Přesně tak se člověk cítí, sotva se začte do knihy Temné a osamělé prokletí od Brigid Kemmererové, naneštěstí s druhým dílem pod názvem Statečné a zlomené srdce pohádka hrozně rychle skončí, a příběh se přesune do čistě fantastického světa i s jeho neduhy a pozitivy.

„Ta holka bude pryč a období zase začne. Bude mi čerstvých osmnáct. Už po tří sté dvacáté sedmé.“

První díl

Knihy jsem četla těsně za sebou, takže jsem se rozhodla ohodnotit je obě naráz jako celek, ale už v polovině čtení druhého dílu jsem pochopila, že to tak úplně nejde. Proč? Inu proto, že první díl je úplně z jiného těsta a úplně o něčem jiném.

Retteling pohádky Kráska a zvíře je povedený, čtivý a všechny romantické duše si v něm přijdou na své. Autorka se skvěle popasovala s jiskřením mezi Rhenem a Harper, která nebyla ani trochu ufňukaná i přesto, že by jí to čtenář určitě v její situaci odpustil.

„Zemřu s pohledem upřeným na nádherné svítání. Jenže se pletu. Jeho ruka nikdy nedopadne. Místo toho zmizí celá obloha.“

Vedlejší postava

Záměrně píšu v jednotném čase, protože nechci mluvit o všech vedlejší postavách, ale jen o jedné velmi výrazné mužské postavě jménem Grey. Člověk by se do něj málem zamiloval pro jeho věrnost, loajalitu a skromnost. Skoro jsme ho měla radši než Rhena, dokud jsem se nezačetla do druhého dílu, ale o tom až později.

„Ptal jste se přece, jak jsem ji donutil se mnou hrát, jako kdyby v tom vězel nějaký trik. Jenže, pane, já neudělal nic zvláštního. jen jsem si sedl a zeptal se jí.“

Dostala jsem všechno

Temné a osamělé prokletí mi dalo lásku, napětí, dobrodružství, sympatickou hlavní hrdinku a protože kniha je psaná v ich formě z pohledu Harper i Rhena, dostala jsem taky pořádnou dávku pocitů, což by bylo super, kdyby byl redaktor trochu pozornější a dal si pozor na to, kdo právě danou kapitolu vypráví, protože, když Harper vzal do ruky nůž nebo Rhen pozdravila, bylo to fakt divný, na druhou stranu, autorka za to nemůže a samotný příběh jsem si nakonec užila i tak, a proto bych ho ohodnotila čtyřmi hvězdami z pěti.

„Tělo mám sice ztuhlé zimou, ale srdce mi doutná jako uhlík a nejradši by zpívalo.“

Druhý díl

By byl taky skvělý, kdyby nebyl pokračováním toho prvního.

Ani trochu mi nevadil fakt, že z vedlejšího Greye se najednou stane hlavní postava a chápu, že musela dorazit nová postava ve formě dcery Syhlské královny jménem Lia Mara, aby vznikl prostor pro novou romanci, ale když se ze sympaťáka stane grázl a slaboch, opravdu by mě zajímal důvod a ten mi nikdo v knize nesdělil. Kam se poděl Rhen z minulé knihy a kdy ho nahradil tenhle nový Rhen a proč? A jak je možné, že mu Harper dovolí, aby se tak choval? A proč ho Grey nechá, aby se v tom plácal sám, když tvrdí, že je jeho přítel?

„Chvilku si jen měříme jeden druhého. Kdybych chtěl, mohl bych mu zlomit vaz dřív, než by se nadechl, a shodit jeho tělo z půdy.“

Lia Mara

Nová postava princezny je taková…Nezajímavá, nicméně i tak se ke konci začne chovat trochu živěji a dokonce i romantickou linku můžu hodnotit jako povedenou, což bude ovšem spíš Greyova zásluha než její. Pokud autorka chtěla, aby se v ní poznaly holky s nízkým sebevědomím, které by nejraději seděly v koutku a doufaly, že je tam někdo najde, protože na nich přece vůbec nezáleží, tak se jí to možná povedlo. Já bohužel taková nejsem, takže ztotožnění se nekonalo.

„Dvě sestry, jedno srdce. prosím přijď za mnou. Potřebuju svoji druhou půlku.“

Za mě jako pokračování velké NE!

Je tady příliš mnoho nelogičností. Autorka jako kdyby se rozhodla, že první knihu celou popře a vypůjčí si jen svět a postavy, kterým ovšem věnuje úplně jiné charakterové vlastnosti, aniž by je logicky zdůvodnila. Což je strašná škoda, protože jako první díl úplně nové série (vzhledem k otevřenému konci) by to byla kniha i přes některé nudnější části možná lepší než Temné a osamělé prokletí. Dlouho jsem přemýšlela, kolik hvězd jí dát. Nebýt prvního dílu, dostala by čtyři, ale vzhledem k tomu, že ten první díl existuje, dávám jenom dvě. Mrzí mě to.

Facebook
Twitter