Já nejsem já!

A to doslova.

Když mi bylo dvanáct, hrála jsem ochotnické divadlo, tenkrát jsem si ještě naivně myslela, že jednou budu slavná muzikálová herečka a české publikum mi bude ležet u nohou 😀 Až mnohem později jsem zjistila, že umět zpívat, hrát a hezky vypadat prostě nestačí, že to vyžaduje ukrutnou píli nebo přirozený šarm, z čehož ani jednoho se mi v mládí nedostávalo tolik, kolik bylo třeba.

Tenkrát jsem si poprvé začala emočně vypjatější dialogy v knihách číst nahlas. Vžívala jsem se do hlavní postavy a zkoušela si tón hlasu, jaký asi mohla v rozhovoru podle popisu použít. Možná není náhodou, že právě tou dobou jsem taky začala poprvé flirtovat s touhou napsat skutečný dlouhý románový příběh a taky jsem ho napsala. Příběh pojednával o mladé primabaleríně, jejíž chlapec se v zimě utopil, aby jí zachránil život, když se pod ní na rybníce probořil led. Dívka si to vyčítala až do dospělosti a měla kvůli tomu problém navázat pořádný vztah, ale o tom psát nechci.

Vžij se do role!

Chci psát o tom, že , když potřebuji skutečně realisticky a uvěřitelně popsat, jak se moje postava cítí, musím se jí stát. Znám začínajícího spisovatele, který, aby dokázal realisticky popsat, jak se jeho hlavní hrdina, který má vztah se striptérkou, cítil, když mu tančila poprvé na klíně, vzal polovinu výplaty a sám si taneček na klíně zaplatil. Nakonec se do své role vžil tak, že do onoho klubu začal chodit pravidelně a skutečně se tam s jednou dívkou sblížil, což by mohl být trochu problém, pokud byste měli v úmyslu psát thriller na motivy života Charlese Mansona 😀 , takže určitě všeho s mírou.

Přestaň být sám sebou!

Já sama jsem zůstala u toho, že si čtu dialogy nahlas a poslouchám, jestli fungují. Je to trochu schizofrenní přístup, protože bývám často charakterní hlavní hrdina i záporák najednou, ale je to neuvěřitelná emoční očista, kterou rozhodně doporučuji. 😉