Jsem amatér

Asi vždycky budu taková holka, co prostě jen ráda skládá ze slov věty a z vět příběhy. Nic víc. Nic míň. Nezmění to název profilovky na FB ani jakékoliv množství napsaných knih. 

Proč?

Protože nechci, aby se z toho, co mě baví stala práce. Práce je pro mně povinnost a ta je vším, jen ne zábavou.

Neumím psát na povel.

A ani nechci.To je další důvod, proč nikdy nebudu profík. Profesionální spisovatel totiž musí psát, aby nezhynul hladem a zimou nebo horkem, záleží na zeměpisné délce a šířce jeho aktuální působnosti. Navíc moc nevěřím, že pod tlakem vyplodím text, který by stál za přečtení, natož za zamyšlení.

Bez výčitek.

Jako laik taky můžu bez výčitek poslat kritiky někam hláškou: „Jsem amatér, teprve se učím.“ Jasně je to trochu alibismus, ale já si opravdu nemyslím, že bych někdy ovládala jazyk tak dobře, abych o sobě mohla tvrdit, že mu dokonale rozumím, že se už nemám co učit. Naopak, pořád mě něco překvapuje. Takže si z toho, že se vymlouvám, nedělám ani trochu hlavu. A nejen to, pomáhá mi to se přes kritiku přenést.

Zlomí se to někdy?

Možná.

Až jednou napíšu knihu, někdo mi ji na vlastní náklady v papíru vydá a recenze na ni budou z 80% kladné. Pak možná svoje amatérství přehodnotím a začnu se cítit jako začínající profesionál. Naštěstí podobný zvrat v nejbližší době nečekám a proto zůstávám tou holkou, která skládá s písmenek slova, ze slov věty a z těch vět vytváří krásný pohádky pro velký holky.