Pro změnu si dovolím sdílet taky něco ze svého ryze soukromého rodinného alba ( už se mi to na chviličku povedlo v příběhu na FB, omlouvám se, pokud někoho moje fotka s manželem zaskočila, pohoršila nebo dokonce vyděsila).
Mám skvělou práci, různorodou, dobře placenou ( to jste asi slyšet nechtěli, teď mě nesnášíte ještě víc 😀 ) a hlavně velmi časově a místně pestrou. Jakožto obchodní zástupce, který bydlí na hraně okresů Tachov a Domažlice v západních Čechách, mám na starost zákazníky od Karlových varů, přes Plzeň až po celé území Jižních Čech. Naneštěstí nebo možná naštěstí, záleží na úhlu pohledu, zákazníků z toho úplně nejjižnějšího území českého jihu není tolik, aby bylo možné si tam domluvit dvě nebo dokonce tři obchodní schůzky v jeden den, pokud si někdo urgentně žádá mou přítomnost například v Třeboni. A jak správně tušíte. Jeden takový třeboňský zákazník si mou přítomnost opravdu naléhavě žádal 🙂
Když jsou děti pryč,
rodiče mají pré /( ne, nezabili jsme je neb je máme rádi – většinou, ale věnovali jsme je na týden babičce). A tak jsem v doprovodu svého drahého muže vyjela do Třeboně už večer před samotným obchodním setkáním, že si jako uděláme hezký romantický večer (vyjel on, já za volant v jeho přítomnosti nesmím).
Vypadalo to docela slibně.
Ubytovali jsme se, zaplatili jsme hotel ( který mi zaměstnavatel opravdu nehradí, takže víc už závistí zelenat nemusíte 😀 ) a vyrazili jsme na procházku městem, zámkem a kolem rybníků. Tady to začalo trochu drhnout, tedy přesněji štípat. Hlavně manžela. Ale u rybníků se to dalo čekat, navíc jsme právě tady strávili s dětmi pod stanem loňskou dovolenou, tedy jsme to čekali, a tak až na manželovo občasné zanadávání si, jak jsou ti komáři nenažraný a že už ztratil nejmíň litr krve a možná mu budu volat večer záchranku kvůli transfúzi, byla procházka fajn.
A pak se setmělo!
A ty krvelačné bestie vylétli v celých hejnech. Jenže ne u rybníků, kde by je člověk čekal, ale na náměstí. Nakonec jsme tedy podlehly jejich útokům a kromě večeře a piva, jsme si v restauraci objednali namísto lahve vína jeden repelent. Ano, čtete správně. Repelent je v Třeboni běžným artiklem i v gastro podniku.
No, asi vědí proč 😀
Vzhůru na Svatý kopeček.
Tohle není Svatý kopeček, tohle jsou zámecké schody, tou dobou už jsem ztratila jasně rudou uřícenou barvu z obličeje 😀
Na Moravě jsme s manželem ještě ani jeden nebyly (já tedy kdysi dávno v Brně, ale to se nepočítá, protože šlo o školení a mimo kancelář jsem se v podstatě ani nedostala), o to víc jsme se sem těšili. Ubytovaní jsme byly v Mikulově, přímo v centru v hotelu v Vivaldi a tak jsme měli krásný výhled na zámek. Hned po přistání a vybalení jsme stačili ještě v pozdním odpoledni vyběhnout (velmi pomalu vyfunět, přece jen bylo pětatřicet ve stínu) na Svatý kopeček a dole v podniku Prostě sklep jsme zahnali horko i žízeň skvělou domácí limčou. Mimochodem tady dělají výborné osvěžující míchané nápoje z vína a pečou skvělé dezerty.
A pak na nás dolehl hlad.
Jenže to je v Mikulově, když neznáte místní poměry, docela zásadní problém. Ono totiž kaváren, vinoték, cukráren a barů tady mají přehršel, ale na náměstí a v okolí jsme našli všehovšudy celkem pět podniků, kde by se člověk mohl regulérně najíst. Začnu od té nejlepší- Marcel Ihnačák promine, ale nejsem Žid a když mám fakt hlad, nechci úplně zkoušet, jestli mi košér haloumi zachutná, takže jeho podnik jsme zavrhli. Přímo na náměstí jsou pak restaurace (hospody) dvě a v jedné vám připraví kuřecí směs v bramboráku za 179 Kč, v druhé pak domácí burger s pěti hranolkama za bezmála dvě stovky, třetí podnik dole za rohem jsme ani nezkoušeli. A není se co divit, že to tak vypadá, když tady nemají vlastně žádnou konkurenci.
Nicméně to bylo obrovské zklamání a chuť jsme si spravili teprve v neděli ve Strachotíně, kde nám za normální cenu v restauraci hned za mostem přes přehradu, naservírovali výborné kachní stehno ( pro mě) a hovězí líčka na víně ( pro manžela).
A výhled z Děviček prostě nemůže chybět
Napsat komentář