Poslední hodinu jsme měly všechny společnou, takže jsme šly k Marcii domů, hned po francouzštině. Camilla byla sice trochu vyděšená a pořád mumlala cosi o tom, že nás všechny cestou zaručeně unesou, ale nakonec se nechala přesvědčit, že za bílého dne se nám na ulicích plných lidí nemůže nic stát.

Caroline se cestou zdá být o něco klidnější a Laura, která se rozhodla jít taky, se nemohla dočkat Marciina staršího bratra, protože má přijet na víkend domů z vysoké.

Marcia bydlela jen kousek od centra Shadows Creek, asi patnáct minut pěšky od školy, v krásném cihlovém patrovém domě bílé barvy.

Je obehnaný dřevěným plotem a pod okny i podél cesty kvetou záhony růží všech barev. Cestou ke dveřím jsem si všimla, že světlé závěsy jsou zatažené.

Diane zazvoní.

Odpovědí nám je zuřivé štěkání Marciina jorkšíra Trampa, ale dlouho nám nikdo neotvírá. Napjatě se po sobě díváme, a kdyby se po pár minutách neozvalo řinčení klíčů a odemykání dveří, odešly bychom s nepořízenou.

A možná by to tak bylo lepší, napadne mě, když spatřím Marciinu matku. Má oči zarudlé pláčem a je smrtelně bledá.

Caroline si zřejmě domyslela, proč vypadá paní Nielsonová tak zničeně a zhroutí se na kamenný chodník. Sotva to žena viděla, dovolila nám vzít dívku do domu a položit ji na béžovou pohovku.

„Dáte si čaj, děvčata?” ptá se potom jakoby nic. Zmateně jsme se po sobě podívaly.

„Ani ne, ale děkujeme,” řekne po chvíli zdvořile Diane.

Mezitím Caroline přichází k sobě. Pomalu se posadí a bílá jako stěna se rozhlíží zmateně kolem.

„Kde je Marcia?” vysloví nahlas otázku, kterou jsme se všechny bály položit, ačkoliv nás pálila na jazyku od chvíle, kdy se otevřely domovní dveře.

„V nebi.” Odpovídá paní Nielsonová a pokřižuje se.

Doufám, že tam je. Napadlo mě.

„Co se jí stalo?” zajímá Camillu.

Ta otázka se mi zdá netaktní, ale rozhodně na místě.

„Někdo mou holčičku…” zašeptá Marciina matka, ale zlomí se jí hlas.

Ztěžka dopadne do měkkého křesla stejně krémové barvy, jakou má pohovka a pokračuje.

„Kdybyste ji viděly. Byla celá poškrábaná a samá modřina. Jak jí mohl někdo tak ublížit? Proč?” pláče.

S holkama ji s účastí pozorujeme, ale žádná z nás netuší, jak se zachovat. Co by ji mohlo utěšit.

Navíc Caroline vzlyká stejně křečovitě jako ona.

Naštěstí Diane si překvapivě zachová duchapřítomnost a ženu zlehka pohladí po rameni.

„Tatínek k vám dnes večer zajde, paní Nielsonová.” Řekne shovívavě.  ,,Teď byste neměla být sama.”

Bezděčně si všimnu, že malý jorkšír je stočený do klubíčka u nohou Marciiny matky.

Vycítil to snad?

Psi mají zvláštní schopnost od Boha člověka povznést a utěšit, proto jsou na světě.

Oproti tomu kočky jsme na Zem zanesli my démoni, aby vysávaly z lidí energii. Ale faktem je, že obě zvířata jsou na světě s člověkem už tak dlouhou dobu, že jejich povaha a charakter se vyvíjely vlastní cestou.

„Děkuji. Jsi hodné děvče, Diane. Ráda reverenda uvidím, aspoň mi pomůže říct tu hroznou věc Davidovi,“ řekne a utírá si slzy.

David byl Marciin bratr.

Otec, pan Nielsen, je už několik let mrtvý. Zemřel na vojenské misi na Blízkém východě. Syn tak zůstává jediný, kdo ženě zbyl.

Brzy na to se s námi rozloučí a zdvořile nás vyprovodí se slovy, že máme být opatrné. Caroline musíme téměř celou cestu k ní domů podpírat. Je v šoku a podlamují se jí nohy. Nakonec jsme s Diane jako obvykle osaměly.

„Je strašný, co se tu poslední dobou děje.” Říká, když stojíme před jejich domem.

Trvala jsem na tom, že ji doprovodím. Pokud tu někde byli další démoni, nemůžu se spolehnout na to, že si nevyhlídnou právě ji jako svou další oběť.

Koneckonců je ideální cíl. Asmodeus na ni měl taky spadeno.

A ona si zase stála za tím, že mě domů odveze Aidan, s čímž jsem ochotně souhlasila.

Možná až příliš.

„No jo, taky mě to děsí.” Odvětím.

Hlavně kvůli tobě!

„Pojď dál, představím tě taky mamce. Amy už znáš. Aidan je ještě na tréninku, ale bude tu každou chvilku.” Změní Diane téma.

Na okamžik mě napadlo, jestli ona není tím andělem, ale protože ji ve městě znají od dětství, nápad zavrhnu.

Cindy Whiteová, jak se jmenuje Dianina matka, je štíhlá blondýnka s identicky pomněnkovýma očima, jaké mají její dvě dcery. V koutcích úst a kolem očí má nepatrné vrásky smíchu, ale jinak nic neprozrazuje jejích pětačtyřicet let.

„Ráda vás poznávám, paní Whiteová.” Zdravím uctivě.

„Jen Cindy, prosím. Taky tě konečně ráda vidím. Aidan a moje dcery ani trošku nepřeháněli. Jsi opravdu jako víla. Měla bys víc jíst,” pokárá mě vesele Dianina matka.

Nemám představu, co odpovědět. Nejistě se usměju.

Cítím se vedle ní nesvá. Vetřela jsem se reverendovi do rodiny a přitom by měl být jedním z mých úhlavních nepřátel, hned po „těch druhých.”

S Diane nebo Aidanem to bylo jiné, ale teď mám pocit, že jsem na svatém území. Nedokážu se zbavit strachu, že se musím něčím prozradit. Naštěstí moje návštěva netrvá víc, než několik minut, protože Aidan přijíždí z tréninku nečekaně brzy.

Už se ho nemůžu dočkat!

Sotva ho spatřím, už nedokážu myslet na nic jiného, než na to, že spolu budeme sami. Možná až neslušně rychle se loučím se Cindy i s Diane a nasednu do Aidanova auta i s těmi svými břišními motýlky, co se objevují vždycky, když je nablízku. Začínám si na ně pomalu zvykat.

„Připoutej se,” upozorní mě, sotva dosednu.

Ech! Málem bych zapomněla.

Poslušně si zapnu pás a v ten samý okamžik se z repráků ozve nezaměnitelný hlas Beyoncé.

„You’re everything I need and more. It’s written all over your face. Baby I can feel your hallo.
Pray it won’t fade away…”[1]

„Víš, co jsem si myslela, když jsem tě viděla poprvé?” uchechtnu se.

„Ne, co?”

„Že jsi anděl,” odtuším a potřesu hlavou.

„Ach, no,“ souká ze sebe nervózně. „A teď už si to nemyslíš?”

Potměšile se zakřením. „Teď už jsem si tím jistá.”

Aidan se po mně překvapeně ohlédne a málem srazí starší paní, která právě přechází silnici.

„Pozor!” křiknu vylekaně.

Prudce sešlápne brzdu, jen tak tak, že to ta stařenka přežila. Rozčileně na nás mává dřevěnou hůlkou, přičemž její rty se rychle pohybují. To jak nám uštědřuje pořádnou dávku ostrých nadávek.

„Nemám jet radši autobusem?” nadnesu kousavě.

„Ani náhodou.” Odvětí, pomalu se rozjíždí.

Plně se věnuje už jen řízení do chvíle, než zastaví na kraji štěrkem zpevněné lesní cesty za městem.

Nastává dlouhé a skoro trapné ticho.

Nevím, jak Aidan, ale já si nervózně žmoulám zpocené dlaně a horečně se snažím přijít na to, čím ho přerušit. Tolik jsem se na tuhle chvíli těšila a teď se nemůžu ubránit zklamání. Copak tu budeme jen tak sedět?

Musíš něco říct, Yas!

„Máš.“ „Chceš…“ Spustíme oba současně, což nás přirozeně rozesměje.

A napětí je pryč.

„Ani mě nenapadlo, že tě uvidím tak brzy.” Řekne Aidan tiše.

Plaše se pousměju.

„Mě taky ne.”

„Yas, měl bych ti o sobě něco říct,” začne, ale já mu položím ukazováček na pootevřené rty.

„Ššš… To můžeš zítra. Dneska mě prosím jen líbej a objímej.” Zaprosím.

Nic dalšího už dneska vědět nechci.

Na jeden den se mi toho zdálo až příliš.

Nejdřív zjistím, že jsou tu s námi další démoni. Pak, že tu někde poletují andělé, co mě chtějí zabít a na závěr mi moji vlastní spojenci zabijou kamarádku. Aidan je jediná pozitivní věc, která mě potkala. Odmítám si kazit vzácné chvíle s ním zbytečnými řečmi, už jen proto, že nevím, kdy se ho budu muset vzdát.

Možná, že zítra. Možná už dnes.

Aidan na okamžik zaváhal, zjevně ho informace, kterou mi chtěl sdělit, pálila na jazyku, ale nakonec jen mnohoznačně a naléhavě pronese:  ,,Kdybych z nějakýho důvodu musel odejít a nestihl se rozloučit, chci, abys věděla, že jsem to tak nechtěl. Jen jsem nemohl jinak.”

Zamračím se.

Mám vtíravý pocit deja vu.

To auto, les, jeho modré oči a slova, která právě pronesl. Všechno je to… Tak povědomé.

Až později mi dochází význam jeho slov.

„Ale proč bys odcházel?”

A kam?

Nechci, abys odešel, sotva jsem si tě stačila užít!

Zvedá mi bradu a něžně se mi znovu zadívá do očí.

„Jednou ti to všechno vysvětlím, andílku. Teď se budem jen mazlit, jak jsi chtěla.”

Nejistě se usměju a nechám se sevřít v jeho pevné náruči.

Co by ho mohlo odvést pryč tak rychle, aby mi nemohl dát ani sbohem?

[1] Překlad: Jsi všechno, co potřebuji, a víc. Je to napsáno po celém tvém obličeji. Miláčku, cítím tvou svatozář. Modlím se, aby nevyhasla.