„Yasminne?” doléhá ke mně z dálky Aidanův hlas.
Ležím na měkké posteli a nohy mám vysoko podložené polštáři. Zamžikám.
„Yas, konečně,” vydechne Aidan, sotva otevřu oči dokořán.
„Co se…“ Zamumlám zmateně. „Kde to jsem?”
Rozhlížím se po nevelkém pokoji s modrobílými stěnami.
Jsem v nebi? Napadne mě, když si všimnu, že vedle mne sedí Aidan a drží mě za ruku.
Mlhavě si vybavím malou Amy, Diane a… Záchod!? Už zase! Zavzlyknu.
„Copak? Něco tě bolí?“ Ptá se vyděšeně můj opatrovník.
Musela jsem se usmát.
Zavrtím hlavou. „Jen je mi trapně. Nechtěla jsem ti kazit oslavu. Jak dlouho tu ležím?” šeptám ochraptěle.
„Asi čtyři minuty, ale bylo to jako věčnost,” odpoví a něžně mi přejede hřbetem dlaně po tváři. Chci se posadit, ale Aidan mě hned zastaví. ,,Ne, ještě chvilku radši lež.”
„Už je mi fajn.” Ohradím se.
Vrhá na mě pohled plný nedůvěry, ale dovolí mi, abych se pohodlně usadila do tureckého sedu.
„To budeš zvracet pokaždý, když se potkáme? Začínám si to brát osobně,” odzbrojí mě. Prostě se musím zasmát.
Je vtipný!
„Ne. To nebudu. Slibuju.” Špitnu stydlivě.
„To doufám, rád bych tě totiž vídal častěji.” Pošeptá a očima se vpíjí do mých.
Určitě už mi nic není! Srdce mi totiž zase buší jako splašené. A horká krev se mi hrne do spánků.
„A proč?” chci vědět.
Usměje se.
„Protože jsi neobyčejná bytost a já si nějak nemůžu pomoct,” odpoví tiše.
Sevře se mi hrdlo. Náhle toužím po jediném, vzít jeho tvář do dlaní a líbat ho. Což mám v úmyslu i udělat. Skloním se k němu blíž, zavřu oči a… Vidím Asmodeovu vztekem zkřivenou tvář. Jeho zelený pohled jasně říká Dotkne-se-tě-a-je-po-něm!
Ne!
„Nemůžu.” Ucuknu v poslední chvíli. Vyslovit to slovo bylo to nejtěžší, co jsem za svůj krátký život musela udělat, ale nešlo to jinak. Měla jsem poslání. Povinnost vůči rodině, vůči svým lidem a to bylo důležitější, než tohle momentální pominutí smyslů.
No konečně! Zajásá můj vnitřní hlas a zatváří se úlevně.
Aidan zesinal. Natáhnu k němu ruku, abych ho ukonejšila, ale uhýbá.
I jeho pohled zchladl. A já se cítím hůř, než předtím u té záchodové mísy.
Ach jo!
Pomalu se zvedá a otáčí se ke mně zády.
„Proč jsi přišla?” ptá se ledově.
Kvůli tobě! Zakřičím v duchu, ale tím bych v něm jen vzbudila marnou naději.
„Já… musela jsem.” Vypadne ze mě nakonec.
„Proč?”
„Proč, co?” Nechápu.
„Proč jsi musela? Někdo tě snad nutil?“ Křičí na mě.
Ne, nikdo mě nenutil! Jenže ti těžko budu vyprávět o tom, jak strašně jsem tě musela zase vidět, když to nejlepší, co pro tebe můžu udělat, je odehnat tě od sebe pryč. V očích mě pálí horké slzy. Snažím se je zadržet.
Nechci brečet před ním.
Nebudeš brečet před ním. Stojí přece zády! Upozorní mě kousavě moje podvědomí.
A já jsem mu poprvé vděčná, že se ozvalo.
Využiju Aidanovy nevýhodné pozice. Opatrně vstanu a jak nejrychleji umím, se vrhnu ke dveřím v naději, že uteču. Ale těsně před cílem mě zastaví pevný stisk jeho dlaně na levé paži.
„Kdo jsi, Yasminne Blakeová?  A co si o sobě myslíš?” vyjede na mě s plamenným pohledem.
Vyděšeně zavrávorám.
Co?
Jak to ví?
Prozradila jsem se nějak? Prohledal mě, když jsem omdlela?
Moje podvědomí vyděšeně kulí oči a MLČÍ.
Najednou stejně jako přišlo, jeho sevření povoluje. Instinktivně toho využiju, vytrhnu se mu a utíkám pryč z domu. Ani se nerozloučím s Diane.
Pheenex mě odvezl domů bez jediné otázky. Jen si mě neustále pátravě prohlížel. Musela jsem asi vypadat příšerně. Doma jsem se mechanickými pohyby svlékla a rozčesala si vlasy. Přála jsem si, aby byl Asmodeus doma. Potřebovala jsem obejmout a utěšit. Lehla jsem si do prostorné postele s nebesy a během vteřiny usnula.