„There’s a fire starting in my heart. Reaching a fever pitch and. It’s bringing me out the dark.
Finally I can see you crystal clear…“[1] slyším Adele a neochotně rozlepuju unavené oči.

Tuhle písničku jsem si nastavila jako vyzvánění na svůj iPhone, když mě Aidan nechal. A po včerejšku získala další netušený rozměr.

„Slyším,” zavrčím rozespale a zapnu hlasitý odposlech, abych se otočila na druhý bok s úmyslem ještě se trochu dospat.

„Yas, ty ještě spíš?“ ozve se na druhé straně Diane.

Aby ne, vždyť se sotva rozednělo. Zívnu.

„Promiň, chtěla jsem ti jen poděkovat za Annu. Aidan mi všechno řekl.”

„Hmm,“ bručím už zase v polospánku.

Matně si vybavím včerejší večer. Aidanovy oči, dotek jeho dlaně. Oprýskaný kombík. Temný les a… Prudce se posadím a rázem se cítím být naprosto vzhůru.

„Úplně všechno?” zeptám se nervózně.

Jak dobře Diane Aidana asi zná?

„Určitě přeháněl,” dodám ještě.

„Kdybys ji nezahlédla v tom lese, už mohla být… Děkuju,” odpoví mi Diane.

Uf! Takže neví nic!

Spadl mi kámen ze srdce.

„To byla samozřejmost. A jak je na tom Anna teď?“ zajímá mě.

„Už je při vědomí. Jenom je trochu otřesená. Chudinka si pamatuje jen to, že odjela s matkou. Nechápu, jak se mohla tak příšerně chovat k vlastnímu dítěti. Ty jo, Yas?”

Bez hlesu poslouchám Dianin monolog. Neochotně si vybavím svoje, nebo spíš Anniny, včerejší pocity. Holčička si musela projít peklem. Musím s Diane souhlasit.

Nadlidská schopnost vcítění se, která se u mě včera poprvé projevila, způsobila, že se ve mně cosi zlomilo. Ještě před pár hodinami jsem věřila, že lidé si zlo, které s námi přišlo na Zem, nezaslouží. Annina matka mi dokázala opak. Ani zvíře by neublížilo svému mláděti.

Nejen, že chtěla holčičku zabít, ale ještě ji před tím mučila. A jak!

„Yas, posloucháš mě vůbec?” uhodí na mě Diane, když dlouho mlčím.

„Hm. Jo, jasně,” zalžu.

„Takže odpoledne u vás. Aidan tě vyzvedne a půjdem navštívit Annu do nemocnice. Zatím pa.”

Ozve se obsazovací tón.

S povzdechem se hrabu z postele, abych se osprchovala. Nastavuju tvář kapkám horké vody a na pár krátkých minut mám dojem, že voda smývá všechny moje starosti.

Obléknu se do dlouhých zelených batikovaných šatů ve stylu hippies. Vlasy nechám volně splývat po ramenou a chodidly vklouznu do duhových lesklých žabek.

V kuchyni, odkud už v hale slyším živou debatu, se po mém vstupu rozhostí mrazivé ticho. Moji spolubydlící sedí u barového stolu a vrhají na mě vzteklé pohledy plné výčitek.

Měla jsem vědět, že tak evidentně dobrý skutek nemůže projít bez povšimnutí. Jen jsem naivně doufala, že k jeho odhalení dojde trochu později.

„Dobré ráno,” pozdravím a vydám se směrem k ledničce, abych si připravila müsli s jogurtem, protože lívance dnes ráno k snídani asi nebudou.

Místností se ozývají jen zvuky mých kroků. Pár metrů, které ujdu k jídelnímu stolu, než sestra promluví, se zdají být nekonečné.

„Co sis myslela, že děláš?“

Váhavě k ní vzhlédnu.

Co jsem si myslela, že dělám?

Ani nevím. V hlavě si znovu rekapituluju předchozí večer v touze odhalit příčinu svého jednání. Najít a uchopit ten prvotní impulz, kvůli němuž jsem se rozhodla zradit všechny své blízké. Instinktivně si protřu náhle znovu bolavá zápěstí. Zrychluje se mi tep. Točí se mi hlava.

Něco se se mnou děje! Uvědomím si, než se octnu zpátky v Annině světě.

„Maminko, to bolí.“ Fňukám.

Na zádech cítím palčivou bolest. Myslím, že o mě típla cigaretu.

Proč mi ubližuje? Už mě nemá ráda?

„Já už tě nechci! Chci Diane!” Vzlyknu nešťastně. Matka se mnou smýkne o špinavou podlahu.

„Žádná Diane nebude. A neřvi pořád. Nebo pudeš do hola.” Zasyčí na mě.

Snažím se neplakat. Ale tak strašně moc to bolí. Rukama si přikryju pusu.

Nesmím brečet!

Nesmím brečet!

„Auu,” vyjeknu, když mi k ruce mačká další rozpálenou cigaretu.

„Tak ty nebudeš poslouchat, ty spratku?” Křičí maminka. „Já tě naučím! Kde jsou?”

Rozhlíží se. Něco hledá.

„Tohle bude muset stačit,” řekne nakonec. V ruce drží velký kuchyňský nůž.

Vyděšeně se chytám za dlouhé copánky. Dnes ráno mi je upletla sestra Kateřina.

„Ne!” Zapištím.

„Ale ano,“ řekne. Surově mi rozevře dlaň, ve které pevně svírám spletený pramen vlasů.

Zavřu oči.

Tohle se neděje!

Jsem doma. Doma s tatínkem. A s maminkou. Oba jsou na mě hodní.

Tohle je jen ošklivý sen!

„Neděje se to!”

„Co se neděje?” ptá se Asmodeus.

Zmateně zamrkám.

Ležím na gauči v obýváku a nohy mám vysoko podložené polštáři.

„Co se stalo?” Uhodím na něj místo odpovědi.

„Omdlela jsi.”

Sedí vedle mě, odhrne mi vlasy z čela a pátravě si mě prohlíží.

Jakoby se snažil vyluštit tajenku, napadne mě.

„Yas, vím, že Noemi nemáš ráda, ale nemůžeš jí vyčítat, že se zlobí. Po tom, co jsi včera vyvedla,” říká bratr klidně, s pohledem upřeným k zemi a mne si přitom kořen nosu.

„Matka té malé byla už skoro naše. Když se dneska probudila a uvědomila si, co provedla, chtěla se zabít. Což, jak sama dobře víš, je vstupenka přímo do Pekla. Jenže, než to stačila provést, našla ji policie. Díky tobě a tvému příteli je teď místo v očistci na psychiatrii. Myslím, že jsi přesně nepochopila důvod a cíl našeho poslání.” dokončí tiše.

„Ale já chtěla zachránit jen Annu, ne její matku,” namítnu.

Umlčí mě mávnutím levé ruky.

„Ta malá by šla rovnou do Nebe. Teď s tím bude muset žít. Nevinná bude trpět a hříšnice se bude kát, aby ji pak Pán přijal na Nebesích.”

Teda takhle jsem o tom nepřemýšlela.

Vidíš, cos provedla? Ozývá se vyčítavě můj vnitřní hlas.

„Jestli si Noemi myslí, žes nás zradila, musím s ní souhlasit. Jsi k ničemu. Smrt té malé mi měla otevřít cestu k té tvé kamarádce. Nechtěl jsem tě do toho tahat, když ti to bylo tak zatěžko. Jenže ty jsi všechno moje úsilí posledních týdnů dokázala zhatit během jediného večera.” Vyštěkne vztekle.

Vyděšeně ho sleduju a tuším, co asi teď přijde.

Bezděčně zavrtím hlavou.

„Jak se mám teď s Diane asi tak sblížit? Co? Jste si blízké, měla bys to vědět,” uhodí na mě a jeho tmavé oči se podobají žhnoucím uhlíkům.

Ztěžka polknu, ale neodpovím.

Ne, ne, tohle ne! Křičím v duchu.

„Nevíš? Nebo mi to spíš nechceš říct?“ Syčí.

Jeho tvář se téměř dotýká mojí. Cítím na rtech jeho horký dech, odporně páchnoucí sírou. Marně se snažím vymyslet souvislou a věrohodnou odpověď. Myšlenky se mi rozutekly všemi směry.

Asmodeus se odtáhl. Výraz jeho tváře ztvrdl a oči přivřel do tenkých zdířek.

Jde z něj strach.

„Jak chceš. Postarám se o toho tvého hocha. Už tě nebude rozptylovat. Stejně je to jeho vina.” Oznámí a zvedá se k odchodu.

„Ne,” vykřiknu vyděšeně při představě, že by Aidanovi ublížil. Pokud byl bratr skutečně jediným v domě žijícím démonem, který dokáže zabít anděla, nesmí se o Aidanově pravé identitě dozvědět.

Aspoň doufám, že je Aidan anděl.

Včera jsme cestou z nemocnice skoro nepromluvili. Z atmosféry, která v autě panovala, bylo evidentní, že nás oba trápí řada nevyřčených otázek, ale buď jsme se je báli jeden druhému položit, anebo jsme byli příliš vyčerpáni. Nejpravděpodobněji to však byla směsice obojího.

„Pomůžu ti,” hlesnu zlomeně, se zrakem pevně upřeným na strukturu textilie, jíž je potažen gauč. Bratr se otočí.

Spokojeně si mě prohlíží, jako si umělec prohlíží povedený obraz.

„Já věděl, že s tebou bude rozumná řeč,” pronese vítězně, než se smíchem odejde.

Rozpláču se.

[1] Překlad: V mém srdci začíná žhnout oheň. Dosahuji vrcholu vzrušení, odvrací mě od temnoty. Konečně jasně vidím, co jsi vlastně zač.