Odpoledne ho najdu na parkovišti, přesně jak slíbil.

Opírá se o svůj jeep, a protože se dívá opačným směrem, můžu si dovolit obdivný pohled. Tvářila jsem se před ním jako největší drsňačka, ale klidně bych byla ta druhá, kdyby mi to dovolil.

„Takže jedem,” zeptám se místo pozdravu a Aidan přikývne.

Nastoupím do auta a zapnu si pás.

Aidan udělá totéž. V těsném prostoru auta vnímám každou částečku jeho těla. Chřípí mi vmžiku rozechvěje známá vůně kořeněné kolínské a rosy. Auto se pomalu rozjíždí po asfaltové silnici a on pořád mlčí. V obličeji neutrální výraz antické sochy. Zmocňuje se mě panika. Ještě dopoledne aspoň žárlil a teď?

Ignoruje mě?

Cíl naší cesty se nezadržitelně blíží. Minuty utíkají. Jakoby mi v hlavě tikaly hodiny.

„Co jsem udělala špatně?” Slyším vlastní hlas.

Ne, vážně jsem to řekla?

Neodpověděl.

Možná ne? Napadlo mě. Asi už blázním.

Proti své vůli tiše vzlyknu, načež auto pomalu zastavuje u krajnice.

Skvělý, teď budu ta ubohá, odkopnutá bokovka, co mu nedá pokoj, vrčím na sebe vztekle.

Chystala jsem se vymluvit na Annu a zachovat si tak aspoň trochu sebeúcty, když mě doslova uzemní Aidanova nečekaná otázka: „Kdo jsi?”

Tón jeho hlasu je dokonale klidný, beze stopy emoce.

Vyděšeně se po něm podívám.

Ví o mně?

Čím jsem se prozradila?

Co budu dělat?

Než se stačím vzpamatovat z vlastního šoku, opírá se čelem o volant a mluví dál.

„Nedokážu na tebe přestat myslet, Yas. Ať dělám, co dělám. Nemůžu tě dostat z hlavy. Proč?”

Jeho hlas je přiškrcený, a kdyby otevřel oči, všiml by si, že ty moje jsou plné slz. Srdce mi buší kosmickou rychlostí a nejsem sto dát dohromady jedinou souvislou myšlenku. Jen tiše sedím s rukama v klíně a dívám se na něj.

Pomalu se ke mně otočí a vzhlédne, aby se jeho tyrkysové oči setkaly s mými zelenými. Po tváři mi teče osamělá slza, ale já se bojím mrknout, abych se neprobudila.

„Yasminne,” slyším ho šeptat. Bříškem palce mi přitom něžně osuší tvář. Mírně se k němu nakloním a pootevřu rty. Přivírám okouzleně oči, připravená k polibku, když v poslední chvíli spatřím v čelním skle bratrovu výsměšnou tvář. Vylekaně ucuknu a zírám na prázdné okno. Aidan se podívá stejným směrem a pak nechápavě znovu na mě.

Byl tam? Nebo ne?

Viděla jsem ho!

Ale Aidanovi bych to vysvětlovala jen těžko. Tep se mi pomalu vrací do normálu.

„Děje se něco, Yas? Příšerně jsi zbledla,” ptá se starostlivě.

Zmateně si ho prohlížím. Jako bych ho viděla poprvé.

„Já… nějak mi není dobře.” Vykoktám přiškrceně a zřejmě jsem přesvědčivá, protože Aidanovi se na kořeni nosu objevuje známá vráska.

„Promiň.” Omlouvá se. „Nechtěl jsem… ti znovu ublížit. Vím, že se chovám jako žárlivej idiot. Nezlob se. Odvezu tě domů.”

Otočí klíčkem v zapalování.

Uf! Ten mi dává zabrat.

Zmocní se mě úlevný pocit, ale jen do chvíle, než nás mine starší oprýskaný ford.

Náhle mě jímá nepochopitelný pocit čiré hrůzy a bezmoci.

Nemůžu se nadechnout!

Doslova se dusím!

Před očima se mi setmí a zápěstí mě nesnesitelně pálí.

Auto mizí za nejbližší zatáčkou. Prudce se nadechnu.

Nic mi není? Jak to?

Musíš za ním, Yasminne, tak jeď, křičí naléhavě můj vnitřní hlas.

Prudce zamžikám.

„Aidane, jeď za tím autem. Prosím.” Požádám naléhavě.

Sama nevím, proč mám nutkavou potřebu ho sledovat, ale Aidan se na nic neptá a poslouchá mě, navzdory skutečnosti, že máme opačnou cestu.

Sledujeme auto několik mil a mnou po celou tu dobu zmítají nepříjemné pocity.

Jsem bezbranná a slabá, vydaná napospas osudu. Jako bych to ani nebyla já. Vysílením zavřu oči.

Rázem se octnu v temném, stísněném prostoru. Trvá mi několik minut, než mi dojde, že ležím v kufru auta. Dusím se. Mám svázané ruce a nohy. Nedokážu se pohnout. Můj dech slábne, točí se mi hlava a brní mi rty. Modřiny na hubeném těle mě pomalu přestávají bolet, stejně jako spáleniny od cigaret.

Na mysli mi vytane jediná hezká vzpomínka z posledních dní. Ležím na zahradní houpačce a krásná dívka mi předčítá Alenku v říši divů. Její tvář je schovaná za pestrobarevnou obálkou knihy. Otáčí stránku, přitom ke mně shlédne a mile se na mě usměje. Tou dívkou je Diane.