Poslední událost předešlé noci zanechala na mém setkání s Aidanem temný stín. Otevřu unaveně oči a nechávám si od ranní rosy smáčet skráně, abych si připomněla jeho pevnou náruč.

Slunce teď stojí vysoko nad obzorem a hřejivými paprsky se dotýká mojí bledé pokožky. Už mě neoslepuje jako předevčírem. Moje tělo si na místní klima zvyká až překvapivě snadno.

Osprchuju se a obléknu si bílé šaty, zdobené velkými černými květy. Sahají mi až ke kolenům a jejich sukně je do zvonu. Živůtek sice zase postrádá ramínka, ale není tak těsný jako u mého včerejšího modelu. Přes ramena si přehodím světle zelený slabý svetřík na knoflíčky a na nohy si obuju smetanově bílé plátěné balerínky. Vlasy dlouze pročesávám kartáčem, abych je následně zkrotila černou gumovou čelenkou. Ještě se zběžně zkontroluju v zrcadle a vyrážím dolů na snídani.

V duchu zadoufám, že tam bude bratr, chci s ním probrat včerejší noc. Takhle se mnou jednat nemůže!

Jenže navzdory mému očekávání sedí v kuchyni jen Pheenex.

„Ahoj,” zdraví mě zvesela, s pusou špinavou od jahodové marmelády.

„Připravená na první den ve škole?“ Dodává ještě a napije se kávy.

Jeho optimistické žvatlání mě zaskočilo.

Copak nic neví?

„No, po včerejšku ani nevím,” odpovím skepticky.

Překvapeně zvedá oči od sloupku v novinách. „Copak? Nějaké potíže?”

Vzdychnu a posadím se s miskou cornflaků k jídelnímu stolu.

Zrovna s tebou se mi o tom mluvit nechce, ušklíbnu se v duchu.

„Vlastně nic až tak tragickýho. Ashton mě nechal samotnou, já se opila a domů mě odvezl cizí kluk.” Shrnu stručně průběh svojí premiéry. Tu část s bratrovým výstupem jsem úmyslně vynechala, zdá se mi příliš osobní.

Pheenex se pousměje. „No, když nic horšího. Matka ti měla dát napít už hezky dávno. Nechápu, proč tě vychovala jinak, než ostatní.”

Možná proto, že jsem jiná, chce se mi namítnout, ale Pheenex pokračuje v řeči.

Znuděně si naberu plnou lžíci a strčím si ji hladově do úst.

„Možná se bála, že se opiješ, přijdeš o panenství a tím pohřbíš všechny naše naděje. Ale to ty jsi neudělala, nebo ano?”

Pfr! Vyprsknu obsah svojí pusy šokovaně zpátky do misky.

Panenství? Vážně to slovo řekl?

Zamračím se.

Pomalu mi dochází i smysl jeho dalších slov.

Nesmím přijít o panenství?

A dozvídám se to až teď? Navíc od příbuzného, kterého jsem viděla naposled jako malá holka?

Mám vztek! Ale aspoň už trošku chápu bratrovo včerejší, řekněme, nestandardní chování.

Pheenex upustí noviny a prudce položí hrnek s kávou, až to cinkne.

„Lillith ti TO neřekla?” Diví se. Evidentně je v šoku.

Ještě tak vědět, co slovem TO asi myslí. Rozčilením se mu třesou ruce a z hnědého saka vytahuje bílý kapesník, aby si otřel potem orosené čelo.

„Podle jisté věštby-” vysvětluje „kterou cikánka před více než sto lety pošeptala Samaelovi v Jámě, výměnou za své propuštění – se zrodí bytost, která nebude démon, anděl ani člověk. A ta by měla nenávratně změnit uspořádání světa, jak ho dnes známe.”

Jo, jasně! Tuhle pohádku znám a dál, vrčím netrpělivě.

„Její moc bude nesmírná, ale zanikne, pokud se stane nečistou. V Nebi mají legendu podobného charakteru. Celá by měla být zveršovaná a uložená ve starých spisech.” Ukončí.

Hm, tak to je super! A třeba něco bližšího?

Třeba o jakou moc konkrétně jde?

Možná v těch spisech by mohlo něco být!

„A kde jsou ty spisy? Můžu si je přečíst?” Vyhrknu dychtivě.

„Teď zrovna úplně ne,” odpoví váhavě.

„Proč? V čem je problém?” Nechápu.

„Jsou v Edenu.” Odpoví.

Ach! Proč? Proč já mám takovou smůlu!

„Ale měli bychom vyrazit, je pozdě,” zamluví téma rychle strýc a zvedá se od stolu.

Strčím si do pusy dvě lžíce cornflaků a chvatně utíkám za ním do auta.

Jak je Pheenex vlastně starý?

Jako jediný z nás čtyř poznal Nebe a zřejmě tam přišel k velké spoustě informací, na něž většina Původních dávno zapomněla.

A to by se mohlo hodit!

Začínám být ráda, že je tu s námi.

Střední škola v Shadows Creek je dvoukřídlá budova z červených cihel a zvonicí uprostřed, která tu stojí už od roku 1854 a za druhé občanské války sloužila jako nemocnice.

Když k ní s Pheenexem dorazíme, postávají na sytě zeleném, pečlivě upraveném trávníku, který ji obklopuje, hloučky studentů. Někteří probírají včerejší „povedený” večírek u Newtonů, a že bylo co probírat, protože Diane mi později prozradila, že po mém odjezdu dorazila místní policie, aby ho předčasně ukončila pro rušení nočního klidu.

Jiní řešili dnešní zápas místního fotbalového týmu.

Pheenex mi vysvětlil, že podle zdejšího zvyku mě musí nejprve seznámit s ředitelkou školy, slečnou Quinnovou a teprve pak mě zavede do třídy.

Cupitám za ním do budovy a koutkem oka sleduju zvídavé pohledy mých budoucích spolužáků. Pheenex mě vede dlouhými dlážděnými chodbami, jejichž stěny jsou lemované plechovými skříňkami nebo nástěnkami s výkresy a plakáty. Poslušně ho následuju po dlážděném schodišti do patra, kde se zastavujeme před velkými starožitnými dveřmi. Strýček na ně zaklepe a povzbudivě se na mě usměje.

Dveře nám otvírá asi pětačtyřicetiletá hnědovlasá žena průměrné postavy v dobře padnoucím taftovém kostýmku. Na nose má hranaté brýle bez obrouček a v očích jí hrají veselé plamínky, tak typické pro všechny učitele, kteří svou práci chápou jako skutečné poslání.

Usmála se, popřála mi mnoho úspěchů, předala rozvrh hodin a zdvořile Pheenexe požádala, jestli by mě zavedl do třídy sám, protože má nějakou neodkladnou práci. Rozloučili jsme se a já znovu rychle cupitala za Pheenexem. Tentokrát opačným směrem.

Moje učebna byla v přízemí a právě probíhala hodina angličtiny.

Vyučující je malý plešatý mužík, který by klidně mohl být hobitem, kdyby ty bájné bytosti už dávno nevymřely. Představí mě třídě a pošle do lavice v pravém rohu místnosti. Cestou míjím neznámé tváře, ale všimla jsem si taky Camilly, Caroline a Marcii. V lavici přede mnou sedí Diane.

Aspoň, že tak.

Doufala jsem, že tady třeba budu mít konečně kamarádku.

Nalevo ode mě sedí vytáhlý špinavý blonďák s mastnými vlasy, poďobaným obličejem a nepřítomným výrazem. Než se stačím ohlédnout i vpravo, ozývá se drnčení zvonku, který ohlašuje konec vyučovací hodiny.

Byla jsem u ředitelky, tak dlouho? Divím se.

Diane je v mžiku u mě.

„Jak se cítíš, Yas? Včera jsi vypadala dost mizerně,” zajímá se starostlivě.

„Teď už je mi fajn. Nejsem zvyklá pít, vlastně, včera to bylo poprvé.” Přiznám.

„Takže první opička?” Řekne rošťácky Diane. „To nic, každý si tím prošel.”

„A někteří i víckrát,” dodává, s pohledem upřeným na mastného blonďáka vedle mě.

Uchichtnu se.

To by vysvětlovalo ten nepřítomný výraz. Zjevně je ještě mimo.

„Stejně bych se chtěla omluvit, že jsem ti zkazila večer. Nebýt tebe a Aidana, nevím, co bych dělala. Poděkuj mu za mě,” požádám ji.

Diane se pobaveně usmívá od ucha k uchu.

Řekla jsem snad něco vtipnýho? Nechápu.

„A proč mu to nepovíš sama?” Ptá se a její pohled míří někam za mě.

„Ahoj, Andílku,” uslyším vzápětí a skoro se mi zastavuje srdce radostí.

Veškerou svou vůli soustředím na to, abych se uklidnila. Nemusí nutně vědět, jak se mnou jeho přítomnost mává.

To zvládneš, Yas! Jenom se mu nedívej do očí.

Opatrně se ohlédnu, a přestože o jeho přítomnosti už vím, stejně mě překvapí, že ho opravdu vidím. Je tady!

Ještě hezčí, než jsem si ho pamatovala. Usmívá se na mě, já samozřejmě odhazuju veškerá svoje předsevzetí a zase se topím v té nekonečné modři.

Vtom ucítím na levém rameni dotek čísi dlaně. Prudce sebou trhnu. Patří Ashtonovi, který dorazil překvapivě v tu nejméně vhodnou chvíli.

A kruci!

Tváří se jen o něco méně děsivě, než v noci, ale aspoň je čistý a učesaný, oblečený v černém tričku a denimových džínách. Do očí mu padá pramen černých vlasů a nebýt toho výrazu, dalo by se říct, že mu to sluší.

Usměju se na něj, ale on zůstává vážný. Jeho zrak se nepřestává soustředit na Aidana a já okamžitě pochopím, kam míří jeho myšlenky.

„Ashtone, to je dobře, že jsi tady,” vykoktám nepřesvědčivě „Zrovna jsem s tebou chtěla mluvit.”

Chytám ho chvatně za paži a vytahuju na školní chodbu, ignorujíc udivené pohledy svých nových přátel.

„Co s ním máš, Yas?” Zaútočil bratr, sotva jsme odešli z učebny.

Vzdychnu.

„Nemám s ním vůbec nic. Včera mě odvezl domů. To je všechno.” Odvětím rozmrzele.

„Ale on se na tebe tak dívá, Yasminne.”

„Jak se dívá, Ashi?” Dělám nechápavou.

Ty to moc dobře víš! Odvětí moje podvědomí a rozpustile se uchechtne.

Ignoruju ho a dál se soustředím na bratra.

Bylo mi ho najednou líto. Cítil se zodpovědný za každý můj pohyb.

„Chce tě, Yas. To já poznám. Slib mi, že jestli se tě dotkne, povíš mi to.” Žadoní naléhavě.

„Ale proč?” Chci vědět.

Nejdřív mě nechá samotnou na večírku s hromadou přiopilých teenagerů a pak se bojí, že nezvládnu jednoho střízlivýho kluka?

Co mu vadí?

„Abych ho mohl zabít.” Konstatuje Asmodeus suše a přerušuje tím tok mých myšlenek.

Šokovaně zamrkám.

Copak zešílel? Vraždit každého, kdo se na mě podívá? To by naše utajení dlouho nevydrželo.

„Tak slibuješ?” dožaduje se odpovědi.

„Ne, to ti slíbit nemůžu. Chováš se jako blázen. Vzpamatuj se přece, Ashtone.” Odseknu a mizím v učebně, protože přestávka právě skončila. Ale stejně jsem se snažila Aidanovi vyhýbat, abych bratra zbytečně nedráždila. Věděla jsem, že v jeho přítomnosti se nedokážu ovládat. Naštěstí mám většinu předmětů společných jen s Diane a jejího bratrance tak budu vídat jen na hodinách angličtiny a francouzštiny.

Sám Aidan mi to následující den maximálně usnadnil, když na týden odjel s fotbalovým týmem pryč.

„Zvláštní, myslela jsem, že budeš spíš zklamaná,” podiví se Diane, když mi tu zprávu sdělí a já se zatvářím nadmíru potěšeně.

„Proč?” Vyhrknu vylekaně, protože její údiv mohl znamenat jediné a to, že si napětí mezi mnou a Aidanem všimla.

Tak snad není slepá! Ozývá se zase ten vnitřní hlas.

Zkousnu si spodní ret.

„No, vždycky se na sebe tak díváte. Navíc, vím, že TY se mu líbíš.” Odvětí.

Srdce mi poskočí.

Za to moje podvědomí zpozorní a zle se zamračí. Na co myslíš, Yas?

„Říkal ti něco?” Ptám se, možná až příliš dychtivě.

„Mluvil o tobě celou noc, po tom Garryho večírku,“ vysvětlí Diane svoji domněnku.

„Ale může ti to být jedno, když je ti volnej, ne?“ Dodá ještě kousavě.

Ušklíbnu se.

Má pravdu. Může.

Ale není!

Jenže, copak se můžu zamilovat?

Ne! Křičí hlásek v mojí hlavě.

S Asmodeem v patách?

Yasminne Blakeová, proto tu nejsi! Dodává ještě s napřaženým ukazováčkem.

Neochotně mu dávám za pravdu.

Leze mi na nervy!