Ve třídě na mě Diane už čekala, chtěla se mi omluvit za to, jak mě tam nechala s bratrem jen tak stát. Musela jsem jí vysvětlit, že omluvit bych se měla spíš já. „Bratr se choval pitomě.” Konstatuju suše.

„Každý máme v rodině černou ovci.” Odvětí a usměje se.

Obávám se, že černá ovce jsem v té naší rodině spíš já.

„Yas,” mluvila dál Diane „nechtěla bys přijít dneska k nám? Aidan by tě, myslím, rád uviděl.”

Tají se mi dech.

Horečně přemýšlím, na co se Diane můžu vymluvit, ačkoliv jsem si celým svým srdcem přála říct ano. Můj vnitřní hlas, který doteď trucoval, zpozorněl a napjatě čeká, jak se s tou výzvou vypořádám.

„A bude tam hodně lidí,” ptám se, abych získala víc času na přemýšlení.

„Jenom holky a pár kluků z fotbalu. Nemusíš pít, jestli se bojíš toho,” přesvědčuje mě Diane, která asi vycítila, že se mi k nim moc nechce.

„Já se nebojím,” zasměju se nervózně. „Jen nemám, co na sebe.” Vykoktám nedůvěryhodně. No to je ale chabá výmluva!

„Tomu nevěřím. Jsi ta nejlíp oblíkaná holka, jakou znám, Yas.” Zasměje se Diane. „Takže přijdeš?”

„No, vlastně… totiž, jo.” Souhlasím odevzdaně a zadoufám, že mě do odpoledne přejede nejmíň školní autobus, aby se mi zranění nestačila včas zhojit.

„Skvělý,” jásá Diane. „V šest tě budu čekat.”

Sesunu se na židli a snažím se v sobě potlačit ten náhlý pocit bláznivé radosti.

Já ho zase uvidím!

A k čemu ti to bude, až mu Asmodeus zakroutí krkem? Houkne na mě zase ten povědomý hlas.

Zamračím se. Málem jsem na to zapomněla.

Cestou domů se usilovně snažím vymyslet, co vlastně řeknu bratrovi.

Na co se jen vymluvím? Určitě mě nebude chtít pustit.

A ani bych se tomu nedivila.

Když dorazím ze školy, sedí na gauči v obýváku a sleduje televizi, což se nestalo za celých těch devět dní, co jsme tady.

„Ahoj,” zdravím.

Asmodeus vypne televizi a věnuje mi svou plnou pozornost. Znejistím. Usměje se na mě a gestem ruky naznačí, ať si k němu sednu. Mlčky poslechnu.

„Dlouho jsme spolu nebyli sami, Yas.” Řekne.

„Od té doby, cos…“ chtěla jsem mu připomenout jeho nedávný noční výstup před mým pokojem, ale ústa mi přikryje ukazováčkem. „Já vím. Choval jsem se hnusně. Můžeš mi to odpustit, sestřičko?”

S úsměvem ho obejmu. „Jsi přece můj velkej bráška. Tobě odpustím cokoliv.”

„To jsem rád. Nechtěl bych ti ublížit nebo se tě nějak dotknout. Miluju tě.” Pronese tiše.

Při těch slovech si mě k sobě přitiskl blíž. A nemůžu si nevšimnout, že dlouze vdechl vůni mých vlasů.

„Pojď, lehneme si k sobě, jako když jsi byla malá a ostatní děti si s tebou nechtěly hrát.” Zaprosí.

„Jenže já už jsem velká, Asmodee.” Namítnu pobaveně, ale netoužila jsem po ničem jiném. Bratrova bezpečná náruč mi vždycky uměla rozehnat chmury. Jen díky němu bylo moje dětství aspoň trochu snesitelné. Spiklenecky na mě mrkne a já se svezu k němu na gauč celým tělem. Bratr se na mě zezadu přimáčkne a něžně mi objímá ramena.

Přesně jako před lety.

Blaženě zavřu oči a vychutnávám si hezké chvíle s bratrem, než se z něj zase stane démon.

„Musím se na chvíli podívat domů,” oznámí najednou.

„Jako k nám domů?” Ujišťuju se, že ho správně chápu.

„Ano, k nám domů. Musím podat hlášení.” Vysvětlí.

„A jak dlouho budeš pryč?” Chci vědět a v hlavě se mi začíná rodit geniální plán.

Jak se to říká na Zemi? Když kocour není doma, myši mají pré?

„Ode dneška asi den, dva. Možní víc, možná míň,” řekne ledabyle.

„Budeš hodná?”

Ta otázka mě zaskočila. Snad neví, kam mám dneska namířeno?

„Budu,” přislíbím, ale napadlo mě, že bych se možná přece jen bratra měla zeptat.

Aspoň to zkusím.

„Bráško?” Začnu plaše.

„Copak, sestřičko?”

„U Diane je dneska taková malá party,” naznačím a přemýšlím, jak se dostat k otázce mojí účasti na ní.

„A ty bys tam chtěla jít?” Vysvobodí mě Asmodeus.

„Ano.” Vydechnu úlevně.

„A co ti brání?”

„Nic. Jen jsem chtěla, abys o tom věděl,” vysvětlím.

Wow. A to je všechno? Žádný křik?

„Vážím si toho, Yas. Ale odvézt tě musí Pheenex. Já už budu pryč.”

„A Yas, žádný alkohol.” Upozorní mě přísně a během vteřiny usne.