Rubrika Přání (Ledozemí)
Myslím, že se mi vztah k Liborovi trochu vymkl z ruky, protože moje prvotní nedůvěra v jeho osobu se kamsi vytratila a nahradila ji bezmezná touha být mu pořád na blízku. Jenže každou chvílí, kterou strávím s ním, se okrádám o vzácné okamžiky s maminkou. Cítím se jako ptáček lapený v kleci. Moje původní… Pokračovat ve čtení →
Jen o dva dny později mě svou přítomností poctí další nečeká návštěva. Jenže tentokrát už to tak příjemné překvapení není. „Pane Dažborský?“ vydechnu s povytaženým obočím, když po matčině oznámení, že mám v obývacím pokoji návštěvu, seběhnu dolů a spatřím jeho. Upřímně jsem… Pokračovat ve čtení →
Sedím shrbená nad učebnicí Dějin moderního umění a snažím se věnovat veškerou svou pozornost nahuštěnému textu, který je sem tam proložen fotografií nějakého uměleckého díla. Jenže myšlenkami se pořád vracím k vernisáži a tomu, co mi řekl Dažborský. Proč by někdo chtěl ubližovat lidem, které mám ráda? Zadívám se z okna…. Pokračovat ve čtení →
„Honzo!“ oslovím ho, sotva opustí ředitelnu. Čekám na něj na chodbě už dobrou hodinu. Chtěla jsem se omluvit. Vysvětlit mu to a nějak celou situaci zase spravit. I když nemám nejmenší ponětí jak. Když si mě všimne, vyrazí opačným směrem. „Honzo!“ Ohlédne se, ale ani nezpomalí. Rozběhnu… Pokračovat ve čtení →
„Jenom to sklíčko chytíš do pinzety a upevníš ho do tý konstrukce,“ navádí mě o dva dny později trpělivě Honza při práci. Zadržuju soustředěním dech a ruka s pinzetou se mi třese, ale povede se mi to na první pokus. Úlevou… Pokračovat ve čtení →
Počkal na mě v šatně, protože ne všechny předměty máme společné. Je to jedna z mála výhod téhle školy. Každý student má určitý individuální plán uzpůsobený svým zájmům, talentu a potřebám. Proto je tak těžké se sem vůbec dostat. A proto mi… Pokračovat ve čtení →
„Karin!“ zavolá na mě mamka z kuchyně, sotva zavěsím na smrkovou větvičku obalenou jehličím poslední ozdobu. Lesklé růžové prasátko se ke mně otočí zadečkem. Zamračím se a snažím se zohýbat drátek, na kterém visí tak, aby zůstalo rypáčkem vpřed. Jenže baňatá ozdoba se… Pokračovat ve čtení →
Je sobota, půl čtvrté odpoledne. Dneska jsem neměla být v práci. Měla jsem být s Natalií v sanatoriu, jako každý týden. Jenže dvě pokladní onemocněly a vedoucí neměl nikoho jiného, kdo by mu pokryl směnu. Vím, že to není jeho vina. Jenže kdybychom na… Pokračovat ve čtení →
„Karin, vstávej,“ šeptá opatrně Linda a třese mi přitom jemně ramenem. Zavrtím se a neochotně pootevřu oči. Tváří se ustaraně. „Kolik je hodin?“ zamručím rozespale a promnu si unavené oči. Hlava mě bolí jako střep. To asi ta mimóza. Bylo jí moc, pomyslím si. … Pokračovat ve čtení →