Odhalení

 

Ten dlouho trvat nemoh sen!
Proč vzplálas, Naději má, plna hvězd,
když kleslas v zmar a plen!
Já z lůna Budoucnosti slyším zvěst
ku předu, ku předu jen!

Edgar Allan Poe

Sevřeným hrdlem mi unikne hlasitý výkřik.

Pochopila jsem totiž, že v kufru auta jedoucího před námi je zavřená Anna a nezbývá jí moc času.

Aidana muselo moje přinejmenším podivné chování děsit, ale já teď potřebuju jeho pomoc.

Sama to nedokážu.

Zachránit ji.

Opovaž se! Zavrčí moje podvědomí, nespokojené s tím, co se chystám udělat.

A co se vlastně chystám udělat?

Nevím, prostě Něco.

Stěží zvládám Anniny zjitřené emoce, které se mě střídavě zmocňují. Jejich intenzitu a četnost nejsem schopná řídit, ať se snažím sebevíc.

Pozoruju jeho zdánlivě nehnutou tvář a přemýšlím, jak mu všechno co nejstručněji vysvětlit.

Zvláštní je, že vůbec nevypadal udiveně nebo vystrašeně.

Zdá se dokonale klidný.

Svým rozhodnutím svěřit se mu, hodně riskuju. Ale nenapadá mě jiný, stejně rychlý způsob, jak Anně pomoci.

Zhluboka se nadechnu.

„Aidane, věříš na čarodějnice?” řeknu váhavě, ignorujíc posměšnou grimasu v mé hlavě, která se zjevila, sotva jsem to slovo na Č vyslovila.

Než odpoví, uchechtne se.

Skvělý, myslí si, že vtipkuju.

Nebo že jsem se zbláznila!

„No, věřím v Boha a Anděle, Yas.” pronese vážně. „Takže určitě musí existovat i druhá strana. Proč?”

Nebyla to sice odpověď, jakou jsem potřebovala, ale ničeho lepšího se asi nedočkám.

Aby jo, když se ptáš na takový kraviny…

„Fajn,” odtuším nervózně. „Tak to tě určitě nepřekvapí, když ti řeknu, že v tom autě, co sleduješ, je Anna a není jí zrovna do smíchu.”

Aidan mlčí. A pořád se nezdá ani trochu překvapený. Jen si mě prohlíží, jakoby mě viděl poprvé. Mělo by mě to varovat, ale jediné, na co dokážu myslet, je Anna.

„Jeď opatrně, aby si nevšimla, že ji sledujeme.” Nabádám ho.

„Ji?” ptá se udiveně. „Jak víš, kdo to auto řídí? A jak vůbec víš, že je tam Anna?”

Takže jen zpožděná reakce. Uklidním se.

„Vysvětlím ti to později. Teď mi prostě věř.” žádám ho naléhavě a v duchu se snažím znovu navázat spojení s holčičkou, které se, kdoví proč, přerušilo.

Jenže mi to nejde. Začínám panikařit.

Ford zpomalí a mě se zmocňuje zlá předtucha.

„Aidane, zastav. Myslím, že se chce zbavit těla.” řeknu bezmyšlenkovitě a on mě beze slova protestu poslechne.

„Vypni motor. Nesmí o nás vědět. Možná ještě není pozdě,” špitnu. Zoufale se snažím nemyslet na nejhorší.

Vyhýbám se jeho pátravému pohledu, který na sobě cítím. Vytěsňuju svou vtíravou obavu z toho, co si o mně bude asi myslet, až tohle skončí. Napjatě sleduju, jak auto zastavuje o pár metrů dál na lesní cestě.

„Nic nevidím,” řekne Aidan a otvírá dveře.

Snad nechce jít blíž? Leknu se.

Jenže přesně to on dělá. Užasle na něj zírám.

Od chvíle, kdy jsme začali auto sledovat, uplynulo už pár hodin. Venku se setmělo. Od onoho prvního večera u Newtonů jsem ještě neměla šanci ho znovu vidět za svitu měsíce.

Tehdy jsem to připisovala alkoholu, ale teď jsem úplně při smyslech a přesto kolem Aidanovy postavy naprosto zřetelně vidím bílou světelnou aureolu.

„Jdeš?” vytrhne mě z transu jeho hlas.

Přikývnu a opatrně vyrazím za ním. Plížíme se hustým porostem. Už jsme jen pár metrů od místa, kde stojí ford. Jen nedaleko odtud se les už mění v močály plné aligátorů. Tiše doufám, že nešlápnu na některého z všudypřítomných jedovatých ploskolebců.

„Ššš… Slyšíš to?” zastavuje mě Aidan a položí si ukazováček na ústa.

I přes splašený tlukot srdce zaslechnu, jak se otevírají dveře auta. Nebo to byl kufr?

Ozve se šramot, šustot spadaného listí a rána. Jakoby dopadl pytel s pískem.

Bojím se, byť jen pomyslet, na její původ. Dveře se zase zabouchnou a zvuk motoru se vzdaluje. Odjela.

Spěšně s Aidanem vybíháme ze svého úkrytu v křoví. Pohled, který se nám následně naskytne, očekávám, přesto se neubráním výkřiku.

Před námi na zemi opravdu leží Anna. Ačkoliv poznat ji dalo práci. Drobné tělíčko má plné podlitin. Kaštanové vlásky, které mívala až po pás, jí trčí všemi směry. Kapesník, co jí zakrývá ústa, je zmáčený krví.

Zatímco já vyděšeně zírám, Aidan přisedne k dívčinu bezvládnému tělu a položí jí ukazováček a prostředníček na krk.

„Ještě žije,” hlesne úlevně. Rychlým pohybem ji zbavuje pout i roubíku.

A pak udělá něco nečekaného.

Levou dlaň přitiskne pevně na Annino čelo, zatímco pravou ji zlehka položí na hrudník. Přivře víčka a zvedá tvář vzhůru. K obloze. V tu chvíli se mu pod rukama rozlije zlatavá záře, která prozáří každou částečku dívčina těla.

S doširoka otevřenou pusou sleduju, jak jí z tváře mizí modřiny a popáleniny se hojí, bez jediné jizvičky.

„Přestaň!” zarazím ho duchapřítomně a Aidan se na mě nechápavě zamračí.

„Přece nechceš, aby na to přišli,” vysvětlím. Tvář se mu zase vyjasní.

„Máš pravdu. Musí do nemocnice.” S těmi slovy Annu zvedne a odnáší ji do auta.