Z knihy Dům soli a smutku od spisovatelky Erin A. Craigové.

Kniha je retellingem na klasickou pohádku Protančené střevíce od bratří Grimmů a je moc hezky zpracovaná.

„Ze soli jsme zrozeni, se solí žijeme a v sůl se zase obrátíme.“

Prokletí.

Právě o tom se mezi lidmi mluví v souvislosti s rodinou hlavní hrdinky Annaleigh. A důvodem jsou úmrtí jejích sester. Jakoby smrt nebrala konce a postupně si našla cestu ke každé z nich a jednou si možná přijde i pro ni. Nebo ne? Právě to se Annaleigh snaží zjistit. Jejího otce, vévodu Ortuna, však trápí jiná, mnohem prozaičtější otázka a to i navzdory faktu, že mu postupně umírá celá jeho rodina a tou jsou

Prošlapané boty jeho dcer.

Dívky skoro neopouštějí rodinné sídlo a přesto stačí prošlapat drahé boty, jako by nachodily míle a míle. Jako by protančily celou noc a to všechny do jedné s výjimkou Annaleigh.

Souvisí snad úmrtí jejích sester nějak s protančenými střevíčky? A kdo je záhadný Cassius, který jí bere klid? Proč její nejmladší sestra Verity kreslí děsivé skici a mluví o mrtvých sestrách, jako kdyby tady pořád žily s nimi?

Jak jsem otáčela stránku za stránkou, měla jsem najednou pořád víc otázek a nedostávala jsem žádné odpovědi, což mě nutilo číst dál a dál. Když jsem si uvědomila, že je noc a já jsem doma sama, bylo příliš pozdě, tou dobou mi kniha dávno odhalila svoje temnější stránky a já se fakt začala bát. Proč?

Otcova tvář se nečekaně roztáhla do úsměvu. „Dobrá, pak se tedy pusťte do vybírání. Všechny dostanete vílí střevíce!“

Je to trochu duchařina.

Takže jestli se neradi bojíte, možná bude lepší ji vynechat i když…Já se bojím fakt nerada, musím si vždycky cíleně vyčíhat dny, kdy mám jistotu, že nebudu sama doma a teprve pak můžu sledovat nebo číst horor (nemyslím krvák s masovým vrahem, spíš takový ten s nadpřirozenými prvky, které není možné vysvětlit) a přesto jsem moc ráda, že jsem si knížku přečetla. Moc jsem si jí užila. A co mě fakt potěšilo?

„Elizabeth je na onom světě. Octavia taky. Nemůžou nás navštěvovat, protože jsou mrtvé a mrtví na návštěvy nechodí.“

Jména ženských postav.

Možná je to jen moje zdání, ale já z nich prostě cítila Poea. Annaleigh mi připomínala jeho báseň Annabel Lee, stejně tak Lenora a Eulalie a já mám jeho poezii tuze ráda, důvěrně ji znám, její pochmurnost i vzletnost, takže byla možná moje vize temného ostrova obehnaného mořem do jisté míry ovlivněná právě touhle mou subjektivní domněnkou, že autorka hledala inspiraci kromě Grimmů i u mistra hororu.

Postavy.

Jsou uvěřitelné. Annaleigh mi občas trochu zabrnkala na nervy, ale nijak zásadně. Autorka se docela bravurně popasovala i s množstvím sester a jejich povahou tím, že je rozdělila do skupin. Nejvíc mě asi vytáčela její sestra Camille (i když na konci to trochu zachránila) a na pěst byl po celou dobu její otec Ortun – toho chlapa nesnáším. Tak silně nesympatickou mužskou postavu jsem dlouho v žádné knize nepotkala, ale to byl asi autorčin úmysl.

„Vím, že vy starší z mého vztahu s Morellou nijak nadšené nejste, ale je to moje žena a tohle bylo naposledy, co nás někdo vyrušil uprostřed noci.“

Dvanáct sester.

Je ve skutečnosti jen osm, protože pár jich je už na začátku knihy po smrti (to není spojler, je to informace, kterou se dozvíte už na první stránce), ale příběhu to na atraktivitě a čtivosti vůbec neubírá. Naopak. Za sebe musím říct, že to bylo opravdu dobré čtení. Jedno z nejlepších letošního roku. Bylo to jiné než většina retellingů s nimiž jsem zatím přišla do styku. Bylo to temné, místy opravdu strašidelné, ale taky romantické a smutné. Konec mohl být možná maličko víc rozvedený, ale ani tak nemůžu říct, že bych s ním nebyla spokojená, takže já osobně knihu rozhodně můžu jedině doporučit. Je to fakt dobrá 😉

Facebook
Twitter