A vstoupím!

Já vím, že na tom rčení něco je. Že bych se měla poučit, ale co když jsem se naučila plavat a podruhé už vodu polykat nebudu?

Jasně, proud může být příliš silný a já se taky můžu utopit. Může mě sežrat krokodýl nebo hejno piraní, ale pokud to nezkusím, možná se na ten druhý břeh nikdy nedostanu, protože dřív zestárnu a umřu než mi někdo postaví most.

Tou řekou mám na mysli crowdfundingovou kampaň, která mě před dvěma lety doslova sežvýkala jako kus hadru a pak mě vyplivla očištěnou o veškeré autorské sebevědomí (ne, že by ho bylo nějak moc už před tím než k sežvýkání došlo).

Jenže teď jsem silnější.

Možná, snad, nevím. Asi ne.

Spíš jsem se už předem smířila s tím, že to třeba znovu nevyjde a tudíž není nic, co by mi kampaň mohla ještě vzít. Hrdost a sebeúctu jsem spláchla do záchodové mísy už poprvé a zatím se mi je nepodařilo z té žumpy celé vylovit. Dá se bez nich docela obstojně žít. Fakt.

Přesto bez mučení přiznám, že se mi do toho podruhé nechtělo. Je to totiž takový reparát a já reparáty nerada od osmé třídy, kdy jsem jeden dělala z matematiky. Dodnes jsem přesvědčená, že mě učitelka pustila dál jen proto, že mě litovala. Víte, co následuje, když reparát neuděláte? Konečná. Začínáte znovu od začátku a nebo jako v případě pointy, už nezačnete nikdy. Druhé selhání mě diskvalifikuje ze hry už na vždycky.

Ale když to nezkusím…

… diskvalifikuju se sama ještě dřív, než celá hra vůbec začne. A tak do toho jdu znovu. S menším očekáváním. S větším strachem. S jinou knihou.

Držte mi palce a nebo líp; až začne předprodej, kupte si Přání.

Facebook