přísně se na nás podívá. „Tak na co čekáte, dámy? Do pokojů, hned,“ štěkne polohlasem a vytratí se za děkankou. Všechny se na sebe znepokojeně podíváme. Něco se děje. Něco moc špatného. 

Jako první se odváží promluvit Beatrice: „Myslíte, že to byla práce odboje?“ hlas se jí třese. Astrid pokrčí rameny. „Mohla to být práce kohokoliv, ale na každý pád je to znamení.“ 

„Znamení?“ nakrčím čelo. Zdá se, že ty dívky, se kterými jsem se až do včerejšího dne v podstatě nestýkala mimo vyučování a společné večeře, ví mnohem víc, než jsem čekala. 

„Znamení, že tvoje chvíle se blíží, štítonoško. Valkýry už připravují potřebnou půdu a vojska se šikují, protože všichni netrpělivě očekávají tvůj příchod. Tvůj a tvých sester,“ zašeptá Astrid vášnivě. 

Tázavě nadzvednu jedno obočí. Mad se rozpačitě uchechtne a položí mi ruku na předloktí. „Víš, Astrid vyrostla v Norsku a v Prvním domově ji vychovávala maceška jménem Eirny. A tahle Eirny byla okolím považována za něco v našem světě velmi podobného čarodějnici.“  

„Hm, to nevysvětluje, že Astrid mluví jako šílenec, Mad,“ namítnu a rozhlédnu se po ostatních děvčatech. Žádná z nich se nesměje. Ani jedna. Jen Madeleine se skoro nepatrně pousměje. „Star, musím ti něco vysvětlit. Když…“ odmlčí se a polkne. „Když jsem chtěla, aby ses začala víc stýkat i s ostatními děvčaty z Elity, měla jsem k tomu dobré důvody.“ 

Znejistím. Tohle se Madeleine vůbec nepodobá. „Jaké důvody?“ 

„Já… Totiž my všechny máme od svých rodin velmi znepokojivé zprávy, které se týkají světa tam venku. Navíc u některých z nás se projevují dost zvláštní zdravotní potíže.“ 

„Jsi nemocná?“ vylekám se a chvatně si ji prohlédnu od hlavy až k patě, abych se přesvědčila, že je v pořádku. 

Mad zavrtí hlavou. „Já ne. Ale třeba Astrid mívá často vidiny.“ 

Zamračím se a ohlédnu se k zrzce za jejími zády, ta ke mně upírá jasně modré oči a na tváři jí hraje podivný potutelný úsměv. Vždycky jsem věděla, že je magor, ale že až tak. 

„No a?“ pokrčím rameny 

„Její maceška v ní kdysi vycítila velký dar.“  

„Tvrdí, že je potomek Skuld,“ skočí jí do řeči Evanie a oči má přitom doširoka rozevřené. 

„Naučila ji, jak rozvíjet svoje schopnosti a věnovala jí tenhle kouzelný přívěšek,“ ukáže na Astridin krk, kde skutečně jako obvykle visí onen amulet. „Od té doby Astrid vidí přítomnost bohů a dobrých duchů,“ řekne Mad úplně vážně. „A taky vidí budoucnost,“ doplní ji zase Evanie, jejíž rodina je stejně jako ta Madeleinina ze Skandinávie. „Skuld patřila k nejvyšším nornám. Byla to bohyně osudu.“ 

Pomalu zavrtím hlavou. „Snad těm hloupostem nevěříš, Mad.“  

„Star, moje rodina jim věří. Jak bych já mohla nevěřit?“ namítne Madeleine a její průzračně modré oči se při těch slovech maličko zalesknou. Vytřeštěně na ni zírám. Ona to myslí vážně. Copak v Norsku nikdo nehlídá dodržování ateismu? 

„Co je to ta…, ta norno?“ zajímá mě. Musím přece vědět, s čím budu o Madeleine bojovat, no ne? 

„Norna je něco jako sudička, víla,“ odpoví mi tiše Astrid. „Ty nejmocnější z nás dokázaly určit osud i samotným bohům.“ 

Zarazím se. „Ne předpovědět?“  

Astrid pomalu zavrtí hlavou a naprosto vážně odpoví: „Osud každého je jen v jeho rukou a pokud známe budoucnost, můžeme ji změnit. Navíc, já jsem víc než jen norna, jsem společnice, přítelkyně bohů. Rozmlouvám s nimi a následuji jejich kroky.“ 

Dlouze pokývám hlavou. Tohle asi hned tak nezkousnu. Musím změnit téma. Možná časem přijdu na to, jak je všechny přesvědčit, že Astrid je blázen. 

„A ty ostatní zdravotní potíže? Kdo je ještě má?“ zeptám se a v duchu doufám, že neměla Mad na mysli mě. Že moje tajemství neprozradila. 

„Nora mívá často vyrážku, když déle pobývá na slunci a Jitřenka někdy chraptí celý den,“ popíše Madeleine. 

Hm, zjevně alergie, ušklíbnu se v duchu. 

„A Ambra se v noci budívala ze spaní se strašným křikem a žádala mě, ať už konečně zhasnu.“  přidá se Beatrice. „Jenže světlo nesvítilo.“ 

Možná noční můry? Taky je mívám. 

„Camilla zase nesnesla teplou vodu, vždycky jí naskákaly příšerné puchýře.“ oznámí nakonec Evanie a zastrčí si zbloudilou kadeř za ucho.  

Třeba by pomohlo vařící vodu trochu zchladit, málem zavrčím nahlas. Jsou to slepice! 

Pohledy všech se teď upírají ke mně, jako by čekaly, že mám taky nějaké přiznání, které jim toužím svěřit. Nejupřeněji mě přitom sledují Madiiny oči. Už se skoro nadechuju a otvírám pusu, abych připustila, že taky nejsem úplně v pořádku, když mě napadne, že kromě Madeleine vlastně žádnou z nich neznám dost dobře na to, abych si byla jistá, že mě později nezradí. A Madeleine byla vždycky tak snadno zmanipulovatelná a důvěřivá. Navíc všechny ty jejich subjektivní problémy se daly celkem snadno logicky vysvětlit. Stejně jako moje astma. 

„Proč mi to všechno říkáte?“ 

„Protože Astrid je přesvědčená, že nás právě ty osvobodíš,“ oznámí jakoby nic Beatrice. 

Dlouze a pomalu kývnu. Dochází mi trpělivost. 

„Aha. Osvobodím VÁS. A to od čeho? Od vašich peněz? Od rodin, které mají právě tak dobré postavení, abyste mohly do konce života žít v luxusu, ale zároveň ne dost vysoké na to, abyste se musely do konce života budit s vědomím, že žijete ve zlaté kleci jako Ambra?“ A jako já? Ty holky vůbec netuší, že za zdmi Belvederu jsou místa, kam by se žádná z nich nechtěla dostat živá. Já ano. Já tam byla. Nudí se a vymýšlí si nesmyslné pohádky, aby se nějak zabavily. Budiž, ale proč do toho musí tahat moji Mad? 

„Nesuď nás, Star. Máme strach.“ špitne Evanie. 

Užasle se na ni podívám. „Strach? Strach z čeho? Z pohodlí? Viděla jsi ty děti v televizi, Ev? Ty mají strach. Strach, že ráno umřou hlady.“ A mají k tomu zatraceně dobrý důvod, pomyslím si. Když si vybavím ztemnělý slum, chřípí se mi zachvěje a na jazyku ucítím pachuť spálené slámy a uzeného masa. 

„Ale právě o těch mluvíme,“ namítne Mad a sevření její ruky na mém zápěstí zesílí. „My o nich víme, Star. Jen jim odsud nedokážeme pomoci. Naše rodiny tam venku o tom problému ví taky. Nikdo nesouhlasí s tím, že děti narozené v SEF nemají šanci na důstojný život, pokud zůstanou se svou skutečnou matkou. Ten systém je špatný. Naši rodiče, matky…Všechny porodily děti, které od jejich narození nikdy neviděly a teď jim Asociací rodičovské péče byla milostivě přidělena cizí téměř dospělá mladá žena, kterou mají nazývat dcerou.“ 

Tohle už smysl dává, uvědomím si a trochu se zklidním. Ženy z vyšší společnosti musely své děti bez výjimky předat Asociaci, jinak by přišly o své společenské postavení a byly by vyhoštěny, což znamená, že by skončily v některém z ghett a tady by zřejmě skončily jako prostitutky, protože nikdy nedělaly žádnou skutečnou práci. Nic neumí. 

„Já jenom pořád nerozumím tomu, proč bych ty děti měla osvobodit právě já,“ šeptnu nechápavě. 

Astrid se napřímí a široce se usměje. „Neměj strach, štítonoško. Až přijde tvůj čas, poznáš to. Tvoje síla už se probouzí. Ale musíš jí umět naslouchat.“ 

Hodím po ní vzteklý pohled, ale spolknu jedovatou poznámku, která se mi dere na jazyk. Zatím ne, na upřímnost je v případě Astrid ještě příliš brzy.