Nebudu nic zastírat.
Kniha Sběratel přání, kterou napsala Mia Sheridan, skončila v mém košíku a potažmo knihovně čistě jen kvůli té nádherné obálce. Samotná anotace a skutečnost, že se děj odehrává v New Orleans a na nedaleké cukrové plantáži, mě pak jen utvrdily v tom, že té koupě rozhodně nebudu litovat.
„Hmm. Bydlíš v New Orleans už dva měsíce. To jsi ještě neslyšela o místní plačící zdi?“
A nelituju.
Romantický příběh Jonase a Clary je inspirovaný příběhem Fantoma opery (muzikál je moje srdcovka) a autorka ho uchopila na výbornou, přičemž nezapomněla do textu vkládat více i méně nápadné odkazy, takže jsem prakticky od samého počátku byla nadšená.
„Podle mě už jste trochu hvězdného prachu vypila, Angelino Lerauxová.“
Kulisy.
Zatímco Gaston Leroux umístil svého fantoma do Francie, Mia si pro příběh vybrala prostředí docela jiné, dost možná zajímavější. Operu Populaire nahradil New Orleanský baletní soubor, s nímž vystupuje hlavní hrdinka Clara a temné chodby pod operou, v nichž přebýval fantom, Mia vyměnila za starou téměř opuštěnou cukrovou plantáž Windisle, kde se před okolním světem skrývá znetvořený Jonas.
„Už je to dlouho, kdy ho něco naposledy překvapilo – jeho, netvora za zdí. Ne, ne netvora. Sběratele přání.“
Ten druhý příběh.
O tragické lásce otrokyně Angeliny a jižanského vojáka Johna, přivedl Claru k Jonasovým zdem. Osud těch dvou ji fascinoval a Jonase zase fascinovala Clara, přestože si byl dobře vědom, že jí nikdy nebude moci ukázat svou tvář, a tak se stalo, že si ti dva začali povídat. Nejprve o plantáži a jejím prokletí, o Angelině a Johnovi a později i o tom, jak se Clara cítí v New Orleans opuštěná. Po celou tu dobu je však vždycky dělila stará pobořená zeď Windisle (jestli víte, jak to správně číst, neváhejte mi to napsat 😉 ).
„Vaše pravá láska tančí mezi paprsky měsíce.“
Nechtěla jsem jít spát.
Jejich přes zeď šeptaná slova a vzájemné poznávání, mě natolik okouzlilo, že jsem se od něj nechtěla odtrhnout, a tak jsem hltala stránku za stránkou až do tří hodin ráno. Tahle knížka se čte sama. Není to nic, co by vás extra intelektuálně obohatilo, co by vás nutilo dlouhosáhle přemýšlet nad čímkoliv, co se v ní stane, a je to tak dobře. Takhle si totiž já představuju romantickou oddechovou četbu.
„Byl to on – její sběratel přání. Jeho hluboký tenor s melodickým přízvukem by poznala kdekoli, byl to hlas stvořený k vyprávění, k sesílání kouzel, k přemlouvání a mámení.“
Myslím, že se k ní vrátím.
Až se budu jednou cítit tak trochu pod psa, ale ne zas moc, jenom tak lehce, až budu mít dojem, že je celý svět proti mě, tak se s ní zavřu do ložnice a nevylezu, dokud nedočtu poslední stranu, protože mi po ní zůstal v břiše takový ten příjemný hřejivý pocit.
Kniha má ode mně pět hvězdiček z pěti a rozhodně jí doporučuju všem romanticky založeným duším.
Napsat komentář