V pokušení
 

Můj zrak je suchý, němý ret,
však v srdci, v mozku cítím plát
té neúkojné muky hnět,
ten bol, jenž nikdy nemůž‘ spát.
Má duše nechce více lkát,
ať žal a vášeň rve mou hruď,
vím jen – Co platno milovat?
a cítím pouze: S bohem buď!

George Gordon Byron

 

Bylo to lehčí, než jsem čekala.

Zapomněl snad Asmodeus, kdo na té party bude?

Na každý pád mám ještě jeden nevyřešený problém. Oblečení. Mám si vzít šaty nebo radši džíny? Kde vězí, k čertu Namaah, když ji nejvíc potřebuju?

Odhodlaně otevřu obrovskou skříň a postupně z ní vyhazuju všechny svršky na pelest postele. Nakonec zvítězí červené úzké džíny a černý top bez ramínek s výšivkou rudé růže.

Něco tomu chybí! Ušklíbnu se při pohledu do zrcadla.

Jasně! Jsem pořád bosa.

Vrátím se do šatny, kde se zarazím u stěny, s nejmíň stovkou různých párů bot.

Když si vezmu podpatky, budu vypadat vyšší. Rozhodně sáhnu po černých semišových lodičkách. Vlasy vyčešu do ohonu, nanesu černou řasenku, čirý lesk na rty a znovu se zkontroluju v zrcadle.

Teď je to perfektní.

Rychlým pohledem na hodiny zjišťuju aktuální čas. 17:30.

Už!?

Tak aspoň tam nebudu zbytečně brzo. Pokrčím odevzdaně rameny a vydávám se najít Pheenexe, který na mě touhle dobou má už hodnou chvíli čekat.

Jenže nečekal.

Jak překvapivé. Obracím otráveně oči v sloup.

Je ve své části domu. Zavřený v laboratoři. Zabraný do jednoho ze svých četných pokusů a vůbec si nevšimne, že vstoupím, natož, že jsem předtím klepala na dveře.

No, klepala. Spíš bušila!

Nespokojeně nakrčím nos. Smrdí to tu sírou. Což ve mně bezděčně vyvolá vzpomínku na domov a matku. Chybí mi. Potřebovala bych její staletou moudrost. Moje city k Aidanovi mě matou a ona by si určitě věděla rady, co s tím.

Potřesu hlavou ve snaze zahnat stesk.

„Pheenexi?”

Odpovědí mi je ohlušující rána. Baňky, v nichž až doteď cosi spokojeně bublalo, se totiž rozprskly na spousty drobných střípků. A zpoza nich se na mě s obličejem plným sazí směje strýček.

Zavrtím nevěřícně hlavou a neubráním se smíchu. Zvláštní záliba.

„Už je čas?” zeptá se. Přikývnu.

„Sluší ti to,” zkonstatuje a zamíří do garáže.

„Pojedeš takhle?” zvedám tázavě obočí při pohledu na jeho zčernalý bílý plášť a ohořelé obočí.

„Já přece na žádný večírek nejdu, děvče.“ Odvětí. „Tak jdeš?”

„Jdu,” přitakám a následuju ho do auta.

Tentokrát mě nečekala žádná honosná vila s bazénem.

Diane bydlí s rodiči, v ne úplně malém domě z červených cihel, se zahradou a houpačkou na verandě. Je postaven v georgiánském stylu a řekla bych, že tu stojí přinejmenším tak dlouho jako naše sídlo.

Nějakou dobu stojím před brankou. Váhám, jestli nebyla chyba sem jezdit.

Mohla bych se Diane vymluvit na tisíc věcí a ona by to určitě pochopila.

Mám strach.

Nejen z jejích rodičů, ale především ze setkání s Aidanem. Ze svých pocitů, které mě v jeho přítomnosti vždycky naprosto ovládnou. Ta úplná ztráta vlastní sebekontroly mi vadí skoro stejně jako představa, že ho dnes neuvidím.

Už jsem se obracela k odchodu, když se otevřely domovní dveře a mým směrem se žene malá, asi osmiletá holčička. Na vlas stejně blonďatá a modrooká jako moje přítelkyně.

Nakrčím čelo.

Že by se Diane srazila?

„Ty musíš být Yasminne!” křičí dívenka za běhu. „ Jsi přesně tak hezká, jak Diane říkala. Já jsem Amy, její sestra. Ona říká, že jsi jako víla. Jsi víla, Yasminne?” zasype mě množstvím nečekaných informací a zvedá ke mně rozzářené velké oči.

Překvapeně pootevřu rty.

Je tak roztomilá a úplně mě odzbrojila.

„Ne, bohužel nejsem víla, drahoušku.” Odpovím, když se mi konečně vrací řeč.

Jsem něco mnohem horšího!

Dívenka zesmutní. „To je škoda. Mám víly ráda. Už jsi viděla poslední Zvonilku? Ona zjistí, že má sestřičku, jako jsme Diane a já.”

„Ještě ne, ale někdy k vám zajdu na návštěvu a mrknem se na ni spolu, jestli chceš,” navrhnu.

„Dobře, ale musíme počkat, až vyjde. Zatím je jen v kině, víš?” vysvětlí a chytá mě za ruku. „Diane už na tebe čeká a Aidan taky. Vy se pusinkujete?” ptá se holčička bezelstně, čímž mi znovu vyráží dech. Zaraženě se nechám vtáhnout do domu. Bezděčně si všimnu, jak je útulně a prakticky vybaven. Všechen nábytek je laděn do původního koloniálního stylu, který člověka instinktivně nutí vybavit si ty staré časy, kdy ženy nosily objemné krinolíny a pánové vysoký cylindr s hůlkou. Cítím se tu příjemně.

„Ne,” ohradím se, sotva se vzpamatuju. „Jsme kamarádi, přátelé. A kde je vůbec Diane? Jdeme za ní?”

Ale to už mě Amy vleče napříč obývacím pokojem na zahradu, která je tak akorát dost prostorná, aby se tu pohodlně daly pořádat, jižany velmi oblíbené, barbecue.

A my na jedno z nich právě dorazily.

Zábava je v plném proudu, ale tahle party v ničem nepřipomíná večírek u Garryho.

Na místo hlasité taneční a rockové hudby hraje v pozadí jen tlumené rádio. Hosté postávají v hloučku a tlumeně konverzují, se skleničkami v rukách. Zamračím se, když mě do nosu praští jakási povědomá vůně, díky níž si dnes už podruhé vybavím matku.

Co to se mnou je?

„Yas, jsem ráda, žes dorazila,” vytrhne mě ze zamyšlení Diane a objímá mě na přivítanou.

„Nevěřila jsem, že přijdeš.”

Dotčeně zvednu obočí.

Na co si hraješ? Přece jsi nechtěla přijít! Upozorní mě moje podvědomí, které tentokrát okázale ignoruju.

„Chovala ses, po té věci s Ashtonem, divně. Víš?” vysvětlí a znovu mě obejme.

„Taky tě ráda vidím, Di.”

„Chceš?” ukáže na skleničku s vínem. Rezolutně zavrtím hlavou.

Diane se rozesměje.

„Tak to máš u Aidana plusový body.” Utrousí, chytá mě za předloktí a vede mě skrz hlouček pro mě neznámých lidí. Logicky si vyvodím, kam… Nebo spíš, ke komu míříme. Usilovně se snažím držet svoje rozbouřené emoce na uzdě.

A najednou tu stojí.

On. Se svými širokými zády, světlými vlasy a nemá o mně ani tušení.

Několik vteřin okouzleně obdivuju jeho svalnatá ramena, než mi chřípí znovu rozechvěje, ten protivný a povědomý pach, co mi už prve připomněl Lillith.

Ach… ten gril, maso…

Trvá to jen zlomek sekundy.

Před očima se mi jako krátký film promítne hrůzná vzpomínka, na doruda rozpálené kleště, jimiž Samaelovi pohůnci mučili v Jámě muže, který stejně bolestným způsobem zabil sedm lidí. Pomalu je uškvařil až k smrti a jeho údělem je zažívat utrpení svých obětí na vlastní kůži každý den, až do skonání věků.

Takže odtud znám ten odporný smrad.

Právě, když se ke mně Aidan otočí čelem, zvedne se mi žaludek.

Sakra!

„Di, kde tu máte koupelnu?“ Vyjeknu naléhavě. Diane překvapeně ukáže k domu.

„V obýváku doprava. Ukážu…“

Už nečekám, až domluví. Prostě běžím, co mi stačí síly.

Chybělo málo a nestihla jsem to. Ještě, že Whiteovi nemají tak velký dům jako my, žehnám prozřetelnosti.

Opřu se vyšťaveně o záchodovou mísu a přeju si umřít, což prakticky vzato není ani možné. Tedy pokud nevykrvácím nebo nepřijdu o hlavu. A první možnost je vzhledem k mojí nově objevené a ultrarychlé schopnosti hojení jen málo pravděpodobná.

„K čertu!” Zakleju.

Protože, když zavřu oči pořád, vidím toho šmejda z Pekla. Trvá mi snad věčnost, než se zase stavím na nohy, abych si vypláchla pusu ústní vodou a mokrým ručníkem zchladila zátylek.

„Yas, jsi O.K.?” ozve se zpoza dveří Aidanův ustaraný hlas. Cítím se tak mizerně, že se mi dokonce ani nezrychlil tep.

„Jo. Bude to dobrý. Běž se bavit. Je to tvoje oslava.” Křiknu na něj.

„Radši bych tě viděl. Můžu?”

Zděšeně zvedám oči k vlastnímu odrazu v zrcadle. Jsem bledá, řasenku mám rozmazanou po obličeji a tváře propadlé.

No to ani náhodou. Nemůžeš mě vidět!

„Je mi fajn. Věř mi. Za chviličku přijdu.“

Jenom, co smyju ty černé šmouhy a nasadím si nový obličej. Dodám v duchu.

„Fajn, počkám tady!” Slyším jeho tlumený hlas.

Ach jo! Proč musí být tak zatraceně starostlivý?

Utřu si ručníkem černé kruhy pod očima a několikrát se štípnu do tváří.

Hm, lepší už to si nebude. Zkonstatuju při pohledu do zrcadla.

„Můžeš,” řeknu a otočím klíčem ve dveřích. Aidan je otevře, a jen co se naše oči setkají, se před těmi mými rozhostí tma.

Proč zhasnul? Proběhne mi hlavou, když se nečekaně poroučím k zemi.

Facebook
Twitter