Rubrika Slovanská epopej
Soustředěně přivazuji jasně červenou pentli k věnci májky, abych zaměstnala ruce i oči, které mi co chvíli bezděčně zabloudí k tmavovlasému urostlému muži s pohledem temným jako sama noc. Veles není partie pro mě. Vlastně představuje všechno, čemu bych se měla vyhnout. Otec… Pokračovat ve čtení →
Na samém počátku věků, byla jen ona. Matka. Zrodila se do temnoty a byla jediným světlem, jedinou hvězdou, jediným zdrojem vody a živin na zemi. Nejprve stvořila slunce, aby zahřálo její zkřehlé tělo. Potom květiny, ty ji těšily nesmírnou krásou… Pokračovat ve čtení →
Paní jara nezemřela,jen se k spánku uložila.Její oči, její rty ještě nevzdaly se zmaru,Teď sbírá síly, odpočívá,složila svou těžkou hlavu. A kol kolem je temná noc.Noc, jež všechno pohltila.Síly dobra, i moc zmaru,všechno ta tma uchvátila. Spatří spící krásku poutník,projeví jí vřelý… Pokračovat ve čtení →
„Neměla jsi o tom s otcem vůbec mluvit,“ spílá mi matka cestou domů, když jí prozradím, že ruku jsem si nepřibouchla do dveří cestou z toalety, jak tvrdil Albert po našem návratu do tanečního sálu. „Potřebovala jsem mít jistotu,“ namítnu a pevně stisknu sáček s ledem, který jsme dostala… Pokračovat ve čtení →
Přípravy na můj debutantský ples jsou v plném proudu. Zina mi právě na hlavě vytváří složitý účes do něhož zaplétá perly, které dokonale ladí s mými slonovinově bílými korzetovými šaty s širokou nabíranou dlouhou sukní z vlámské krajky. Na slavnosti budu jediná mít na sobě tuto barvu, je to starý zvyk a forma uvedení dívky do společnosti, která byla… Pokračovat ve čtení →
Doma jsem se jen převlékla do o něco málo pohodlnější halenky lososové barvy a tmavě modré kolové sukně pod kolena, aby mě Nikolaj odvezl do kosmetického salonu, kde mi nejprve vytrhali chloupky z celého těla, až dosud jsem si holila jen podpaží a lýtka. Žiletkou a úplně… Pokračovat ve čtení →
Může. Na druhý den ráno, mi kdosi jemně zatřese ramenem. „Vstávejte, slečno Starlett,“ slyším cizí dívčí hlas. Rozespale zamrkám. Nade mnou stojí dívka s tmavou pletí v uniformě pro místní personál a vlídně se usmívá. „Kdo jste?“ zeptám se ochraptěle, jen co si odhrnu rozcuchané vlasy z obličeje. „Jmenuji se Zina, slečno a jsem… Pokračovat ve čtení →
Ambřin domov je daleko velkolepější než můj. Jejich vila stojí na vysoké skále s výhledem na řeku a pod ní je zapuštěný bazén, který tady údajně stál už v třicátých letech dvacátého století, ale protože voda v něm byla příliš studená, nebyl právě oblíbený. Dnes je voda v něm vyhřívaná a dno… Pokračovat ve čtení →
Drahá Madeleine, nedovedeš si ani představit, jak moc mi chybíš, a to uběhlo sotva několik hodin od našeho rozloučení. Svět tady venku je obrovský a zároveň vlastně hrozně malý. Z okna auta jsem viděla jen holé pláně bez jediného člověka, dokud jsme nedorazili sem. Do Prahy. Města… Pokračovat ve čtení →