Procitnutí

Chceš milována být?

Tvá hruď se cesty nevzdala, jíž teď jdeš!

Čím nyní jsi, tím vždycky buď,

čím nejsi, býti nepospěš.

Edgar Allan Poe

Blíží se úsvit, stojím v saténovém červeném pyžamu na balkoně a přemítám nad událostmi předešlého večera. Cítím se nezvykle rozechvělá při vzpomínce na tyrkysové oči, které ve mně pořád ještě vzbuzují pocit neklidu a bezpečí zároveň. Po tváři mi přeběhne stín úsměvu, sotva pomyslím na Aidanův něžný, starostlivý hlas a teplo jeho dlaně na mé tváři. Na to, jak mě v autě se slovy „Všechno bude dobrý, Andílku,” pohladil.

Jakoby se o mě otřela motýlí křídla, tak byl jeho dotek lehký a přesto intenzivnější, než chvíle strávené v jeho náruči cestou k autu.

Zasněně vzdychnu.

Zavřu oči a celé si to znovu vybavím.

Asmodeus ještě nebyl doma, když mě přivezl.

Takže domovní dveře nám přišla otevřít rozespalá Noemi v černé krajkové noční košili a poloprůhledném županu. Její šokovaný výraz a následné rozhořčení, sotva si uvědomila, že Ashton se mnou není, vytvořil dokonalou iluzi starostlivé starší sestry.

Jen co pominul moment překvapení, vplula Namaah plynule zpátky do své lidské role a zatvářila se až přehnaně vylekaně.

„Co je to s ní?” Ptala se Aidana a nezapomněla si nenápadně stáhnout župan z levého ramene.

Potěšeně jsem zjistila, že můj zachránce zůstává vůči jejímu půvabu dokonale chladný.

„Nic vážného, slečno Blakeová. Jen neodhadla správnou míru.” Uklidňoval Aidan, na oko vyplašenou Noemi. Ta přikývla a kdoví proč jsem měla dojem, že fakt, že se nacházím v jiné, než bratrově náruči, ji těší. Pohledem zabloudila k autu.

„A Ashton?” Řekla a tázavě nadzvedla dokonale upravené obočí.

„Nebyl k nalezení, slečno.” Odpověděl jí Aidan.

Sestra pomalu přikývla. Otevřela dveře dokořán a pozvala Aidana dál.

Všimla jsem si, že můj zachránce si vůbec neprohlíží dům. Naše okázalé bohatství na něj zjevně dojem neudělalo.

Mělo by mi vadit, že netouží po penězích, lakota je jeden ze sedmi smrtelných hříchů, ale já byla ráda. Potěšeně jsem se pousmála.

„Yasminne má pokoj nahoře. Odnesl bys ji, prosím? Já ráno brzy vstávám.” Požádala sestra Aidana blazeovaně a zamířila zpět do svého pokoje, aniž počkala na odpověď.

Cítila jsem se lépe a nechtěla jsem ho obtěžovat.

„Já už to zvládnu. Nemusíš mě tam nosit,” špitla jsem.

„Jo, to už jsem dneska jednou slyšel, jestli mi chceš pomoct, radši mi ukaž cestu.“ Nenechal se odradit.

„Nahoře doprava,” hlesla jsem a okouzleně sledovala jeho plné růžové rty. Těšilo mě, že neposlechl. Líbilo se mi tisknout se k jeho teplému tělu a vdechovat jeho zvláštní vůni. Dokud jsem si uvědomila, že se chovám příliš lehkomyslně.

Vůbec ho přece neznáš, Yas!

Kousla jsem se do dolního rtu, až jsem na jazyku ucítila sladkou chuť vlastní krve. Rána se ale sama zacelila dřív, než se mi ústa stačila zbarvit doruda.

Nevěděla jsem, že tohle umím!

V pokoji mě Aidan opatrně položil na postel. Sundal mi boty, přikrývku mi vyhrnul až k bradě a odhrnul mi měděné lokny z očí. A já ho i přes možnou hrozbu stále jen odevzdaně pozorovala.

„Uvidíme se zase zítra, Yasminne. Krásné sny.” Zašeptal a odešel.

Zavřela jsem unavené oči a nechala si zdát o modrookém hrdinovi, který voní rosou. A byl to neuvěřitelně povědomý sen. Snad už se mi někdy dřív zdál…?

Ze spánku mě vytrhl hluk, přicházející z chodby. Znělo to, jakoby se někdo snažil systematicky rozbíjet všechen nábytek a zařízení v domě, které mu přišlo do cesty.

„Yasminne!” Slyšela jsem bratrův přiopilý hrubý hlas.

Vyskočila jsem z postele a vyběhla na chodbu.

Opíral se o jednu z mahagonových rustikálních komod. Byl rozcuchaný, košili měl pomačkanou a páchl cigaretami a whisky nebo spíš Moonshinem. Opravila jsem se v duchu bezděčně, protože jsem si vzpomněla, jak se jižanská, po domácku pálená whisky, jmenuje.

„Asmodee?” Hlesla jsem rozespale.

Vzhlédl.

Spod hustých černých řas se na mě dívaly temně černé oči plné hněvu a ještě něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat. Té noci jsem poprvé viděla bratrovo skutečné já.

To já, kvůli kterému si nesl životem pověst jednoho z nejstrašnějších démonů.

Bezděčně jsem udělala krok zpět.

„Kam jsi zmizela,“ ptal se ledově chladně.

„Já…,“ začala jsem rozechvěle, ale nenechal mě domluvit.

„Měl jsem o tebe strach, Yasminne!”

„Neměl jsi mě nechávat samotnou,” vyčetla jsem mu v sebeobraně.

„Měla jsi tam na mě počkat.” Zněl temně a výhružně.

Šel z něj strach. Ani nevím, proč se mi v hlavě vynořila vzpomínka na Aidanovu bezpečnou náruč. Byl tu před pár hodinami a zdálo se to tak dávno.

Jenže před bratrem by tě stěží uchránil. Odfrklo si moje podvědomí posměšně.

Asmodeus došel vrávoravými kroky až ke mně.

Pravou rukou vzal do dlaně pramen mých vlasů, obtočil si ho kolem zápěstí, přiložil k obličeji a hlasitě nasál jeho vůni, aby vlasy následně odhodil jako kus prašivého hadru.

„Tak, kterej to byl, Yas?” Zakřičel na mě.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

Ironicky se pousmál a podíval se mi do očí, tak zblízka, až se naše tváře téměř dotýkaly.

„Ptám se, kterej z těch bezcennejch lidskejch ubožáků tě přefik, sestřičko,” zasyčel jedovatě.

V krku mi vyschlo a pod víčky mě pálily slzy vzteku. Udělalo se mi tak mdlo, že jsem nedokázala vydat ani hlásku. Asmodeus mě mlčky pozoroval, zřejmě čekal nějakou odpověď.

Připadalo mi jako věčnost, než se beze slova otočil a odklopýtal do svého pokoje.