Annina narozeninová party byla úžasná. Pořád ještě mě udivuje, jak úžasnou mají lidské děti povahu. Zvlášť u těchto opuštěných dětí se mi to zdá víc než překvapivé. Většina z nich si prošla nějakou formou psychického nebo fyzického týrání a přesto nezanevřely na svět a na život. Myslím, že už začínám chápat, co vede Boha k tomu, že lidem jejich prohřešky neustále odpouští.

K mému i Dianinu překvapení na nás večer před domovem čeká Aidan a zdá se naprosto zdravý.

A šíleně mu to sluší!

Nejradši bych se mu hned vrhla kolem krku, ale je tu Diane.

„Nemáš být náhodou doma v posteli?” diví se.

„Už je mi fajn.” Odsekne.

„No doufám, že o tom máma ví. Jinak tě čeká pořádnej malér. Tady nejsi v L. A., abys mohl zapejkat školu,” poučí ho Diane, sotva se usadíme na zadních sedadlech, ale Aidan ji ignoruje.

Nakrčím čelo.

O co mu jde?

Otočí klíčkem v zapalování a vydává se na cestu. Naprosto nelogicky mine odbočku k našemu sídlu a zamíří do města, aby vyložil nejdřív Diane. Zastavuje před domem Whiteových a chladně ji požádá, aby si vystoupila.

Ta na něj udělá kyselý obličej, vyběhne z auta a vesele mi zamává.

Začínám se těšit, že budu s Aidanem zase sama, ale nelíbí se mi, jak podivně se chová. A na kořeni nosu má celou dobu tu svou starostlivou vrásku.

Zastavil na stejném místě jako předchozího dne.

„Yas.” Začne vážně a já z tónu jeho hlasu okamžitě pochopím, že tu nejsme proto, aby mi vyznal lásku.

„Musíme se rozejít.”

Ani se na mě nepodíval!

Moje podvědomí se zase probudilo k životu a vyjeveně civí?

„Cože?” vydechnu nevěřícně.

„Není to tvoje vina. Já prostě musím jen být sám. Promiň.” Zašeptá ochraptěle.

„Ale, proč? Já… Nechápu to.” Snažím se mu porozumět. Zjistit, proč mě opouští.

Proč mě najednou nechce?

Ví, co jsi zač! Křičel na mě škodolibě můj vnitřní hlas.

„Prostě to tak MUSÍ být,” řekne jen.

A to má být jako všechno?

Nezasloužím si ani pořádné vysvětlení?

Dál na něj nechápavě zírám.

Vzdychne.

„Nejsi jediná, s kým mám vztah. A ten druhý je pro mě zkrátka cennější.” Oznámí mi klidně, bez náznaku jediné emoce.

Cože?!

Pche! Ještě lepší. Dobře ti tak! Chechtá se mi moje podvědomí.

Cítím, jak mi po tvářích tečou horké slzy a nedokážu ten příval zastavit. Ať se snažím sebevíc.

Lidské emoce jsou tak… neovladatelné… Uvědomuju si.

„A to… jsi…. nevěděl… včera?” Vytlačím ze sebe skrz sevřené hrdlo.

Nemusel jsi mi dávat naději!

„Doufal jsem, že… chtěl jsem být s tebou a nenarušit ten druhý vztah, ale už to ví a já dostal ultimátum. Buď se s tebou přestanu vídat nebo… Yas, trhá mi srdce tě tak vidět, ale nemůžu jinak.”

Zavrtím prudce hlavou.

Zachovej si aspoň nějakou důstojnost, ozývá se mi v hlavě naléhavě, nefňukej!

„Mlč, nechci tě už poslouchat. Odvez mě domů, prosím,” rozkážu.

Mlčky mě poslechne.

Moje podvědomí si založí ruce na prsou. No konečně jsi dostala rozum!

Radši bych byla nerozumná, pomyslím si.

Jenom, kdyby mi to dovolil.

Doma vyběhnu schody a svalím se na postel. Proud slz, který se mi pořád valí po tvářích, se nedá vůbec zastavit. Dolehly na mě všechny události předchozího týdne. Cítím se tak opuštěná a zrazená všemi, které jsem milovala, ve světě, který mi byl cizí.

Kdybych jen mohla být doma s matkou a vyplakat se jí na rameni. Poprvé za dobu, co jsem na Zemi, jsem si opravdu přála vrátit čas.

Jakoby mi někdo rval srdce z hrudi.

Co dělá démon, když je mu mizerně?

Příští ráno věnuju svému zevnějšku výrazně delší čas, než obvykle. Musím být dokonalá. Nebo alespoň dokonalejší, než ona. Ta druhá!

Ve škole se se mnou Aidan několikrát pokouší mluvit, ale mně se celkem daří mu unikat.

Nechci od něj nic slyšet.

Každý pohled na něj je jako sypání soli do otevřené rány. Poslouchat ho by znamenalo rovnou amputaci bez narkózy.

Naštěstí pro mě za tři dny bude patnáctého června a začnou letní prázdniny. Neuvidím ho celé dva měsíce.

A jakoby to bylo málo, u skříňky na mě po hodině angličtiny čeká bratr.

„Ahoj, sestřičko.” Pozdravil podlézavě.

No nazdar!

„Co chceš?” Odseknu.
„Jdu ti nabídnout malý obchod,” řekne úlisně.

„Mně?” Udiveně zvednu obočí.

„Přesně.” Potvrdí.

Odfrknu si. „Co ty mi můžeš nabídnout?“ Zapochybuju.

Asmodeus přimhouří oči.

„Vzhledem k tomu, že jsem z nás čtyř jediný, kdo si umí poradit s andělem, jejichž přítomnost je už nějakou dobu oficiálně potvrzená, nabízím ti ochranu, krásko.”

Moje podvědomí zpozornělo a přivřelo podezíravě oči. Od Asmodeova výpadu už nebylo na JEHO straně.

„Neříkal jsi náhodou, že tihle jsou výjimečně dobří?” připomenu a snažím se přitom o lhostejný tón hlasu, ale faktem je, že co mě Aidan nechal, hledám je všude.

Mám strach.

„Na mě to nehraj. Cítím tvoje obavy,” řekne povýšeně.

„To, že se bojím, neznamená, že věřím, že mě před nimi dokážeš ochránit.” Usadím bratra, který na mě spiklenecky mrkne.

„Ale faktem je, že můžu. Pár už jsem jich dostal. Zeptej se Noemi, když mi nevěříš, ale moje nabídka je časově omezená.”

„A co chceš výměnou?” odtuším, ačkoliv odpověď už znám.

„Diane,” řekne suše.

„Tak na to zapomeň.” Syknu jedovatě a pomalu odcházím zpátky do třídy na hodinu francouzštiny. Všimla jsem si, že po mé levici už nesedí ten věčně nepřítomný kluk s umaštěnými blond vlasy. Vystřídal ho hezký, tmavooký brunet, který mě hypnotizoval pohledem. Tázavě se podívám na Diane, ta jen krčí rameny a protože už začíná hodina, nezbylo mi, než počkat, až nám bude oficiálně představen. Což netrvalo dlouho.

„Milí žáci,” začne slečna De La Reiny „dovolte, abych vám představila vašeho nového spolužáka. Přistěhoval se k nám až z dalekého Melbourne a jmenuje se Daniel Storm. Věřím, že mu pomůžete, aby si u nás co nejdříve zvykl. A teď si otevřete knihy na straně třicet pět.” Učitelka pokračuje ve výkladu ne příliš zajímavé látky a já se zvědavě ohlédnu Danielovým směrem.

Je dost hubený, ale nějakým zvláštním chlapeckým způsobem mu to sluší. Jeho vlasy jsou lesklé a černé jako ebenové dřevo. Zdá se hodně bledý, skoro jako já, ale nemá ty otravné pihy. Kdyby měl na tváři jizvy, byl by to hotový Střihoruký Edward. Pomyslím si a usměju se, protože si všimnu, že se i stejně bezradně tváří, když zuřivě otáčí listy v učebnici. Netuší totiž, že knihou měla slečna De La Reiny na mysli Les Misérables, které právě čteme. Kopnu mu do stolu, abych upoutala jeho pozornost. Zmateně vzhlédne. S úsměvem na něj zamávám obálkou knihy. Přikývne, úsměv mi oplatí a knížku vymění.

Celý zbytek hodiny po mně nepřestává s úsměvem šilhat. A já mu pohledy i úsměvy vracím.

Co to se mnou je?

Sotva zazvonilo, sesypal se na něj houf dívek včetně Camilly a Laury. Jejich zasmušilé výrazy z posledních dní jsou rázem pryč. Jak jde o hezkého kluka, musí kamarádka stranou, pomyslím si zklamaně a sbírám věci z lavice.

„Docela ujde, viď?” Zaskočí mě Diane.

Pohodím hlavou. „Možná.”

„Lhářko. Já vás viděla,” odvětí a vesele na mě mrkne.

„Jen jsem chtěla pomoct.” Ohradím se.

„Yas, vždyť ani nevíš, kolik stran jsme přečetli.”

„To náhodou vím.”

„Vážně, tak kolik?”

„No deset, jako vždycky.”

„Ha, mám tě. Dneska jich bylo jen devět, protože jsme se zdrželi, když byl na řadě Eric, ten se francouzsky nikdy nenaučí. Na mě to nehraj. Navíc nejsem jediná, kdo si všiml,” dostane mě Diane.

Co tím myslí?

„A kdo si ještě všiml?” Zajímá mě.

„Já.” Ozve se za mnou.

„Nic ti po tom není, Aidane!” Odseknu popuzeně.

Ve skutečnosti se mi chce štěstím skoro brečet.

ON žárlí!

No a co? Rýpne si můj vnitřní hlas. Má přece jinou!

„Nehodí se k tobě, Yas,” oznámí Aidan rozhodně.

„To si rozhodnu sama, když dovolíš. Diane, jdeš?” Podívám se tázavě na přítelkyni, která zmateně těká pohledem ode mě k Aidanovi.

Uvědomila jsem si, že Aidan v návalu emocí zjevně úplně zapomněl na fakt, že Diane o nás vlastně oficiálně neví. Tsss. Dobře mu tak.

On si může mít někoho jinýho a já ne? Tak to se chlapec přepočítal.

Půjdu s Danielem třeba do pekla, když budu chtít. Koneckonců, co by se mi tam asi tak mohlo stát? Naštvaně dopochoduju až na školní dvůr.

Moje podvědomí nadšeně tleská vestoje. Ano! Ano!

„Yas, brzdi!” Volá za mnou Diane. „Počkej přece na mě.”

Až teď mi dochází, jak rychle jsem šla.

„Promiň Di. Víš, tvůj bratranec a já…,“ začala jsem, ale Diane mě netrpělivě přeruší.

„Co jste si zas provedli? Nechápu vás. Jste pro sebe jako stvořený a stejně se pořád hašteříte jako malí. Jeden bez druhýho se evidentně trápíte.” Kroutí hlavou.

„Kdyby byl Aidan jen trochu víc jako ty.” Vzdychnu.

Diane se zasměje.

„A kdyby tvůj bratr byl trochu víc jako ty, byli bysme šťastná rodinka.”

Na oko jsem se smála s ní, ale představa, že Diane patří k Asmodeovi, patřila k mým nejhorším nočním můrám.

„Půjdeme zase odpoledne do domova? Slibuju, že tentokrát přijede táta,” dušuje se Diane a zvedá při tom ukazováček a prostředníček pravé ruky.

S úsměvem přikývnu.