Hra na schovávanou

Přesně tuhle hru občas hraju se světem, když si s něčím nedokážu vnitřně moc poradit.

Vyrovnat se s tím.

To pak nedokážu číst, psát a dokonce ani sledovat pořad v televizi, jediné, co občas jakž takž zabere je běhání. Naprosto osamělé a mlčenlivé běhání na místech, kde je šance střetu s divou zvěří vyšší než šance, že potkám člověka. A právě to se mi teď děje.

Mám strach.

Trvalo mi pár dní než jsem si připustila, že nutnost nošení roušek a další zpřísňování pravidel na mě opravdu mělo takový vliv. První, co jsem měla, byl vztek, protože stejně jako většina republiky i já vidím, že slíbený semafor je k ničemu, pokud se oranžová barva objeví v Praze. Dokud nosili roušky na Kutnohorsku nebo Karvinsku, my ostatní jsme mohli být v klidu, ale jak nasadí roušky a restrikce v Praze, jde to automaticky plošně i pro zbytek země.

Snažím se to chápat.

I já mám rodiče, kteří už vlastně spadají do rizikové skupiny a dceru astmatičku, která je mimochodem od dnešního dne doma, protože má rýmu. Jenže i tak mám vztek pokaždé, když si ten hadr musím na obličej natáhnout, protože do něj funím třeba hodinu, ty bakterie z vlhka se tam hezky množí a já je pak vesele vdechuju zase zpátky do svých dýchacích cest.

Zamračím se pokaždé, když ráno synovi musím postříkat ruce před školkou desinfekcí, protože skoro vidím jeho těžce budovanou imunitu, jak se mi zhmotňuje před očima, smutně na nás mává a odchází pryč, stejně jako skoro cítím, jak se mu s každou další dávkou ztenčuje ochranná vrstva jeho jemné kůže.

Co když to tak má být?

Tohle se většině z nás nelíbí, ale je to pravda prověřená historií. Naše civilizace dospěla do stádia, kdy dokážeme díky moderním technologiím a znalostem chemie přetvořit něco surového v něco docela jiného. Sofistikovanějšího. A tím měníme svět. Podmaňujeme si přírodu a sami jsme přitom skoro nezničitelní. Množíme se čím dál rychleji a přestává se nám dostávat místa. Naše roztahovačnost je téměř nekonečná a pýcha svrchovaná. Kde právě nehoří, zaplavují zemi tsunami nebo se řeky vylévají z břehů, ožívají sopky a my si přesto myslíme, že jsme nesmrtelní.

Memento mori.

Nezapomínejme na smrt. Na vlastní smrtelnost, ale ne proto, abychom byli opatrní. Abychom se ustrašeně krčili s rouškou doma, ale proto, abychom si uvědomili, že smrt je součástí života a vždycky byla. Bývaly doby, kdy lidem z patnácti dětí přežily dvě, tři nebo jedno a přesto neupadali do depresí. Žili proto, že ta mrcha mohla přijít kdykoliv a vzít kohokoliv z nich a oni si byly dobře vědomi, že jí nikdo nezastaví. Že co má přijít, přijde.

Carpe diem.

By mělo přijít hned vzápětí. Jsou to totiž dvě strany jedné mince. Bez smrti není život a naopak. Je to kruté, ale takový už život je a my na to zapomínáme. Nechceme žít a riskovat tak smrt svou nebo svých blízkých, chceme raději přežívat. Dívat se na černobílý film na místo barevného, protože se nedokážeme smířit s tím, že nejsme svrchovanými pány světa a že existují věci mimo naši kontrolu. Jsme milovníci pořádku. Chaos nás děsí, protože nám nedává tu správnou jistotu. Takže radši všichni dál hrajeme tu oblíbenou hru z dětství.

Hru na schovku.

A zatím kdesi v dálce, za obzorem, který nejsme přes vlastní nafouklé ego schopni ani spatřit, nám osud odpočítává čas.

Čas do konce.