Budu se muset zabavit jinak.

Jenže jak, pomyslím si nešťastně.

„Co tady obvykle děláte, teda kromě školy a večírků?“ Ptám se Diane zvědavě.

Aidan byl pryč teprve den a mně zoufale schází jeho vřelý úsměv.

Je vůbec možné, aby se mi po něm stýskalo?

A tolik? Znám ho sotva pár minut.

Diane se usměje. „No jak kdo, víš. Někdo se jen tak fláká, někdo chodí na brigády a někdo se učí?” Řekla neurčitě.

„A co děláš ty,” upřesním svůj dotaz.

„Já chodím vypomáhat do místního sirotčince. Čtu dětem pohádky a hraju si s nima. Teda kromě úterka.” Odpoví skromně.

Ohromeně na ni zírám. Věděla jsem, že je dcera místního pastora, ale zdála se spíš jako slečinka, která se stará jen sama o sebe.

„Můžu s tebou?” Nabídnu se.

Můj vnitřní hlas se poťouchle zasmál.

Docela zvrhlý nápad.

Démon a charita.

Jenže bratr na mě nemá čas a já si připadala, v tom velkém domě, tak sama.

A navíc, ta nekonečná NUDA!

„Určitě! Dneska je úterý, takže můžeme zítra?“ Odpoví radostně.

„Jasně, přizpůsobím se. A co vlastně děláš v úterý?“ Zajímá mě.

„Máme pravidelnou schůzi Jižanských Krásek.” Usměje se nesměle.

„Jižanských, co?” Nakrčím čelo.

„Krásek. Je to… Taková tradice. Už moje maminka k nim patřila, před tím ta její a vlastně asi všechny moje ženské příbuzné nejmíň od dob kolonizace.

Jedná se v podstatě o spolek svobodných žen a dívek, co organizujou různý společenský akce. Často dobročinnýho charakteru, vlastně většinou. A taky se snažíme lidem ve městě připomínat naše jižanský hodnoty, aby se na ně nezapomínalo. Na tom jsou nejúžasnější ty pohádkový dobový šaty!

Dřív se dívky doslova rvaly, aby mohly ke Kráskám patřit. Ale teď nás hodně ubylo. Holky totiž tráví čas radši s tabletem na Facebooku. Asi je to tou dobou. Nebo co. Nevím.”

Diane Whiteová, ty jsi jedno velké překvapení!

Pane jo. Já z tý holky fakt padám na zadek.

No, není ona anděl?

„Bude se ti to líbit, uvidíš,” ujišťuje mě cestou na autobusovou zastávku.

Sirotčinec stojí za městem, ještě o něco dál, než naše sídlo. Spravují ho katolické jeptišky, což se může tady v Severní Karolíně zdát nezvyklé, ale budova byla původně klášter, který tu byl založen kvůli francouzským jezuitským misionářům. Řádové sestry jim poskytovaly potřebné zázemí a v případě potřeby jim ošetřily rány utržené od místních indiánů.

Cestou jsem se dozvěděla, že Aidan s Whiteovými nežije dlouho. Přestěhoval se sem asi před půl rokem, když jeho rodiče zemřeli při tragické autonehodě. Sám pocházel z Los Angeles.

A já Diane na oplátku vysvětlila, proč nežiju se svými rodiči. Samozřejmě jsem jí neprozradila, že jsou v Pekle a čekají, až způsobím apokalypsu. Měli jsme předem vymyšlený příběh o tom, že žijí v Evropě, kde zastávají vysokou funkci v diplomacii a nemůžou tak být s námi.

Cítím se provinile při myšlence, že prakticky všechno, co o mně Diane ví, je lež.

Ona není tvoje kamarádka! Šklebí se na mě výsměšně moje podvědomí.

Jasně, zase má pravdu, ale tolik bych chtěla opak.

V sirotčinci se mi zalíbilo víc, než bych čekala. Děti se zdály být tak dokonale bezelstné a čas strávený hrou s nimi byl osvěžující. Překvapilo mě, jak velkou mají fantazii, když mi vyprávěly o vílách a princeznách. Dokonce o Pekle.

Přála bych si zůstat déle, ale ujel by nám poslední autobus do Shadows Creek, kde mě má vyzvednout strýc.

„Tak jak?” Vyslýchá mě nedočkavě Diane, sotva si sednu vedle ní na jedno ze sedadel v napůl prázdném autobusu.

„Až pojedeš příště, rozhodně jedu zas,” zakřením se na ni spokojeně.

„Super. Někdy musíš zajít k nám domů na návštěvu. Naši by tě chtěli poznat.”

Oou! To se mi nezdá jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, co je Gregory White zač.

„Někdy určitě.” Zalžu a žmoulám si zpocené dlaně v klíně.

„Hm. A co zítra?” Zaskočí mě.

„No, ale na zítra jsme už domluvený s holkama,” namítnu a v duchu děkuju Marcii za nápad vyrazit společně do nově otevřené kavárny v centru města.

Ačkoliv co tam budu dělat, když kafe od první chvíle z duše nesnáším? To nemám páru.

„Aha. Máš pravdu. A v pátek jedu s mamkou nakupovat. Ach jo. Tak jindy,” zamumlá zklamaně.

„Určitě.” Odtuším tiše a vstávám, protože autobus zrovna zastavuje v naší cílové stanici.

Kavárna u Itala byla útulná a malá.

Její majitel se nedávno přistěhoval z Milána a původně pracoval jako dělník na poli. Ale jeho káva všem v okolí tolik chutnala, že se ani ne po měsíci rozhodl pověsit nádeničení na hřebík, vyřídil potřebné náležitosti a otevřel si tuhle úžasnou provozovnu, vybavenou ve starosvětském stylu. Jsou tu všehovšudy čtyři stoly se smetanově bílými ubrusy a u každého z nich stojí čtyři tmavé dřevěné židle s polstrovanými opěradly.

Což znamenalo, že naše skupinka se musela rozdělit.

Marcia, Camilla, Laura a Caroline si sedly hned k velké výloze, aby mohly pohodlně sledovat dění venku. My s Diane jsme si vybraly klidnější místo vedle.

„Co si dáte holky?” Zeptá se bezradně Caroline s očima upřenýma do nápojového lístku v rukách.

„Já rozhodně latté macchiato,” prohlásí Marcia. „Měla jsem ho, když jsme byly s matkou v Evropě a to italské se s naším nedá srovnat.”

„Dám si totéž,” odhodí Caroline lístek na bílý ubrus.

„Víš, já vlastně kávu nemusím,” špitnu Diane a zakřením se.

„Já taky ne, ale když už jsme tady… Marcia by nic špatnýho do pusy nevzala.”

Pokrčím rameny. Proč to nezkusit?

„Dáme si dvě latté, Angelo!” Objednám, když se u našeho stolu zastavuje asi třicetiletý snědý hezoun, aby zjistil, co budeme pít.

„Samozřejmě. Dneska máme taky výborné tiramisu, dámy.” Mrkne laškovně, tmavé obočí mu povyskočí a v modrých očích se mu potměšile zablýskne.

On s námi flirtuje, žasnu.

A ne sama, uvědomím si, když zahlédnu, jak Diane rudne.

„Přines nám ho, prosím.” Nakrčím vesele nos.

Angelo přikývne a mizí za barovým pultem, kde připravuje naši objednávku.

Diane pořád klopí modrý zrak na smetanový ubrus.

„Už se můžeš podívat, Di. Je pryč.” Zasměju se.

„Ach! Je tak sladkej. Viď, že je!” Mlaskne toužebně.

Udiveně zvednu obočí a zavrtím pobaveně hlavou. „Samozřejmě, že je.”

„Jak jsi mohla odjet z Evropy sem, když tam je tohle?” Ptá se mě nechápavě, přičemž ukáže bradou k Angelovi.

„Tak jednak jsem si nemohla moc vybírat. A navíc jsme bydleli ve Francii,” připomenu jí.

„Ach! Itálie. Jednou bych se tam ráda podívala. A do Francie taky.” Dodá ještě zasněně.

Povzbudivě se na ni usměju. „Určitě se ti to splní.”

„Tobě se to řekne. Tvoje rodina určitě pořád cestuje. Máš v Evropě rodiče a na kontě nejmíň šestimístnou sumu.” Povzdechne si Diane.

Zamrzelo mě, že nemá pravdu.

Kdyby jen tušila, že nejdál jsem byla v sirotčinci a to ještě s ní. Jenže, copak jí to můžu říct?

„Tak pojedeme v létě společně a já to platím,” navrhnu.

Dianiny oči se rozzářily jako dva drahokamy. „ Ty bys chtěla? Totiž, moc ráda.”

Pak zesmutní. „Ale pochybuju, že mi to rodiče dovolí přijmout. Stálo by to hrozně moc peněz. Kromě toho tě skoro neznám. A léto je za pár týdnů.”

„Najmu si tě jako průvodkyni. Brigádu ti přece nezakážou.”

„Ty? Vždyť musíš znát Evropu jako svoje boty.” Namítne Diane.

Zavrtím hlavou. „Vlastně ne. Jak jsi sama řekla. Pořád jsme byli na cestách a na prohlídku nikdy nebyl čas. Tak platí?”

Diane se usměje. „Platí. Ale letos ne, až za rok, po matuře. A do té doby mám spoustu času ti to oplatit. Co děláš příští sobotu?”

Zamyslím se.

Nad čím? Co bys ty asi tak dělala? Rýpne si moje podvědomí.

V duchu na něj vyplazuju jazyk. Trhni si!

„Nic. Proč?” Chci vědět.

Diane se potutelně zakření. „Fajn. Tak v tom případě si nic neplánuj. Jdeme spolu totiž nakupovat.”

„Cože, jdeme?” Ujišťuju se.

Nějak mi uniká, co je na nakupování zábavnýho.

Doširoka otevře oči, tak je v šoku. „Neříkej, že jsi ještě nikdy nebyla nakupovat?

Nejistě pokrčím rameny. Moje zkušenost s nákupem nesahala dál, než do místního obchůdku s potravinami a drogerií.

Blondýnka se ke mně nakloní a s důrazem na každé slovo zašeptá:

„Tak. To. Bude. Vážně. Nářez.”

Skepticky se ušklíbnu. Jen doufám, že Diane by mě nikdy neuvrtala do ničeho, co by za to nestálo.

Týden strávený s mou nově objevenou přítelkyní,- Aťsi povědomí říká, co chce! Ona je moje přítelkyně! – uběhl jako voda.

Seděly jsme spolu s ostatními dívkami na trávníku před školou, vyhřívaly se na teplém dubnovém slunci a probíraly, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel a dělaly vtipy na účet pana Fischera, učitele angličtiny, který mi tolik připomínal hobita.

Nutno dodat, že s Diane jsme byly spíš posluchačkami. Do samotné diskuze jsme skoro nezasáhly.

Právě, když Caroline barvitě líčí, jak byla jakási Irene (ani nevím, o koho šlo) citově na dně, když zjistila, že Tommy (toho jsem taky neznala), ji podvádí s Tou courou Beth (kterou náhodou znám a zdá se mi milá), přikráčel k nám sebevědomě Ashton.

„Krásný den, dámy,” pronese líně a odhalí dokonalé bílé zuby v bezchybném úsměvu. Všimla jsem si, jak Caroline s Marcií zalapaly po dechu, když bratr promluvil a pobaveně se pro sebe uchichtnu.

Jsou to šílený kokety!

Jak snadné by bylo pro Asmodea svést je na scestí! Ozve se mi v hlavě sladce a úsměv mi na rtech zamrzá. Tváří mi letmo prolétne stín, který nejenže neunikne Diane, ale všiml si ho i bratr.

Vidíš, budeš mít kvůli ní jenom problémy. Nevaž se na ni! Kárá mě zas, ten neodbytný hlásek v mojí hlavě.

Mlč už!

„Můžu se k vám dneska na chvilku připojit, sestřičko?” Ptá se nenuceně, ale jeho pohled dává jasně najevo, co mám odpovědět. Stisknu rozmrzele rty.

„Když musíš,” odvětím nevesele a i tak se musím hodně přemáhat, protože svou přítomností úplně změnil atmosféru v partě.

Jsem otrávená!

Sedl si přímo mezi Caroline a Marcii. Obě se začaly nepřirozeně chichotat a nakrucovat tak, aby si samy připadaly co možná nejsvůdněji.

Co na tom, že se jenom ztrapňují, ušklíbnu se.

I Diane je vmžiku jasné, že předchozí bezcenné, ale zábavné tlachání je nenávratně fuč. Zvedá se a dlaní si čistí džínovou minisukni od trávy.

„Půjdu si ještě něco vyzvednout do knihovny, nechceš jít se mnou, Yas?” Navrhne.

Jsi úžasná! A já ti tleskám!

Vděčně se na ni usměju a mlčky přitakám. Chystám se k odchodu, když se znovu ozve Asmodeův hlas.

To snad nemyslí vážně?

„Pudu s váma, taky tam mám cestu,” vnutil se a než jsem stačila cokoliv namítnout, kráčíme všichni po trávě směr škola.

Je mi nadmíru jasné, že jeho chování má nějaký důvod. A tím důvodem je Diane. Úmysly, které s ní má, rozhodně nemůžou být dobré. Horečně přemýšlím, jak se ho co nejsnáze a nenápadně zbavit.

Zvládl to sám.

„Všiml jsem si, že trávíš hodně času po škole charitou.” Osloví nedbale Diane.

Vylekalo mě to. Byla jsem přesvědčená, že o tom, co děláme po škole, nemá ani tušení.

„To tě vážně baví? Utírat dětem zadky a předčítat pohádky, místo abys trochu žila?”

Musím, za otevřenou dlaní, skrýt svoje pousmání, když mi dojde, jak moc si naběhl.

„Víš, evidentně máme každý jinou představu o užívání si života.” Odsekne mu Diane chladně.

Jiný by zařadil kvapem zpátečku, ale Asmodeus je skutečně neodbytný.

A já se skvěle bavím.

„Pojď se mnou dneska po škole na rande a já ti tu svou představu rád ukážu. Možná pak změníš názor,” navrhne jí samolibě.

„Víš, neber si to nijak osobně, ale ta tvá představa mě nezajímá. Kromě toho dneska se vrací můj bratranec z fotbalového soustředění. A já pro něj pořádám večírek na uvítanou,” odmítne Diane slušně jeho návrh a protože ji zřejmě napadlo, že by se mohl bratr zase pozvat sám, dodá ještě: „V kruhu Nejbližších přátel a rodiny, samozřejmě.”

Na to se otočí ke mně.

„Yas, uvidíme se na francouzštině, ještě si musím něco zařídit.” Omluví se a zmizí opačným směrem.

Skvěle, Diane! Líp bych to sama nezvládla! Chválím ji.

Asmodeus se za ní dívá, dokud se mu neztratí z dohledu a zatíná ruce v pěst. Není zvyklý na odmítnutí. Div, že mu z nozder nevychází pára, tak je vzteklý.

„Nechápu, co dělám špatně. Proč mi ta pánbíčkářka pořád uniká?” Procedí skrz zuby.

Lhostejně pokrčím rameny, ačkoliv odpověď na jeho otázku znám. Ovšem s Diane mu pomáhat rozhodně nebudu. Někde v koutku duše sice vím, že se chovám neeticky k vlastní rase, ale nedokážu si pomoct. Moje podvědomí se na mě nepřátelsky zamračí.

Jdi k šípku. Odpálkuju ho otráveně.