Omámená

Tam bezdná údolí, sluje a tesy
tam bezmezné řeky a titanské lesy,
jichž tvar je těžko rozeznat
pro ustavičný rosy spád,
tam hory se řítí bez ustání
v bezbřežné moře, které v lkání
se zmítá v neklidu — věčný šum! —
až ku ohnivým Nebesům.

Edgar Allan Poe

Už jsem neusnula, ale povaluju se v posteli a labužnicky si vychutnávám čerstvý vzduch, který sem proudí otevřeným francouzským oknem.

Rozhlížím se po pokoji, kde mám strávit příštích několik měsíců, možná i let. Je prostorný, vybavený starožitným koloniálním nábytkem. Pohodlná postel je z dubového dřeva, aspoň mám ten dojem, budiž mi přičteno ke cti, že dub jsem nikdy neviděla.

Modrá sametová nebesa podpírají čtyři spirálovité sloupky a v čele postele jsou umně vytesaní dva malí buclatí andílci.

Ironie, že jim společnost dělám právě já, uchichtnu se.

V rohu místnosti stojí obrovský tmavý lakovaný stůl a na něm notebook. Zatím mám jen mlhavou představu o tom, jak se používá, ale to mi vrásky dělat nemusí.

Na co sáhnu, to umím. Jedna z mála schopností, která se u mě projevila. A jsem za ni vděčná, můj život byl a bude díky tomu mnohem snazší, na Zemi zvlášť.

Tlumené světlo do pokoje proudí již zmíněným francouzským oknem, za nímž se dá tušit prostorný balkon nebo terasa. Dlouze, zpod černých řas, pozoruju téměř nepropustné draperie stejně modré barvy, jakou mají nebesa postele i povlečení a zvažuju možnost, že se podívám, co skrývají.

Mám? Ptám se sama sebe nejistě.

Jdi do toho, holka! Odpoví mi můj nově objevený přítel – podvědomí. Už si na jeho neustálou přítomnost začínám zvykat.

Pomalu vstanu a opatrně, třesoucí se rukou, závěs z okna odtáhnu.

Dveře na balkon jsou otevřené dokořán a já do konce svého bytí nezapomenu na pohled, který se mi v ten okamžik naskytl.

Z pokoje mám výhled přímo na písčitou pláž, zalitou zlatavým a narůžovělým úsvitem. Slunce ještě není dost silné, aby mi mohlo ublížit, ale dost okouzlující, aby si navždy získalo mé srdce. Tají se mi dech.

Fascinovaně zírám na třpytící se hladinu moře. Na hru zpěněných vln poskakujících v začínajícím odlivu a nechám svěží ranní vánek, aby mi cuchal rozpuštěné vlasy.

Zhluboka se nadechnu slaného vzduchu a odhodlaně sevřu rty.

Tak do Pekla mě už nikdo zpátky nedostane!

Vtom mou pozornost upoutá čísi postava na pláži.

Někdo tam běží. Muž nebo spíš chlapec. Dlaní přikryju slunce a snažím se ho prozkoumat blíž. Zvědavě pozoruju jeho široká a určitě opálená ramena. Jak se blíží, rozeznávám i pevné svaly, vlnící se s každým jeho pohybem. Slunce mu na hlavu, plnou světlých vlasů, nasazuje zlatavou svatozář.

Rozkošnicky vdechnu vůni právě padající rosy a tělem mi projede záchvěv čehosi známého a neuchopitelného pouhou myslí. Cítím příjemné mravenčení v žaludku. A zacloumá mnou silný dojem, že se vznáším, přestože moje křídla jsou bezpečně skryta.

Běžec se náhle otáčí mým směrem a dlouze mě sleduje. Měla bych se schovat, ale nohy jako bych měla z olova. Nedokážu se přinutit k pohybu. Takže jen mlčky stojím, opřená o dřevěné zábradlí a civím.

Po chvíli si cizinec prohrábne dlaní vlasy a pokračuje v běhu, zatímco já stále ještě nehnutě zírám na jeho v dálce se zmenšující postavu, až z něj nakonec zbyde jen nepatrná tečka na obzoru. Moje rozechvění postupně ustupuje a nakonec se vytrácí úplně, stejně jako on.

Proč se najednou cítím tak rozmrzele? A… okradeně?

Potřesu hlavou, v touze vyhnat z hlavy pocity, jimž nerozumím a vracím se zpátky do postele, kde jsem, ke svému překvapení, na několik hodin znovu usnula.

Dům, v němž bydlíme, byl vybrán na míru našim potřebám. Je patrový a víc než prostorný. Postavený v řeckém obrozeneckém stylu už za časů Konfederace, takže původně patřil zřejmě nějakému otrokáři a majiteli tabákových polí, kterých je v okolí i dnes, v roce dva tisíce dvanáct, opravdu nespočet, o čemž jsem se mohla brzy přesvědčit.

Musím uznat, že strýček Lucifer na nás rozhodně nešetřil.

Součástí rozlehlého sídla, jehož bílý štít je podepřen čtyřmi iónskými sloupy, je kromě bazénu nemalá zahrada s prostorným altánem, příjezdová cesta a dlouhá soukromá pláž, po které se ale může proběhnout kdekdo, jak jsem dnes ráno sama viděla.

Na každý pád, pokud naše bydlení mělo vzbudit v lidech závist, nemohli ho pro nás vybrat líp, mlasknu uznale, zatímco sestupuju po, do oblouku stočeném, zeleném mramorovém schodišti s masivním dřevěným zábradlím.

Ocitám se v největší a zároveň nejúchvatnější části domu. V hale.

Podlaha je vykládaná mramorem stejné barvy jako schodiště. Stěny jsou obložené lesklým zdobeným dřevem a jsou tu dveře do všech dalších přízemních částí domu. Ovšem to, co dělá místnost s vysokými zdmi tak výjimečnou, nacházím přímo nad svou hlavou.

Uprostřed půlkulatého proskleného stropu totiž visí obrovský křišťálový lustr ve tvaru vinného hroznu a sluneční paprsky, které sem shora pronikají, se odrážejí v každém jediném skleněném krystalku, čímž mihotavě ozařují celý prostor haly.

Nachází se tu taky až překvapivě dobře vybavená knihovna a pokoje Namaah i strýčka Pheenexe, posledního člena naší výpravy. Asmodeus má svoje osobní prostory v patře, stejně jako já.

S knihovnou těsně sousedí obývací pokoj, kde pochopitelně nemůže chybět obrovská televize s domácím kinem. A naproti obýváku je jídelna s perfektně vybavenou kuchyní.

Jakoby kdokoliv z nás měl snad v úmyslu tam vařit, pomyslím si ironicky.

Logicky jsem tudíž v šoku, když spatřím Namaah stát s pánví v ruce u sporáku, zatímco oba moji mužští spolubydlící sedí u bílo hnědého rustikálního snídaňového baru a živě se o něčem baví.

To, co sestra nakonec vytvořila na pánvi během několika minut, mělo kulatý tvar, béžovou až hnědou barvu a omamně sladce to vonělo.

„Dobré ráno,” zdravím nesměle, načež ke mně vzhlédnou dva naprosto cizí obličeje.

Je mi jasné, že vysoká opálená černovláska je Namaah a vyvodím si, že urostlý snědý muž s kaštanovými vlasy, ve středních letech, bude Pheenex, ale stejně jsem z nich nesvá.

„Myslela jsem, že ty si podobu necháváš strýčku?” Ptám se překvapeně, protože Pheenex patří, stejně jako otec k Původním démonům, tedy těm, co Peklo založili a jako takoví mají to štěstí, že jsou téměř totožní s lidmi. Jen jsou mnohem hezčí, což bude tím, že všichni byli původně andělé.

Pheenex má v Pekle hodnost Velkého Markýze a velí dvaceti legiím nižších démonů. S námi šel, protože nevěřil, že bratr dokáže tak důležitou misi úspěšně vést. Asmodeus je totiž doma známý svou přehnanou impulzivitou a prchlivostí.

Pheenex se usměje. „Opatrnosti není nikdy dost, holčičko. A můj obličej není andělům cizí.”

„Aha.” Odtuším lakonicky a sednu si na vysokou židli vedle bratra.

„Dáš si s náma?” Chce vědět Namaah a ukazuje bradou k hromadě těch kulatých voňavých placek.

Znejistím.

Několik vteřin se zoufale snažím přijít na to, co se po mně vlastně chce. Nakonec to rezignovaně vzdávám, ale nerada!

„Co jestli si nedám?”

Asmodeus se pobaveně zasměje a Pheenex mou otázku ignoruje, zjevně zabraný do novin, které má položené vedle hrnku s nevábně vypadající hnědou tekutinou. A Namaah obrací oči v sloup. Z jejího výrazu je mi víc než jasné, jak ji moje přítomnost otravuje. Nikdy jsme se neměly příliš v lásce.

No, tak vám všem děkuju za pomoc, odfrknu si naštvaně.

Naštěstí se Asmodeus zvedá ze židle, nabere několik těch „věcí” na talíř, který významně položí přímo přede mě. Když se pořád ještě nechytám, bere do ruky skleněnou láhev, otočí ji dnem vzhůru a polije placky nějakou zlatohnědou tekutinou. Zmateně těkám očima z talíře na bratra, do chvíle, než mi podá vidličku. „Jez!” Rozkáže a sedá si zpátky na svoje místo na pravém okraji baru.

Jak jsem mohla zapomenout na jídlo!

Po spánku nejdůležitější věc, na kterou si budu muset zvyknout.

Jenom, jestli bude stejně příjemná, ušklíbnu se, při pohledu na v jantarové tekutině se topící cosi.

Vidličkou skepticky odkrojím kousek z té placky vonící po skořici a váhavě ji strkám do pusy.

A je to… Snad ještě lepší než spánek! Tak sladké, teplé a… Asi to sním všechno!

Jak jsem vůbec mohla doteď žít, aniž bych okusila něco tak nepřekonatelně skvělého!, myslím si a nezřízeně se cpu.

Dávám si na bílý talířek nejmíň desátý lívanec – tak se totiž těm plackám říká, strýček mi to později prozradil – , ale Namaah mi ho vytrhne z rukou.

Vyčítavě se na ni zamračím a pootevřu rty k protestu, jenže bratr mě zarazí.

„Už dost Yasminne, bude ti zle.”

„Spíš bude tlustá,” neodpustí si jedovatou poznámku Namaah.

Asmodeus se na sestru kriticky podívá.

„Nebuď kousavá, Namaah. Musíme tu spolu nějakou dobu vydržet, tak co kdybyste se k sobě nechovaly jako dvě divoký kočky,” požádá přísně a v očích se mu při těch slovech výhružně zablýskne.

Obě zároveň přikyvujeme. Načež sestra mizí ve svém pokoji, aby vyměnila červený saténový župan za rudý kostýmek.

„Nevšímej si jí,” klidní mě bratr, sotva za sebou sestra zavře dveře.

„Vždycky na tebe žárlila.”

„Ale proč?” Nerozumím tomu, měla přece všechno, po čem já jen toužím.

Spoustu přátel. Respekt otce a je úspěšná ve všem, co dělá, zatímco já jsem jenom nemotorná chudinka, bez pořádných démonických schopností.

„Protože tě mám radši.” Odvětí Asmodeus.

Mezitím se sestra vrací, aby předvedla červený komplet s minisukní, který odhaloval víc, než skrýval.

„Opravdu si myslíš, že je připravená jít DNESKA mezi lidi?” Ptá se bratra pochybovačně a okatě ignoruje mou přítomnost.

Haló, já tu jsem taky a slyším tě, chce se mi zaječet.

Už zase na ni mám vztek. Zatnu čelist a nakrčím hladké čelo.

„Bez starosti Nam, to je moje věc.” Odbyde ji bratr stroze.

Namaah nebo taky Noemi, jak zní její krycí jméno, jen povýšeně pokrčí rameny a odporoučí se do garáží, kde už na ni čeká karmínové Maserati Mistral 4000, aby s ním odjela do školy, kde nastupuje na místo učitelky matematiky.

„Ehm.” Odkašle si Pheenex rozpačitě.

Málem jsem zapomněla, že tu je.

„Měl bych už taky jít. První hodinu učím biologii a nechci zatím poutat příliš zbytečné pozornosti. Yas, jsem rád, že se cítíš líp. Dneska ti přeju hodně štěstí při tvém debutu a doufám, že zítra se uvidíme ve škole. ,,Budu tě učit hudebku,” zamumlá zdvořile a zase se odmlčí, přičemž mě probodává přísným pohledem.

Zřejmě mám něco říct, uvědomím si.

„Budu se těšit,” usměju se rozpačitě a sleduju, jak z baru bere svou černou aktovku.

Tahle stará škola… Kdybych nic neřekla, stál by tu až do skonání světa? Napadá mě a obratem si představuju, jak všechno kolem něj mizí v plamenech, zatímco on jen tiše stojí a čeká na mou odpověď, na tváři pořád ten přísný výraz středoškolského učitele biologie.

Chich! Jo, ta role mu sedí!

Bezděčně si všimnu, že bratr popíjí stejný nápoj, který jsem předtím viděla u Pheenexe. V zelených očích mu hrají rozverné plamínky. Dnes má jednu ze svých výjimečně dobrých a hravých nálad, což vítám. Na další poučky absolutně nemám náladu.

„Nejsem si jistý, jestli strýček svého rozhodnutí vydat se s námi, nelituje.”

„Proč myslíš?” Zeptám se, ale ve skutečnosti si myslím totéž. Pheenex se mi zdál ztracený a nešťastný.

Očima pořád zkoumám tu hnědočernou břečku.

Co to je?

„To je káva,” vysvětlí Asmodeus, jakoby mi četl myšlenky. „Není tak dobrá jako lívance, ale vydá za pár hodin spánku. Chceš?” Nabídne mi svůj hrneček. A já nadšeně přikývnu.

Hm. Voní pěkně.

Opatrně usrknu a okamžitě svého rozhodnutí, ochutnat ji, hořce zalituju.

„Jak to můžeš pít!“ Vyprsknu znechuceně.

Asmodeus se upřímně rozesměje, když spatří můj výstavní škleb.

„Nemusíš to pít,” uklidní mě.

„To se mi ulevilo,” přiznám upřímně.

„Bojím se, Asmodee.” Hlesnu po chvíli, s očima sklopenýma k zemi.

Bratr, který od konfliktu s lívanci stál, se rozvážně posadí na vedlejší židli, natočí si mě k sobě čelem, dlouze se na mě zadívá a jemně mi dlouhými prsty odhrnuje neposlušné vlasy z čela.

Jsem tak ráda, že je tu se mnou.

Chybělo málo a mohlo to být jinak. Naše matka si totiž Asmodea, jako mého opatrovníka na Zemi, výslovně nepřála. A můj otec měl stejný názor.

Naštěstí má Lucifer pro mého bratra slabost a tak na prosby a naléhání rodičů nebral zřetel.

Jen díky němu se necítím úplně opuštěná v neznámém prostředí.

Podmanivě se na mě usměje.

„Ty to zvládneš, Yasminne. Já ti věřím,” prohlásí rozhodně a ukazováčkem pravé ruky mi jemně nazdvihne bradu. Jeho tvář se pomalu přiblíží k mojí, až na rtech cítím jeho horký dech.

Srdce mi buší až v hlavě.

Bezděčně pootevřu rty a vpíjím se do jeho temně zelených očí.

Co to dělá, zarazím se vteřinu předtím, než bratrovi zazvoní v kapse iPhone, což mě probírá z transu.

Rychlým pohledem na displej Asmodeus zjistí, kdo mu volá a věnuje mi omluvný úsměv.

„Promiň, musím letět. Tak odpoledne, sestřičko.” Líbne mě na tvář.

A jsem tu zase sama, našpulím otráveně rty, když odejde i bratr.

Prchavý okamžik napětí, které mezi námi vzniklo, ve mně zanechal palčivě nepříjemný pocit, jež jsem připisovala svojí nejistotě a nervozitě.

Zakázala jsem si nad tím přemýšlet.

Uklidila jsem špinavé nádobí do myčky a uvelebila se na gauč k televizi.