Zaprodaná

Almužnu zbojníkovi cest!
Zlé oko v oko zákeřníku!
A dýku na vrahovu dýku!
— Mimo stav milosti má duše jest! —

Édouard-Joachim Corbière

Zastavujeme před Dianiným domem. Nemusím ani vystupovat z auta, abych pro ni došla. Už nás čeká.

Zrádkyně! Volá můj vnitřní hlas.

Zhluboka se nadechnu, v touze zahnat nutkavou chuť pozvracet se.

Když jsem jí volala, abych jí řekla, že nás do nemocnice k Anně odveze bratr, nebyla právě dvakrát nadšená, ale nic nenamítala. Doufala jsem, že řekne ne, ale byla tak nechutně dobře vychovaná.

Tak slušná.

A proto teď stojí před tím krásným cihlovým domem s bezelstným úsměvem na půvabné tváři a vůbec netuší, že jde jako ovce na porážku.

„Ahoj!” pozdraví vesele, sotva se usadí do vozu.

„Pěkný auto.” Dodá ještě a zapne si bezpečnostní pás.

Asmodeus se zatváří potěšeně a za kompliment poděkuje. Nuceně se usměju a nepřítomně zírám na palubní desku.

Všechno se ve mně bouřilo proti tomu, co dělám a co možná ještě udělám.

Ještě to můžeš zastavit, Yas, šeptá mi vnitřní hlas.

Dlouze vydechnu.

Co je horší? Obětovat anděla nebo člověka?

Kdo je v téhle tisíce let staré hře důležitější?

Určitě anděl, přesvědčuju samu sebe, ale jistá si nejsem.

A můj mizerný pocit viny taky nemizí! Ach jo!

Cestou do nemocnice všichni mlčíme. Ashton vypadá, že se soustředí na jízdu, ale spíš si v hlavě piluje plán, jak se zmocnit Dianiny duše. A Diane, jinak vždycky sdílná a přátelská, je zjevně nesvá z jeho přítomnosti.

Nemá ho ráda.

Doufám, že to tak i zůstane.

Když nás zavedli k Anně na pokoj, okamžitě jsem pochopila strategii, kterou Asmodeus cestou domýšlel. Za celý svůj krátký život jsem neměla možnost vidět lepší herecký výkon, než v to odpoledne.

Zatímco já stojím co nejvíc stranou, bratr si s Annou velmi živě a přirozeně povídá. Dokonce jí s pomocí plyšáků, které na pokoj přinesly ráno jeptišky z domova, zahraje i loutkové divadlo. Dívenka z toho je u vytržení. Skrze její srdce se Asmodeovi až příliš snadno podařilo získat Dianiny sympatie.

Z pomyšlení, že na tom mám svůj nemalý díl viny, se mi chce brečet a zvracet zároveň. Hrudník mi svírá neviditelný korzet a nemůžu dýchat.

„Počkám venku,” zamumlám a vyběhnu z pokoje, pronásledována udiveným pohledem mé přítelkyně.

Mám vůbec právo jí tak říkat?

Utíkám, jakoby mi za patami hořelo a zastavím se teprve na nemocničním parkovišti. Asfalt odráží horké jižanské slunce a mně připadá, že se musí každým okamžikem proměnit v horkou lávu, která mě na svých vlnách odnese zpátky do podsvětí, kam patřím.

Dlaněmi si pevně objímám stažené hrdlo.

Nebyl jiný způsob, jak zabránit tomu, abych do světa vykřičela, jak odporná si připadám.

Po chvíli s povděkem zjišťuju, že se mi tep vrací do normálu a konečně se můžu volně nadechnout.

Pomalu dojdu k autu a sednu si na jedno z miniaturních zadních sedadel bratrova fordu, abych počkala na řidiče a jeho půvabnou společnici.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, vydaná na pospas svým výčitkám, ale když se Diane s Asmodeem vraceli k vozu, zabraní do živého hovoru, stálo slunce už poměrně nízko nad obzorem. Napadlo mě, že kdybych v autě nebyla, ani by si toho nevšimli.

Možná by bylo fajn jen tak zmizet. Prostě se vypařit.

Diane si sedla k Asmodeovi na přední sedadlo a byla jím natolik zaujatá, že se dokonce zapomněla připoutat. Její blankytně modré oči doslova visely na jeho ústech a hltaly každé slovo, které z nich vyšlo. Občas jsem zaslechla jejich společný smích, ale protože Ashton stáhl střechu, nebylo ze zadních sedaček možné identifikovat jeho příčinu. Mohla jsem se jen domýšlet. Nakonec jsem jen otupěle zírala na ubíhající krajinu.

Jako ve snách vidím, že auto zastavuje před reverendovým domem. Sleduju, jak bratr hbitě obíhá vůz, aby Diane gentlemansky otevřel dveře a zřetelně slyším, jak si s ní domlouvá schůzku. Chtěla jsem ji zastavit, varovat ji, ale místo toho jen tiše sedím a čekám, až se s Ashtonem rozloučí.

Bezděčně zvednu pohled k domu. V naleštěných okenních tabulkách se odráží rudé, zapadající slunce. Jakoby hořel. A jsem to já, kdo podpálil.

Jak příznačné. Odfrknu si hořce.

V jednom z oken v patře se pohnou záclony. Přimhouřím oči a zadívám se tím směrem. Tajím dech, když zjistím, že za oknem stojí Aidan. A stejně, jako před chvílí já, pozoruje loučící se dvojici.

Vteřinu na to se jeho pohled stočí ke mně, aby se naše oči střetly.

Projel mnou prudký záblesk strachu a poznání.

Ví o nás.

Polije mě horko. A pocit studu mě doslova pohltí. Bude mě nenávidět a já vím, že si to zasloužím. Zavřu oči a snažím se potlačit slzy, jež mě pálí pod víčky.

Otupěle registruju, že se ozývá bouchnutí dveří, motor auta a pískání pneumatik. Bratr mě veze domů.

Do sídla neřesti. Už není nejmenších pochyb o tom, že právě Tam patřím.