Asmodeus se nakonec vrátil až v podvečer, takže do té doby mi s přeměnou na „člověka” pomáhala Namaah.

K mému obrovskému nadšení, pochopitelně.

Nejdřív jsem měla strach, aby ze mě sestra neudělala spíš strašidlo do zelí, než půvabnou mladou dámu, ale brzy jsem zjistila, že pokud se Noemi v něčem vyzná, je to móda.

Navíc ji to ohromně baví.

Zpočátku jsem se jejímu nadšení pro dlouhé přehrabování skříně a kombinování jednotlivých svršků urputně bránila, ale odpor mi nevydržel dlouho.

Byla to vlastně docela zábava a samotnou mě překvapilo, jak čas strávený se sestrou rychle utekl.

Nakonec mi Noemi vybrala krátké, tmavě zelené saténové šaty nad kolena s tylovou černou spodničkou a širokým lesklým páskem. Živůtek mi sice připadal až nepohodlně těsný, svíral mě jako korzet, ale protože šaty neměly ramínka, aspoň jsem měla jistotu, že budou držet pevně na svém místě.

Měděné vlasy mi sestra vyčesala do ohonu a na nohách jsem měla černé lesklé balerínky s drobnou mašličkou. Původně mi Noemi obula vysoké lodičky na platformě, ale protože jsem neudělala ani dva kroky a rozplácla se na podlahu jako batole, nápad zamítla.

Když si Namaah nakonec prohlížela svoje „umělecké dílo”, nemohla jsem si nevšimnout jejího spokojeného výrazu. Dokonce se na mě usmála, což se moc často nepovede.

„Ale ona nemá být za couru, Nam,” ozývá se od otevřených dveří mého pokoje nespokojený hlas Asmodea.

Nespokojeně nakrčím čelo. Proč tohle říká? Vypadám přece úžasně.

Očima sklouznu k oválnému zrcadlu, abych se ujistila, že bratr se skutečně mýlí.

„Je jí sedmnáct, Ashtone!”

Na rozdíl ode mě Namaah nedělalo potíž oslovovat ho novým jménem. „Nemůže přijít na večírek jako jeptiška. Chceš přece, aby tady zapadla,” hájí plamenně svou práci sestra.

Bratr mě obejde dokola a kriticky si mě prohlíží.

„Tak aspoň ty vlasy jí rozpusť. A smyj tu rudou rtěnku!” Rozkáže věcně a otočí se k odchodu. „A pospěš si, máme zpoždění,” dodá přes rameno.

Namaah si uraženě odfrkne, jak je jejím zvykem a prudkým pohybem ruky mi rozpustí vlasy, až to bolestivě zatahá. Neprotestuju. Mrzí mě, že měla s účesem a líčením takovou práci.

Když vyjdu z domu, bratr mě už nedočkavě vyhlíží na příjezdové cestě, opřený o nablýskaný Ford Shelby GT500. Byl to jeden z jeho nejoblíbenějších kousků a nedal na něj dopustit. Někdy jsem měla dojem, že z celého pobytu na Zemi měl nejradši svoje auta a motorky. I Noemino červené auto vlastně patřilo jemu.

Sotva mě zahlédne, odhalí dokonale bílé zuby v zářivém úsměvu.

„Yas, v odrazu zapadajícího slunce vypadáš úchvatně.” Zalichotí mi a otvírá dveře od auta.

Nervózně se pousměju a plaše si sedám na sedačku z černé kůže.

Důkladně si přitom Asmodea prohlížím.

Ebenově černé vlasy má precizně upravené gelem. Pramen ofiny, který mu obvykle padal do očí, drží teď pevně na svém místě, sčesaný ke straně. Oblečený je do černé košile s krátkými rukávy a modrých vyšisovaných džínsů, takže jeho luxusní kožené boty se k tomu chlapeckému outfitu vlastně vůbec nehodí.

Sleduju, jak Ashton houpavým krokem obchází vůz, aby si sedl vedle mě. Motor spokojeně zavrčí a odváží mě vstříc mé první zkušenosti s člověkem.

Městečko Shadows Creek, kam máme namířeno a kde budu taky co nevidět denně navštěvovat místní střední školu, leží asi deset minut cesty autem od našeho domu. Většina místních obyvatel jsou silně věřící protestanti, pracující nejčastěji v zemědělství nebo v některém z místních malých podniků, který navíc často sami vlastní. Průmysl se v celé Severní Karolíně prakticky nerozvíjel, až do občanské války Jihu proti Severu. A i po ní se továrny logicky soustředily spíše do větších měst. Jelikož Shadows Creek patřilo mezi jedno z těch nejmenších v celém státě a jeho poloha nebyla vzhledem k blízkému Atlantiku nijak zvlášť výhodná, vlna industrializace se ho prakticky nedotkla.

Město si tak zachovalo svůj původní jižanský šarm i tradice.

Až na otroctví, samozřejmě.

Moderně postavený dům Garryho rodičů rozhodně nebyl z nejmenších ve městě, zřejmě patřili k místní honoraci. Měli dlouhou příjezdovou cestu, udržovanou zahradu s bazénem i precizně upravený anglický trávník a to všechno bylo právě teď plné místních studentů.

Hlasitá rocková hudba byla slyšet až na ulici.

Ashton zastaví vůz a motor ztichne. Plná úzkosti a nervozity si žmoulám zpocené dlaně. Povzbudivě se na mě usmívá.

„Připravená?” Zeptá se a položí mi dlaň na odhalené koleno.

Nejistě kývnu, náhle neschopná jediného slova. Nejradši bych se sebrala a utekla zpátky do Pekla. Ti náruživě křepčící teenageři ve mně vyvolávají doslova panickou hrůzu. Navíc mám utkvělou představu, že mě určitě někdo pozná.

„Nemají ani tušení, že nejsi člověk. Ani já bych to nepoznal.” Odtuší bratr, jakoby mi četl myšlenky. Ta představa mě zrovna netěší.

Zhluboka se nadechnu a s Asmodeovou rukou kolem pasu směle vykročím k domu. Jsem mu za to pevné objetí víc než vděčná. Jen díky němu mám pocit, že jsem nezranitelná.