Spojení

„Proč nazýváš stále mne ‚andělem‘?“
a špulila pusku svou jemnou,
„vždyť kdybych se pojednou stala jím,
co dělal bys, zlatý, se mnou?“

Jan Neruda

 

Do domova jsme s Diane přijely po páté hodině, jako obvykle. Děti nás nadšeně vítaly, ale jeptišky se zdály být dnes vážnější než obvykle.

„Kde je Anna?” zeptala se Diane, když ji mezi dětmi nenašla.

Jedna ze sester se na ni vyděšeně podívá a cosi zašeptá další, zjevně o něco výše postavené.

„Ztratila se,” přizná nakonec.

Později nám svěřily, že Anna je pohřešovaná od oběda. Pátrá po ní místní policie i hasiči. Diane se rozhodla, že pomůže s hledáním a zůstane v sirotčinci déle. Já jsem zůstat nemohla. Moje rodina pro tenhle můj způsob trávení volného času překvapivě moc pochopení neměla a tak mě Dianin otec odvezl v osm hodin domů.

Když ráno vcházím do třídy, tiše doufám, že bude mít Diane dobré zprávy, ale její lavice je prázdná. Možná byla jen unavená z nočního hledání, napadne mě.

O polední pauze jí zavolám.

„Dobré ráno, Yasminne,” zdraví mě Daniel, zatímco si beru věci ze školní skříňky.

„Ahoj, kde máš fanklub?” Zavtipkuju.

„Ššš. Ne tak nahlas. Dalo mi práci je setřást.” Zamumlá tlumeně a mrkne na mě levým okem. Styl, jakým se přikrčil a schoval za rozevřenou dlaň, mi vykouzlí na rtech úsměv.

„Konečně.” Vzdychne.

„Konečně co?” Nechápu.

„Usmála ses.”

Ach! Je sladkej. Jen si ho namočit do čaje.

Moje podvědomí se zakření. Už zase?

Hezký, vtipný a tak okouzlující. Vražedná kombinace, ale já mám stejně pořád v hlavě především Diane a Annu. Koutkem oka zahlédnu Aidana, který nás bezostyšně sleduje. Nejdřív jsem mu to chtěla vyčíst, ale pak jsem dostala lepší nápad.

„A tobě se líbí, když se usmívám?” Zatrylkuju koketně.

„Moc,” jde mi na ruku Daniel. „Co děláš dneska odpoledne?”

Otvírám pusu, abych mu řekla, že zatím nemám žádné plány, ale vtom se vedle mě objeví Aidan.

Tváří se jako anděl pomsty. Ušklíbnu se.

„Pojede se mnou za Diane do sirotčince.” Odpoví za mě.

„Ale…,“ ohradím se.

Jeho chování mě vytáčí. Co si o sobě myslí, že za mě chce rozhodovat?

„Anna se pořád ještě nenašla. Diane mi včera říkala, že jsi chtěla pomoct s hledáním. Předpokládám, že to pořád platí.” Přeruší mě autoritativně a já se rázem ocitám nohama zpátky na zemi.

„No samozřejmě, že platí. Nezlob se, Danieli. Snad někdy jindy.” Omluvím se zkrotle.

„Určitě někdy jindy. Budu se těšit.” Opraví mě Daniel a než se vytratí, bere mou ruku do dlaní, aby mě na ni dlouze políbil.

Teda! Co to bylo?

Ten letmý dotek rtů jsem cítila až na dně svojí duše.

A co teprve, kdyby se dotkl mých rtů?

Moje podvědomí znuděně zazívá. Že si nedáš pokoj…

„To mu vážně dovolíš?” Vyhrkne rozčileně Aidan, čímž mě vytrhne z transu.

„O tom se s tebou nebudu bavit. Kdy jedeme do domova? Hned po škole?” Odtuším chladně a usilovně zaháním nečekanou touhu vrhnout se do Danielovy náruče.

„Počkám na parkovišti. Yas, on… zkrátka není dobrý. Proč mi nevěříš?” Zafňuká.

Jé! Skoro je mi tě líto, chudáčku malej! Vrčím v duchu sarkasticky.

„Protože je mi jasný, o co ti jde. Žárlíš,” odtuším suše.

„Ne… Teda jo, ale něco je s ním špatně. Dějou se tu strašný věci. Mám o tebe strach.”

Já mu snad začnu i věřit.

„A proč by měl být zrovna ON tím špatným. Co se objevil, nikdo se neztratil. Teda kromě Anny.” Bráním Daniela.

„Nedokážu ti to vysvětlit.”

„Tak mi to nevysvětluj!” Utnu ho. „Chápu to, já bych tu druhou taky nejradši vymazala z tvýho života, ale evidentně to nejde. Takže my dva se omezíme jen na komunikaci, která se týká Diane. Ty se nebudeš starat o mě. A já zase o tebe. Platí?”

A podvědomí zase tleská. Jsme v překvapivé shodě, napadne mě.

Aidan neodpověděl hned, ale nakonec souhlasí. „Platí.”

Tváří se přitom jako mučedník, ale neodporuje, což mě trochu zamrzí.