V sedm ráno mě budí textovka od Diane.

Ahoj, dneska nás čekají nákupy.

Doufám, že jsi na mě nezapomněla.

Tak v 10. Pa

Zamračím se.

Zapomněla. Ale nevadí, do deseti času dost. Proč vstává tak příšerně brzy, když máme kvůli deratizaci volno, to nechápu. Zahrabala jsem se do peřiny s úmyslem se ještě nějakou dobu povalovat, ale hlasitě mi zakručelo v břiše.

Ach, mám hlad!

Neochotně se vyhrabu z postele. Dojdu do kuchyně, kde do sebe naházím misku cereálií s mlékem, abych následně zamířila zpátky do pokoje k toaletce a pozorovala odraz svojí tváře v oválném zrcadle.

Vím, že je součástí mé výjimečnosti.

Zkoumavě si prohlížím drobné, ale plné, sytě růžové rty. Výrazné lícní kosti a jemně narůžovělé tváře. Uvědomila jsem si, že slunce a vzduch způsobily určitou změnu na mé pleti. Na kořeni malého, mírně zdvihnutého nosíku se objevily drobné hnědé tečky. Nespokojeně se zašklebím, protože se mi nezdají právě pohledné. Tak nějak jsem věřila, že se moje pleť zbarví, stejně jako Noemina, do zlatohněda.

A mně místo toho naskáčou tyhle pupínky! Pár vteřin si marně lámu hlavu nad tím, jak se jich zbavit.

Vzdychnu.

Jediný důvod, proč chci být hezká, je, že nás do Wilmingtonu poveze Aidan. I přesto, co jsem mu řekla! Přesto, co by mohl vědět o mé pravé totožnosti! Přes všechna Ta ale v sobě nedokážu potlačit touhu, HO znovu vidět.

A být pro něj právě tou neobyčejnou bytostí, o níž včera mluvil. Ať už tím myslel cokoliv. Vzpamatuj se! Křičí na mě můj vnitřní hlas. Jsi démon!

No právě. Vzdychnu nešťastně. Démon.

Navléknu se do světle modrých džín cigaretového střihu a tmavě fialového trička s nabíranými rukávy. Na nohy nazuju červené lesklé lodičky. Vlasy jenom rozčešu kartáčem a rty přejedu třešňovým leskem.

V kuchyni, kam jsem šla, abych se před cestou napila džusu, narazím na Ashtona.

Při pohledu na mě zdvihne překvapeně obočí.

„Někam se chystáš?”

„Jedu s Diane do města nakupovat.” Odpovím lhostejně a hledám v nerezové ledničce džus.

„Ale Diane přece neřídí.” Namítne bratr a já si mimoděk lámu hlavu nad tím, kam tahle konverzace vede.

„Veze nás Aidan,” doplním.

„Škoda. Chtěl jsem nabídnout svůj vůz,” posteskne si bratr. „Tak si to hezky užij.”

„Pokusím se. Mimochodem, máme na kreditkách nějaký finanční limit?“ zajímá mě.

Ashton se zasměje a líným krokem dojde až ke mně. Prsty pravé ruky mi mírně nadzvedne bradu a zadívá se mi potutelně do očí.

„Yas, my nemáme žádný limity. Nikde a v ničem. Jsme Démoni!”

Jeho odpověď zní tak nějak mnohoznačně, ale já tomu nevěnuju pozornost.

Bim. Bam. Ozve se domovní zvonek.

Popadnu bílou kabelku Christian Dior a běžím ke dveřím.

„Yas!” Volá za mnou ještě Ashton. „Chovej se slušně.”

V jeho hlase je slyšet jakési temné varování. Usměju se na něj a zmizím za těžkými domovními dveřmi.

Zatímco Diane čeká na schodech, až jí přijdu otevřít, Aidan se ledabyle opírá o svůj stříbrný jeep. Má na sobě upnuté denimové džíny a bílé tílko s černým ornamentem na hrudi, které ostře kontrastuje s jeho bronzovou pletí.

Mohla bych se na něj dívat pořád.

„Můžem,” přeruší Diane moje „slintání”.

Přikývnu.

Aidan ani nevzhlédne, když mě zdraví. Pokud se tomu zamumlání, které předvedl, dá vůbec pozdrav říkat.

Sedla jsem si s Diane na zadní sedadlo a tvářím se (a doufám, že přesvědčivě), že je mi jeho chlad lhostejný. Ovšem ve skutečnosti mi to rve srdce.

Cestou do Wilmingtonu mluví hlavně Diane. Líčí nám srdceryvný osud osmileté Anny ze sirotčince.

Její matka byla od autonehody, při níž zemřel dívčin otec, závislá na prášcích a o dceru se tak už nedokáže postarat.

Zatímco já jsem dojetím nad jejím nešťastným dětstvím málem brečela, Aidan neřekl jediné slovo. Jen se tu a tam podívá na Diane do zpětného zrcátka. Proti mé vlastní vůli se mě jeho přehlížení hluboce dotýká. Vím, že je to jen a jen moje vina. Že se na mě zlobí. Cítí se raněný. A naprostým právem. Jenže i tak to bolí.

Ve městě Aidan zastaví před obchodním centrem a zmizí neznámo kam.

Prvním bodem našeho programu je kino.

Diane mě vzala na předposlední díl upírské ságy Stmívání.

Přestože film nebyl nezajímavý a jeho konec mi nepřipadal „dostačující“, nemohla jsem se ubránit skepsi.

Upír, mrzký parazit živící se lidskou krví a… Miluje?

To je přece naprostá pitomost!

Ale Diane je tím příběhem, který jak sama řekla, už přečetla nejmíň třikrát, naprosto fascinovaná.

Nechci jí tudíž brát iluze.

Stejně by mi jen těžko uvěřila, že ve skutečnosti jsou všichni upíři jen připitomělá cháska krvechtivých zvířat. Až na jednoho!

Na posledního z Původních.

Daniela Blackthornea.

Z kina jsme si šly s Diane sednout do jedné z mnoha místních kaváren, abychom doplnily energii na nákupní maraton, který nás čekal. Právě jsem olizovala smetanu z dlouhé lžičky, když mě Diane zaskočí otázkou: „Yas, co se včera stalo? Aidan o tom nechce mluvit, ale vím, že ho něco trápí. Že Vás Oba něco trápí.“

„Proč myslíš?“ Mlžím.

„Prostě to vím. Ty jsi skleslá, on taky. Jeden přitom na druhém můžete oči nechat, když o sobě vzájemně nevíte. Pohádali jste se?“

Kousnu se do rtu. „Dá se to tak říct.“

Diane obrací oči v sloup. „Přesně to jsem si myslela. A oba jste tak tvrdohlaví, že si vzájemně nepřiznáte chybu.“

„Když myslíš,“ hlesnu tiše a dál konverzaci radši nerozvádím. Těžko by se to vysvětlovalo.

Nákupy nám zaberou trochu víc času, než bylo původně v plánu. Aidan na nás už nervózně čeká na parkovišti. Strašně se těším, že mi bude zase nablízku. Jakkoliv bude protivný.

Je to skoro jako nějaká obsese.

Když se mnou nebyl, chyběl mi. Bolestně.

Přitahuje mě k němu jakási neviditelná síla.

„Můžeš mi říct, na co máš telefon?” Křičí na Diane vztekle.

Na první pohled je zjevné, jak moc je naštvaný. Diane se zatváří zkroušeně a omluví se, že iPhone neslyšela. Aidan se trochu uklidní a bere jí z rukou nákupní tašky, aby je naložil do kufru.

Totéž má v úmyslu udělat s těmi mými, přičemž se jeho dlaň zlehka otře o mou. Ucukne, jako bych byla prašivá a spěchá s taškami k autu. Zamračím se. Chápu, že má vztek, ale mohl by se ovládat. Aspoň trochu.

Celou cestu domů nikdo z nás nepromluví. Dokonce i obvykle sdílná Diane je zticha. Atmosféra by se dala skoro krájet. Před naším domem Aidan zastaví. Otevře mi dveře od auta a úslužně podává tašky z kufru. Dokonce se nabídne, že mi s nimi pomůže do pokoje, což s díky odmítnu.

Nehodlám ho víc obtěžovat!

A taky nesneseš to jeho přehlížení, šeptá mi zase TEN hlas.

Rozloučím se s Diane a otočím se k odchodu, když mě Aidan nečekaně zadrží stiskem levé dlaně. Překvapeně se po něm ohlédnu a vůbec poprvé se naše oči ten den setkají. Zelené a modré. Otevřu pusu, ale než mu stačím cokoliv říct, vtiskne mi do dlaně ruličku papíru a rychle se usazuje zpátky do auta. Zmateně sleduju jeho stříbrný vůz odjíždějící z naší příjezdové cesty.

„Jak ses bavila?” vyleká mě hlas Ashtona, který už stojí v domovních dveřích.

Polknu a zářivě se na bratra usměju.

„Skvěle. Utratila jsem snad celý majlant a myslím, že budu potřebovat další skříň.” Prohlásím vesele s úmyslem vyběhnout z haly rovnou do svého pokoje. Nedokážu myslet na nic jiného, než na malý kousek papíru. Doslova mě pálí v dlani.

Ale ani tak mi neujde, jak spokojeně se Ashton tváří. Jako mlsný kocour, který právě slízl smetanu. V Pekle s ním byli zřejmě spokojeni, napadlo mě.

„A ON se tě nedotkl?” vprskne nečekaně, když ho míjím.

Dnes ne, zaúpím v duchu.

Nemám na tebe náladu!

Už chci být nahoře!

Umírám zvědavostí.

Co na tom lístku asi je?

„Ne. Vůbec s námi nebyl, Ashtone. Mohli bychom to PROSÍM nechat na zítra? Jsem vážně unavená,” žadoním a zívnu, abych dodala svým slovům větší váhu.

Asmodeus se zatváří rozpačitě a omluvně se usměje.

„Odpusť, neuvědomil jsem si, s kým mluvím a že jsi celý den na nohou. Samozřejmě to můžeme nechat na jindy. Odpočiň si. Zítra nejsem doma, ale v neděli si promluvíme.” Řekne smířlivě a pohladí mě po rameni.

Poděkuju mu a chvatně vyběhnu schody.

Sotva za sebou přibouchnu dveře, upustím tašky a horečně rozmotávám papír od Aidana.

Zítra v 5:00 u západního mola.

Aidan

Stojí na lístku.

Nechápavě zavrtím hlavou.

To je všechno?

Zve mě na rande? A ještě takhle šíleně brzy ráno?

Pak si uvědomím, že na čase vlastně nesejde.

Stejně bych nepřišla.

Čím dál se od něj budu držet, tím větší je šance, že si ho bratr přestane všímat.

A že zůstane naživu.

Zatnu zuby a papír roztrhám, abych ho pak vyhodila z okna.

Rezignovaně sleduju, jak vlahý mořský vítr unáší jeho kousky daleko od mého okna. Mého života. A představovala si, že stejně jako mizí útržky Aidanova vzkazu, mizí i on z mého srdce.

Vzdychnu. Jdu se osprchovat, abych se v pyžamu natáhla do pohodlné postele. Usínám, sotva se moje hlava dotkne polštáře.

Zdá se mi o mamince.

Je právě tak krásná, jak si ji pamatuju, a volá mé jméno. Oblečená je do příšerně nemoderních, ale slušivých šatů z 30. let, plné zářivých květů a platinové blond vlasy má sčesané do vln, kolem dokonalé oválné tváře. Rty má sytě rudé a hřejivě se usmívá. Jenže její obraz se pořád vzdaluje, ozvěna hlasu slábne, až nakonec zmizí dočista.

A mě, v tentýž okamžik, oslepuje prudké bílé světlo. Dlaněmi si zakrývám oči, abych zjistila, že jsem zase v tom dlouhém tunelu a muž, jehož silueta se jasně rýsuje na jeho konci, se ke mně pomalu přibližuje. Už málem rozeznávám jeho rysy, cítím jeho šedostříbrný pohled, kterým na mě shlíží ze své úctyhodné výšky. Má tmavé vlasy a je až oslnivě nádherný. Roztahuje svou širokou náruč i majestátní bílá křídla. Běžím mu v ústrety, už je na dosah, když mě ze sna probouzí déšť, bubnující do oken mého pokoje. Zrychleně oddechuju a na čele se mi rosí ledový pot. Podívám se na budík. Je přesně 5:00.

 

Ashton není doma ani v neděli, takže debata na téma Aidan je odložena na neurčito, což mi nijak výrazně nevadí. Noemi vyspává po nočním lovu a Pheenex je ponořený do svého vědeckého bádání. Abych se aspoň nějak zabavila, strávím většinu dne bezcílným touláním po pláži. Diane mě sice zvala na nedělní kázání do kostela, chtěla mě představit svým rodičům, ale copak já můžu do kostela? Cítím se sama, bezděčně si vzpomenu na dnešní ranní rozhovor, který jsme spolu s Diane po telefonu vedly.

„Na té Aidanově oslavě jste se minuli.” Přesvědčovala mě. „ Moc rádi by tě poznali, víš. Stejně nechápu, co jste si vy dva udělali. Možná byste si o tom mohli dneska promluvit.”

Diane se tolik snažila mě s Aidanem dát dohromady, čímž mi moje rozhodnutí nic si s ním nezačít, ještě víc komplikovala.

Oblékla jsem si plátěné bílé šortky, žluté bavlněné tílko a šla se projít. Měla jsem ráda zvuk moře.

Jak šumí.

Vdechovala jsem vlhký slaný vzduch a nohama se brouzdala v jemném písku. K večeru už byla voda příjemně teplá a já si od ní nechala smáčet bosá chodidla. Nakonec jsem se posadila do písku, opřela se o lokty, zavřela oči a nastavila tvář hřejivým paprskům slunce.

Přála bych si zůstat na Zemi napořád, napadlo mě a hlas v hlavě mě přesvědčoval, že to tak může být, pokud nebudu dělat hlouposti a splním úkol, kvůli kterému jsem dnes tady.

Už dřív jsme několikrát téměř zvítězili.

Třeba středověk byl pro naši rasu velmi úspěšné období, škoda, že se objevila inkvizice. Naposledy jsme byli nejblíž k cíli těsně před mým narozením.

Luciferovi se tehdy podařil mistrovský kousek, když nastrčil lidem ve správnou chvíli falešného vůdce. Mého otce Samaela.

Při vzpomínce na jeho fotografii v jedné z učebnic dějepisu jsem se musela pousmát.

Vypadal příšerně hloupě.

Nejen, že měl ulíznutou patku na stranu, ale nosil navíc příšerný malý knírek.

Za to matka!

Ta snad nikdy nebyla krásnější. Stála vedle něj v perfektně padnoucím kostýmku, na hlavě měla klobouček se síťkou přes oči a v rukách držela elegantní psaníčko. Vlasy se jí vlnily kolem krásné tváře. A nalíčená byla…

Tak počkat!

Vypadala úplně jako v mém dnešním snu! Mohlo by to spolu nějak souviset?

Matka po pádu Berlína zmizela na několik dní. Všichni si mysleli, že už ji neuvidí.

A pak se objevila… těhotná.

Možná byly okolnosti mého početí natolik neobvyklé, že se mi moje vlastní vědomí snaží něco říct. Třeba k němu došlo právě v pět hodin, uvažuju.

„Proč jsi nepřišla?”

Překvapením se mi podlamují lokty, když nad sebou uslyším jeho vyčítavý hlas.

Co tu k čertu dělá?

„No nechtělo se mi tak brzy vstávat,” odseknu naštvaně a hrabu se z písku zpátky na nohy.

Nic neříká. Jen tam stojí a pozoruje, jak si vztekle čistím písek z oblečení.

Cítím jeho pohled, skoro mě pálí, tak je intenzivní.

Ale já se na něj nepodívám!

Nechci mu zase podlehnout.

„Co je?” zeptám se netrpělivě, když pořád mlčí a dál oprašuju neviditelná zrnka písku, jen abych nemusela vzhlédnout.

„Asi nic. Promiň, myslel jsem… Spletl jsem se.” Zamumlá a otočí se k odchodu.

Co si myslel?

A v čem se spletl?

To už se asi nedozvím. Zmateně a nešťastně jsem sledovala jeho vzdalující se siluetu ozářenou zapadajícím sluncem a nemohla jsem se zbavit dojmu, že podobný výjev už jsem někdy dřív viděla.