Prolog
Krčila se za skálou na pláži a srdce jí splašeně tlouklo. Strachy se téměř dusila. Bála se pohnout, aby ji nenašel. Věděla, že tam je. Jeden z lovců, které za ní poslal, aby ji přivedli zpátky. Podařilo se jí utéct až sem. Nejedla několik dní a nohy měla rozedřené do krve, od cest, kterými prošla. Rty se jí třásly zimou a po tvářích jí tekly slané slzy. Byla na konci svých sil.
Co mohla udělat víc?
Mohla se mu podrobit. Sklonit před ním hrdou hlavu a žít pro jeho slávu. Být mu služebnicí. Proto ji přece Pán stvořil. Jenže to nedokázala. Cítila, že raději zemře, než aby zůstala pouhou loutkou v jeho rukách. A nechápala, co je na hrdosti, které se odmítala vzdát, hříšného.
Zaslechla kroky a do nosu ji praštila vůně rosy. Zavřela oči a připravila se na nejhorší.
Snesl se na bílou písčitou pláž a pozorně se rozhlédl.
Je blízko.
Cítil její strach a vůni. Jenže ji neviděl. Věděl, že je jen otázkou času, než se sama prozradí. Jen stál a čekal.
Když ho Pán vyslal na tento hon, nechápal jeho smysl. Věřil, že to Adam udělal chybu, když byl přesvědčen, že mu jeho žena není rovna. Přitom byli stvořeni stejným Bohem, ona z ohně a on z hlíny.
Jenže on, pouhý anděl, nebyl tím, kdo udává řád. Nebyl hoden soudit boží rozhodnutí. A proto je zde. Připraven polapit tu, jež se vzepřela Pánově vůli a odmítla se Adamovi podrobit.
Vycítil pohyb, přicházel zprava, od nevelkého skaliska. Zadíval se tím směrem a poslouchal hukot moře. Doufal, že se mu podaří zachytit tlukot jejího srdce.
Opatrně se několika lehkými kroky dostal až ke skále. Na okamžik se zastavil. Přestal foukat vítr a moře se zklidnilo. Rychle se podíval za chladný kámen a… Nebylo tam nic, než písek.
Zamračil se.
Byl si jistý, že ji tam najde. Už se obracel k odchodu, když jasně zaslechl jasné da-dam, da-dam. Srdce bilo tak rychle, jakoby chtělo vyskočit z hrudi svému majiteli.
Nebo spíš majitelce, pomyslel si. Sklonil se níž a objevil malou průrvu. Stěží se do ní mohla protáhnout, napadlo ho, ale zvuk sílil. Podíval se dovnitř. Ze tmy zářily dvě zelené oči. Zatajil se mu dech. Nezdály se ani trochu zpupné nebo zlé, jen k smrti vyděšené.
Sotva zavřela oči a pomalu se připravovala na porážku, pocítila pod rukou, kterou se opírala o skálu, otvor. Nezaváhala ani na okamžik. Sklonila se a vtěsnala se do úzké průrvy.
Jenže teď se jí díval přímo do očí. Byla ztracená.
Čekala, že jedním pohybem roztříští skálu na kousky a odvede ji zpátky do Edenu, ale on na ni jen zíral. Zaváhala.
Možná ji nikdo nehledá. Celou tu dobu prchala zbytečně?
„Kdo jsi? A proč jsi tady?” Zeptala se roztřeseným hlasem.
Když promluvila, zdál se překvapený.
„Jsem Michael a…“ zaváhal. „Nechci ti ublížit.”
Zamračila se.
„Proč bych ti měla věřit?” Chtěla vědět.
Michael se uchechtl. „Dostanu tě ven i jinak, když chceš.”
Představila si, jak se skála, která ji těsně obepínala, rozpadá na kousky a ona s ní. Živě si vybavila nedávný rozhovor Pána s Gabrielem, který bezděky vyslechla. Archanděl nebyl spokojený s Michaelovou obratností. Nepatřil právě k nejobratnějším z andělů. Zpanikařila.
„Dobře. Už jdu,” zvolala a opatrně se protáhla z průrvy.
Promluvila na něj. Zarazilo ho, jak hluboký a zároveň hedvábně jemný má hlas. Z nějakého důvodu jí nechtěl ublížit. Požádal ji, aby vylezla. Když odmítla a pohrozil jí násilím, podvolila se. Překvapilo ho, jak snadno.
Stála před ním, s drobnou bradou vystrčenou vpřed a snažila se skrýt slabost svého lidského těla. Marně. Třásla se zimou a stěží se držela na nohou. Zatoužil ji chránit. Natáhl k ní dlaň, aby ji pohladil po tváři. Ucukla. V zelených očích se jí zračila nedůvěra.
„Neboj se mě.” Požádal tiše a podal jí ruku.
Zamračila se.
Pochopil, že nebude snadné ji přesvědčit o tom, že nechce být jejím nepřítelem, ale taky věděl, že ji musí dostat někam do bezpečí a hlavně do tepla. Zakroutil hlavou nad jejím nesmyslným hrdým postojem a jedním rychlým pohybem ji vzal do náruče. Snažila se mu vymanit. Bez úspěchu. Těžko by ho přemohla v plné síle. Natož teď, když sotva stála.
Odnesl ji do nedaleké jeskyně, rozdělal oheň a dal upéct rybu, kterou předtím chytil. Nedůvěřivě ho pozorovala, ale jídlo ani teplo neodmítla. S úlevou zjistil, že se jí vrací do tváří barva. Byla krásná už venku, u té skály, když byla smrtelně bledá a pod očima měla tmavé kruhy. Ale teď byla nepopsatelně nádherná. Uvědomil si, že mu ji nedokáže odvést, protože se od ní nechce odloučit. Její plaché oči a rozechvělé rty v něm vyvolávaly dosud nepoznané pocity, jež nedokázal ovládnout.
Napsat komentář