Doma jako obvykle nikdo není.

Možná Pheenex, zalezlý ve své laboratoři. Jsem za to ráda. Bratra zrovna teď potkat netoužím. Mám totiž vtíravý pocit, že mě Aidanova vůně pronásleduje, kam se pohnu. Nejradši bych s ní i usínala, ale celý den mám na sobě jedny šaty. Takže jsem ulepená a zaprášená, což je v místním klimatu přirozený jev. Rozhodně musím do sprchy.

Shodím ze sebe oblečení a horká voda mi pomáhá zapomenout na všechny těžkosti dnešního dne. Když jsem konečně čistá a voňavá, utřu se dosucha čistým ručníkem a jdu se do ložnice obléknout.

A tam mě k mému nemilému překvapení čeká bratr.

Sedí tiše na posteli a jeho pohled připomíná mlsného kocoura nad miskou smetany. Rychle sáhnu po saténové košilce, která leží vedle něj.

„Díky, že klepeš.” Zavrčím a chvatně si ten malý kousek látky přetahuju přes hlavu.

Bratr se usměje.

„Snad se přede mnou nestydíš. Zvykáš si rychle na lidskou povahu, sestřičko. Možná až příliš.”

Zvedl se a ukazováčkem pravé ruky mi odhrnul pramen vlasů z tváře.

Měl pravdu.

„Děje se snad něco?” zeptám se ignorujíc jeho nevhodnou poznámku.

„To už se nemůžu přijít podívat na sestru? Musí se hned něco stát?” pronese zdánlivě lhostejně, ale v hlase mu tuším napětí.

„Chybíš mi,” dodá ještě nečekaně smutně a obejme mě.

Cítím, jak mi dlaní odhrnuje vlasy z ramene, načež jeho rty přejíždí zlehka po mé odhalené šíji. Ucuknu jako opařená a ustoupím krok vzad.

„Co to má být?“ Vyjeknu šokovaně, zatímco si dlaní třu místo, kde mě bratr líbal.

„Jenom jsem chtěl potěšit svou krásnou sestřičku,” řekne drsným cizím hlasem, vmžiku je u mě a rukama mě pevně svírá kolem pasu.

To je snad zlý sen!

„Neboj se, Yasminne. Namaah se to líbilo a tobě bude taky. Copak jsem ti někdy ublížil?”

Zavrtím hlavou a horečně vymýšlím, jak se vymanit z bratrova nevítaného objetí. Jeho vlhké rty přejíždí po mém krku. Zanechávají za sebou vlhké stopy slin. Pořád míří níž.

Vyděšeně sleduju, jak se mě dotýká. Naprosto konsternovaná. Neschopná pohybu, do okamžiku, kdy bere do dlaně mé pravé ňadro.

Ten nevyžádaný intimní dotek mě přinutil konečně k činu.

„Zbláznil ses? Co to děláš?” zaječím na něj.

Do očí se mi derou slzy vzteku a ponížení.

Jenže bratr je mnohem silnější než já. Jakýkoliv můj odpor je předem odsouzený k nezdaru.

„Asmodee, prosím. Ne!” vzlykám zoufale. V panické hrůze sebou škubu a snažím se dostat z jeho dosahu.

Marně. Jedním pohybem ruky mnou smýkne za vlasy na postel a dalším ze mě prudce strhne košilku.

„Ne!“ Křičím jako šílená. „Přestaň!”

Pravou rukou mě drží a druhou se snaží chvatně rozepnout svůj kožený pásek.

Už jsem připravená na nejhorší, když do pokoje vtrhne Noemi.

Rychlým pohledem sjede od mého nahého těla k polosvlečenému Asmodeovi.

„Zbláznil ses snad, ty idiote?” vřískne na bratra a hází po něm košili, kterou ze sebe před tím sám strhl.

„Chceš všechno zničit? Vypadni odtud! Už tě s ní nechci vidět. Matka měla pravdu. Nedokážeš se ovládat. Nejsi jí hoden. Na co čekáš? Zmiz!”

Ohromeně zírám, jak se bratr beze slova sbírá a mizí otevřenými dveřmi.

Noemi si pomalu sedá ke mně na postel a přikryje mě dekou.

„Neublížil ti?” ptá se tiše, přičemž mě konejšivě hladí po rozcuchaných vlasech.

Moje tělo se pořád ještě otřásá nezadržitelnými vzlyky, zmůžu se jen na to zavrtět hlavou, neschopná slova.

Noemi se pousměje.

„To bude dobrý, Yas. Už se to nestane. Postarám se o to. Nedovolím, aby se historie opakovala. Klidně spi.” Chlácholila mě a zůstala, dokud mě vlastní křečovité vzlyky postupně neukolébaly k spánku.