Zrazená

Drahokam držela jsem v prstech –
usnula jsem.
Pročpak se bát – vál vlahý vánek,
byl teplý den.

A ráno – spílám svým ctnostným prstům,
skvost je ten tam.
Vždyť teď, vzpomínka z ametystu
je vše, co mám.

Emily Dickinsonová

Ráno mám oči opuchlé od nočního pláče.

Sprchovala jsem se déle než obvykle a přesto se pořád cítím nečistá.

Navléknu se do žlutých džínsů a volného trička s flitry ve tvaru květiny. Protože mám pod očima tmavé kruhy, výjimečně jsem použila korektor a řasenku. Na tváře jsem nanesla zdravíčko a snažila se z paměti vymazat včerejší večer.

Mám doslova panickou hrůzu sejít dolů, protože tam pravděpodobně potkám Asmodea. Konečně jsem pochopila, proč mě s ním matka nechávala tak nerada o samotě. Měla o mě strach.

Těžce vzdychnu.

Tolik jsem mu věřila. Spoléhala na něj, na jeho ochranu a zatím jsem potřebovala chránit před ním. Z úvah mě vytrhne zaklepání na dveře.

„Ano?” řeknu váhavě a napjatě čekám, kdo za nimi stojí.

„To jsem já.” Slyším sestru a zaplaví mě úlevný pocit. „Můžu dál?”

Zvednu se, abych otočila klíčem, který mi Noemi včera dala.

„Jak se cítíš?” Zajímá ji a zkoumavě si mě prohlíží.

Pokrčím rameny. „Já nevím, jak to popsat. Ale už to bylo i lepší.”

Noemi se zatváří nezvykle soucitně a položí mi ruku kolem ramen, zatímco druhou mě hladí po vlasech.

Pořád si nemůžu zvyknout na tohle její nové starostlivé já.

„Je mi moc líto, že k tomu došlo,” řekne upřímně.

„Vy jste to věděly. Myslím ty a máma, že to může udělat, že jo?” Chci vědět.

Noemi se ošije.

„Matka nic nevěděla. Cítila, že ti od něj může něco hrozit, ale neměla k tomu žádný racionální důvod. Proto ji Lucifer neposlouchal, když nechtěla, aby šel s námi.”

„Ale ty jsi přišla do pokoje a nepřekvapilo tě, co vidíš. Viděla jsem ti to na očích. Jak si…, ” skočím jí do řeči, ale Namaah mě přeruší.

„Protože mě před lety nikdo zachránit nepřišel. Asmodeus byl první muž v mém životě. Já po něm tehdy netoužila. Byla jsem ještě dítě. Mladší než ty a to o dost. Díky němu jsem se naučila nenávidět muže. Pokaždé, když se na mě někdo jen podívá s myšlenkou na sex, vycítím to. Nechci, abys skončila jako já. Víš, myslím… Ty jsi jiná než my a možná dokážeš milovat. Možná v tom spočívá tvoje výjimečnost a síla, a možná i proto musíš zůstat neposkvrněná. Závidím ti.”

Údivem jsem zapomněla zavřít pusu. Vždycky jsem si myslela, že mě Noemi nesnáší.

„Co máš v plánu dneska podniknout?“ Změní téma.

„Já nevím. Diane jela s rodiči do Wilmingtonu k tetě, takže se asi pustím do povinné četby.” Řeknu, když si uvědomím, že jsem si v pátek v knihovně vypůjčila Jih proti Severu.

„To je skvělej plán. Přinesu ti snídani, aby ses bratrovi vyhnula. Chceš?” Nabídne a já nadšeně přikývnu.

V pondělí ráno se už nemůžu dočkat, až mě Noemi odveze do školy.

Hodím na sebe černobílé proužkované šaty s balonovou sukní ke kolenům, stáhnu vlasy do ohonu a ve stříbrných balerínkách nedočkavě vběhnu do kuchyně.

A tam stojí zády ke mně Asmodeus. S někým telefonuje.

„Přesně tak, zrzka. Máš to v poště.” Slyším, jak říká.

To mluví snad o mě? A s kým?

„Tak můžu s tebou počítat?” Řekne ještě a pomalu se ke mně otáčí čelem.

Na tváři mu pohrává výsměšný škleb. Mám pocit, jakoby patřil mně.

„Budu se těšit. Zatím,” ukončí hovor a protáhne rty do úlisného úsměvu.

„Dobré ráno, Yasminne.”

„Dobré,” utrousím a jdu si do ledničky pro jogurt. Kdybych neměla takový hlad, odejdu.

„Uvidíme se ve škole.” Řekne mnohoslibně a zmizí.

Uf! Oddychnu si.

K mému zklamání Aidan ve škole není.

„Má nějakou ošklivou virózu,” vysvětlí Diane.

„A můžu ho aspoň navštívit?” Chci vědět.

„Prý je to nakažlivé. Ani já k němu do pokoje nesmím. Ještě, že má vlastní koupelnu. Jinak bysme potřebovali doma rozpis. Mamka to zase přehání.”

Zadupe moje naděje do země Diane vesele.

„Škoda, tak ho ode mě aspoň pozdravuj.” Požádám sklesle.

„To víš, že jo. Ale já myslela, že se nesnášíte?” Vyzvídá hned.

Kousnu se do rtu. Víc nápadná už jsem být ani nemohla.
„No tak už se zase snášíme,” odvětím suše, ale Diane se nenechá jen tak odbýt.

„Tak Yas, já nejsem hloupá, je mi jasný, že spolu chodíte. Už od včerejška. Mohla ses přetrhnout, když se objevil ve dveřích a Aidan taky nepatří k oscarovým hercům. Navíc tě vezl domů celý dvě hodiny.” Odzbrojí mě během vteřiny. Zrudnu.

„Když my spolu ještě tak úplně nechodíme a já bych to nerada zakřikla.” Vymlouvám se.

„Já to nikomu neřeknu,” slibuje. „Ale jestli se nebudete ovládat, stejně na to všichni přijdou sami. Mimochodem, co děláš dneska odpoledne, když Aidan vypadl ze hry?”

„Ještě nevím, proč?”

„Anna má narozeniny. Myslela jsem, že bys mohla jít dneska do domova se mnou.”

„Ráda.” Usměju se cestou do třídy, kde kromě Aidana chybí taky Marcia a Caroline.

I náš tradiční obědový dýchánek, na trávníku před školou, postrádal obvyklé veselí.

Laura s Camillou se tváří přešle a zakřiknutě.

„Jak je na tom vlastně Caroline?” napadne mě.

Camilla na mě nevěřícně třeští oči. „Ty to nevíš?”

„Nevím, co?” zajímá mě a všimla jsem si, že Diane vypadá stejně překvapeně.

„Je v nemocnici, chtěla se zabít.” Vysvětlí Laura.

„A málem se jí to povedlo,” dodává Camilla.

„Ale… proč?” Vezme mi Diane slova ze rtů.

„To nikdo neví, ale já si myslím, že ji k sobě volala Marcia. Dneska v noci totiž křičela ze spaní divný věci. Její táta se na ni šel podívat a našel ji v posteli s podřezaným zápěstím. A nejdivnější je, že ten nůž, kterým to udělala, vůbec nebyl jejich. Nikdo neví, kde se tam vzal a Caroline si vůbec nepamatuje, že by něco takovýho udělala. Aspoň tak to taťka popisoval mamce, když si myslel, že je neposlouchám. Děje se tu něco moc divnýho, holky.” Líčí Laura s očima navrch hlavy.

Její otec je místní lékař a zřejmě se o události dozvěděl jako první.

„To je strašný.” Hlesnu provinile.

„Jo, úplně mi z toho běhá mráz po zádech.” Přitaká Diane.

Druhá skupina démonů evidentně pilně pracuje.

Všechno vychází jak má, tak proč z toho nemám žádnou radost?