Osamění

Však v hávu zármutku příhody zlé
obléhat začly králův pyšný hrad;
(ach, plačme, nikdy více v záři mdlé
on zítřek neuvidí vzplát!)
kol jeho domu všecka sláva,
jež kvetla, nach a jas
je zašlé vzpomínky jen truchlá zpráva
na starý, zašlý čas.

Edgar Allan Poe

Od toho dne mě Aidan sotva pozdravil.

Není nepřátelský, jen chladný jako kámen. Všechno by teď mělo být jednodušší, ale při každém jeho neosobním „Ahoj” mě píchne u srdce a je mi do breku. Aspoň bratr je se současným stavem věci spokojený.

Takže domácí atmosféra je příjemně rodinná. Dokonce i Noemi se občas přemůže a stráví s námi nějaký čas u snídaně.

Dny ubíhají jednotvárně, jeden za druhým. A já se cítím pořád tak nějak prázdná.

Kdyby nebylo Diane a jejích dětí ze sirotčince, asi bych zešílela. Jezdily jsme za nimi denně, tedy kromě úterků, ty jsme trávily na schůzích s ostatními Kráskami. A dnešek není výjimkou.

„Takže dámy, dnes je pátého června a my jsme ještě ani nezačaly nacvičovat tanec na oslavy Dne nezávislosti. Dokonce nemáme ani program! Což se nikdy v minulosti nestalo.

S takovou na místní sirotčinec letos nic nevybereme. A všechny dobře víte, že právě tahle příležitost vydělává vždycky nejvíc z celého roku. Samozřejmě kromě Vánoc,” řekne na úvod Marcia, která je předsedkyní.

„Vždyť je to vždycky stejný. Oblíknem se do těch utažených, objemných hadrů a párkrát se otočíme v rytmu Dixie,” zavrčí otráveně Magnólie Faircraftová, nedávno korunovaná královna maturitního plesu.

Nemám ji ráda, protože je příšerně namyšlená a nesnesitelně povýšená. Má tendenci dávat všem okolo sebe najevo, že ona je TA Faircraftová, jejíž otec dává většině lidem ve městě práci. Každá plantáž v okolí sedmdesáti mil totiž patří právě jemu. Naštěstí ji na podzim čeká nástup na vysokou školu pro snoby. Duke University nebo taky Harvard Jihu. Vystudovali tady všichni členové její rodiny, což opakuje tak desetkrát denně. Ve spolku je jen proto, že si to přála její matka.

„Můžeš navrhnout něco jinýho. Nebráníme se změnám, že ne holky?” reaguje Marcia na její jedovatou poznámku.

„A co místo jednoho tanečku uspořádat rovnou ples?” ozve se Diane, když se Magnólie namísto odpovědi jen s hlasitým frknutím zašklebí.

„Máš nějakou konkrétní představu?” zajímá Marcii, protože nápad se jí zalíbil.

„Tak předně, kostýmy nebudeme mít jenom my, ale všichni, kdo se ho budou účastnit. Peníze vyděláme už za prodej lístků na něj a ještě můžeme vydražit první tanec každé jednotlivé Krásky. A celé by se to mohlo klidně odehrávat na tom otevřeném prostranství na náměstí u altánku, kde jsme vždycky tančily.” Vysvětlí svou ideu Diane a lehce se přitom červená.

Není zvyklá na pozornost.

„A taky můžeme prodávat občerstvení!“ Přidá se nadšeně Susan, další z letošních maturantek.

„Jasně. Já upeču sušenky, Caroline svůj nepřekonatelný broskvový koláč a někdo může přinést hroznový mošt,“ zajásá Laura.

„No aspoň konečně dodržíme historické reálie, když bude Laura v zástěře prodávat jídlo.“ Utrousí Magnólie a spokojeně mlaskne, když ji Laura probodne pohledem.

Vlastně ji probodávají pohledy všech přítomných Krásek.

„Co je? Negři přece v 18. století patřily do kuchyně nebo na pole.“ Vysvětlí potom naše královna blahosklonně. A obrací oči v sloup.

„Fajn, takže jestli to dobře chápu, i Magnólie je nakonec pro. Takže je rozhodnuto. Uspořádáme ples!“ Oznámí Marcia a rozdává nám každé po světle růžovém notýsku a propisce.

„Což ale znamená, že s tím letos bude mnohem, MNOHEM víc práce. Lauro, ty upečeš sušenky a zařídíš stánek!” začne Marcia přidělovat jednotlivé úkoly a já jen užasle zírám, jak ji ostatní dívky bez nejmenší námitky poslouchají.

„Yasminne,” osloví mě. „Ty budeš mít na starosti prodej vstupenek. Vyber si někoho k ruce, obejdete domy a všem je nabídnete. Jejich výroba je pochopitelně taky tvoje práce.”

Aha. Snad mi Diane pomůže. Pomyslím si a udělám si poznámku do svého notýsku. Po jeho otevření zjišťuju, že je dokonce opatřen mým jménem.

Pane jo. Ta to předsednictví ale bere vážně!

„Au, nemůžeš dávat pozor. Jsi nemožnej,” zaječí naše potížistka Magnólie, když ji podsaditý černý muž opaří ruku horkým čajem.

„Slečno, Billi nechtěl. Billi si už dát pozor. Nezlobte se na Billiho!” prosí ten obr, zatímco ho Magnólie zuřivě bije otevřenými dlaněmi.

„Magnólie už dost. Omluvil se ti. Bylo to sotva pár kapek. Co po něm ještě chceš?” okřikne ji Diane.

„Aby mi přestal dělat ze života peklo. Vždyť je úplně neschopnej!” Zaječí, ale černocha nechá jít po svém.

„Není neschopný, ale retardovaný. Nemůže za to,” hájí Billiho Diane.

„Ať si. Nesnáším ho. Mám pocit, že na mě pořád tak… divně čumí. Už tolikrát jsem Bobymu říkala, že by ho měl propustit. Jenom mu odrazuje zákazníky,” zasyčí Magnólie.

„Ještě, že strýček má víc slušnosti než peněz. Jinak by ten chudák umřel hlady. Měla by ses stydět, Magnólie,” vstoupí do diskuze Caroline, jejíž strýc cukrárnu, v níž se scházíme, vlastní.

„Však oni by se o něj postarali ti ostatní. Viď, Lauro!” Pronese významně Magnólie a zvedne jedno obočí do výšky.

„Tak dost! Uklidněte se všechny! Magnólie, jestli máš s tím, že je tu Laura, nějaký problém, můžeš jít. Nemám čas řešit tyhle nesmyslné žabomyší války. A vy taky ne! Myslím, že jsem vám všem právě přidělila dost práce na to, abyste se zabavily. Nebo chcete další?“ Zasáhne nekompromisně Marcia a dlouze si Magnólii, Diane a Caroline prohlíží.

Ty jen mlčky sedí a se sklopenýma očima si žmoulají dlaně v klíně. Tedy až na Magnólii, která se tváří hluboce dotčeně.

„Fajn. Takže se do ní pusťte. Odteď až do července se budeme scházet dvakrát v týdnu. Navrhuju přidat pátek. Je někdo proti?” dodá Marcia tázavě.

„Nikdo? Takže se těším v pátek.”

Vau! Ta holka je hotový generál!

„Diane, pomohla bys mi s prodejem těch lístků? Nikoho tu neznám,” požádám ji, když společně odcházíme z cukrárny.

„Jasně. Ráda.” Usměje se.

Zdá se mi přešlá.

„To tě tak rozhodila Magnólie?” Zeptám se.

Zavrtí hlavou.

„Ne. Jenom jsem si uvědomila, že teď nebudu mít tolik času vídat se s Annou,” vysvětlí smutně.

Anna od svého umístění v sirotčinci s nikým kromě Diane nepromluvila jediné slovo. Život s psychicky nemocnou matkou ji natolik traumatizoval, že se dokonale stranila lidí. I Diane si musela její důvěru tvrdě vysloužit. Týdny spolu sedávaly na zahradní houpačce, kde jí předčítala Alenku v říši divů. Až jednou jí Anna řekla „Nejradši mám Šklíbu.” A od té doby jsou si obě velmi blízké.

„Jsou to jen čtyři týdny,” snažím se ji povzbudit.

„Já vím.”

Facebook
Twitter