Na Marcii jsem úplně zapomněla.

Oněměle na Asmodea vyděšeně zírám do chvíle, než do mě ramenem šťouchne jeden z Aidanových spolužáků. Málem jsem se leknutím na místě složila.

„Jé, sorry. Já nechtěl. Jsi v poho?” ptá se hned.

Podezřívavě si ho prohlížím, jak nejdůkladněji umím. Je to hezký hnědovlasý kluk, s živýma šedýma očima. Chvilku mi trvá, než nakonec samu sebe přesvědčím, že on k „těm druhým” nepatří.

Uklidněná se otočím zpátky k bratrovi, ale ten se mezitím vypařil kdoví kam.

Zůstávám úplně sama, napospas celému fotbalovému týmu, který se právě vrací z hřiště. Zřejmě jsem prve na toho bruneta zírala déle, než jsem měla, protože se odkudsi přihnal Aidan a zase mi starostlivě sahal na čelo.

„Yas, dobrý?” mumlá a pečlivě zkoumá, jestli náhodou nejsem zraněná.

Pak se otočí na kluka, co do mě vrazil. „Co se stalo Jerry?” zaútočí.

„No trochu jsem do ní strčil,” odvětí mu udiveně. Zřejmě nechápal Aidanovu přehnanou péči.

Stejně jako já.

„Nemůžeš dávat bacha? Vůbec ti nedochází, jakou máš sílu. Tady nejsi na hřišti, ty ignorante!” rozčiluje se Aidan.

„Ale…“ ohradí se Jerry dotčeně.

„Mlč, jasný,” přeruší ho Aidan rozhodně a otočí se zpátky ke mně.

„To nic. Vezmu tě na ošetřovnu.” Oznamuje konejšivě a odvádí mě pryč.

Hluboce konsternovaná zjištěním, že moje okamžiky na Zemi se možná velmi brzy skončí, poslušně se od něj nechávám vést.

Ujdeme asi deset metrů, než se konečně proberu z transu.

Prudce zastavím.

Kromě nás na chodbě nikdo není. Probíhá totiž výuka a všechny učebny jsou zavřené.

Mlčky pozorujeme jeden druhého. Nebyla jsem s ním o samotě celé týdny a naivně jsem se domnívala, že už dokážu ovládat svoje emoce.

Jenže nedokážu!

Nevyhnu se bušícímu srdci, motýlkům v břiše ani zpoceným dlaním. A vlastně nevím, jak jsem se ocitla v jeho objetí, ale po rozhovoru s bratrem jsem měla pocit, že jen u něj budu v bezpečí. Tiskla jsem se k němu, co to jen šlo a on mi to oplácel. Konejšivě mě hladil ve vlasech. Šeptal moje jméno, jakoby to bylo zaklínadlo a mohlo nás odnést daleko odsud. Teprve po pár minutách mi dochází, že pláču. Dusila jsem v sobě svoje city a obavy tak dlouho, že teď, když jsem konečně dovolila, aby se dostaly na povrch, bylo to jako přívalová vlna.

„Promiň.” Hlesnu a hřbetem ruky si otírám smáčené tváře.

Musím vypadat příšerně!

„To nic.” Usměje se něžně. „Copak se stalo, Yas?”

„Pohádala jsem se s bratrem,” zalžu.

„To muselo být zlý, když tě to tak vzalo.” Diví se.

„No jo,” pokrčím rameny. „Nerad mě vidí s klukama. Starší brácha, znáš to,” snažím se nějak odlehčit situaci, ale Aidan moje vysvětlení zjevně chápe jinak, než jsem zamýšlela. Protože mě okamžitě pustí a udělá krok vzad.

Ty si nedáš pokoj? Ozve se po dlouhé době přísně zase můj vnitřní hlas.

Nedám!

„A kolik jich máš?” ptá se přiškrceně.

Musím se pousmát. On žárlí!

„Vlastně nemám nikoho,” odpovím upřímně, ale Aidan se pořád tváří nedůvěřivě.

„Říkala jsi, že tě s nima viděl?!”

„No, vlastně jich nebylo tolik…“ začnu nesměle.

Možná umřu, ale budu vědět, jaké to je… ho políbit!

„… jen jeden.”

Všimnu si, jak Aidan těžce polkne. Je zvláštní ho tak vidět.

Nejistého a zranitelného. Vždycky to byl on z nás dvou, kdo vypadal, že se dokonale ovládá.

„A kdo je ten šťastný? Teda jestli to není tajný nebo tak.” Zajímá ho.

To je vážně tak zabedněnej? Copak mu to nedochází?

Ještě pár vteřin si mlčky vychutnávám jeho nejistotu. Čekám, jestli mu začne svítat.

Nakonec dojdu až těsně k němu, abych mu odhrnula vlasy z čela. Dlouze se mu zadívám do očí a řeknu prostě: „Ty.”

Tak, vsadila jsem všechno na jedinou kartu. Teď se ukáže.

Aidan na mě nejmíň deset minut nehnutě zíral s naprosto neutrálním výrazem. Zdálo se to jako věčnost, než promluvil.

Možná to nebyl až tak dobrý nápad! Pomyslím si.

A moje podvědomí začalo nadšeně skákat radostí. Konečně jsme se ho zbavili!

„Myslel jsem, že mě nemůžeš vystát,” řekne nakonec.

„Ne,” ohradím se. „To jsem nikdy netvrdila.”

„Tak proč jsi mě pořád odháněla?” nechápe.

Protože jsem se bála, že by tě můj bratr byl schopný usmažit pouhým pohledem!

„Můj bratr…“ špitnu a Aidan dokončí větu za mě.

„Tě nerad vidí s klukama. To už jsem dneska jednou slyšel, ale stejně nechápu, proč jsi od nás tehdy utekla.”

„Pokud si dobře pamatuju, tak posledně jsi bez rozloučení zmizel spíš ty.” Namítnu.

Směr, kterým se náš rozhovor ubírá, se mi ani trochu nezamlouvá. Představovala jsem si to celé trošku jinak.

Že si padneme do náruče a pak si vzájemně vyznáme nehynoucí lásku. Aspoň ve filmech to tak vždycky bývá. Proč je lidi točí, když realita je tak rozdílná?

„Nepřišla jsi na schůzku.” Odvětí Aidan.

Rezignovaně krčím rameny.

Nemá to cenu. Vzdávám to.

Podvědomí nadšeně tleská!

„Víš co? Možná jsi měl tenkrát na pláži pravdu. Spletl ses a já teď asi taky. Promiň.” Řeknu zklamaně a chystám se k odchodu, ale Aidan mě zadrží.

„Už zase utíkáš?”

Jeho hlas je náhle jiný. Zní maličko vystrašeně a strašně mile.

Mlčky sleduju, jak dokráčí až ke mně. Bere mou tvář něžně do dlaní a jeho oči se vpíjí do mých. Napjatě čekám, co se stane dál, a bojím se pohnout, abych ho náhodou nevyplašila.

Moje podvědomí si nešťastně zakryje oči.

Mám zakloněnou hlavu a do zátylku mě chytá křeč, ale je mi to fuk. Myslím jen na to, jak moc bych si přála se v těch modrých očích utopit.

„To ti nedovolím.” Pokračuje.

Co mi nedovolí? Zazmatkuju.

Ach, jasně. Utéct. Uvědomím si a připitoměle se usmívám.

„Ne teď, když jsem tě znovu našel, andílku.”

Tou větou mě úplně odzbrojil.

Vůbec nemyslím na ironii, která z ní pro mě plyne. Vnímám jen fakt, že chce být se mnou.

A podvědomí se uraženě stahuje.

Aidan se pomalu sklání a rty se lehce dotýká mých. Podlamujou se mi kolena a cítím se jako opilá. Naštěstí mě Aidan pevně svírá v náručí.

Když se odtáhne, skoro se zklamáním znovu rozbrečím.

Ještě! Prosím v duchu.

Hřbetem ruky mi něžně přejede po tváři. „Měli bychom pomalu jít. Za chvilku bude přestávka a my přece nechceme, aby o nás někdo věděl,” řekne tiše a šibalsky přitom zamrká.

Začervenám se.

Úplně jsem zapomněla, že existuje taky něco jiného, než my dva.

„Zavoláš?” zeptá se ještě, než mi daruje chvatný polibek na čelo, aby mi utekl do chlapeckých šaten a převlékl si zpocený dres.

Byl vůbec zpocený?

Já cítila jen ranní rosu.

Výraz čirého štěstí na mé tváři musel být k nepřehlédnutí, protože Diane s Camillou ho nenechaly bez komentáře. Jen Caroline měla oči neustále upřené na svůj smartphone a nevnímala okolí, což mě konečně vrátilo zpátky do reality.

Marcia!

Opravdu jsem na ni tak snadno zapomněla?

Vidíš, co s tebou dělá? Šklebí se na mě škodolibě moje podvědomí.

Někdy mě fakt štve.

„Už něco víte?” zajímám se.

„Ne,” odpovídá Camilla. „A už to začíná být vážně divný. Caroline ji bombarduje smskama od rána.”

„Ty ostatní holky se přece objevily hned ráno.” Namítne Diane. „Třeba je jí jen zle a spí.”

„Já slyšela, že jedna už je mrtvá.” Zašeptá na to Camilla děsivě. „Prý si vzpomněla, co se stalo, a podřezala si žíly.”

Tím jí vážně pomůžeš, ty huso!

„Bude lepší, když půjdeme rovnou ke zdroji, tyhle dohady nikam nevedou.” Navrhnu věcně.

„Co tím myslíš?” Nerozumí Diane.

„Zajdeme po škole k Nielsonům domů.”