Bílý jasmín – kapitola 10. – 2.část

Po škole jsme všichni čtyři vyrazili pěšky do místní cukrárny.

Asmodeus byl skutečně nadmíru pozorný a zábavný společník. Oproti tomu Daniel se celou cestu plaše usmívá a kradmo mě pozoruje.

Je zvláštní. Podmanivý a nesmělý zároveň. Mluví vždycky tiše a přesto se mezi námi nenajde nikdo, kdo by mu nenaslouchal nebo ho v řeči přerušoval. Dokonce i bratr s nepředstíraným zájmem natahuje krk, aby mu z jeho slov nic neuniklo.

Líbí se mi čím dál víc, ten nový kluk.

„A proč jste přijeli z Melbourne zrovna do týhle zapomenutý díry?” ptá se Ashton Daniela, potom co objedná vanilkový shake pro všechny.

Můj společník se usměje.

„Tak to je otázka spíš pro moje rodiče, ale údajně mě chtěli uchránit před nástrahama velkoměsta.” Vysvětlí a uchechtne se.

Pak se otočí čelem ke mně. Zadívá se mi hluboko do očí. Mám pocit, že mi vidí až do duše.

„A musím říct, že až do první hodiny francouzštiny jsem na ně byl pěkně nakrknutej.”

„A teď nejsi?” Hlesnu rozechvěle.

Zakroutí hlavou. „V Melbourne bych tě asi nepotkal.”

Podmanivě se usměje a bříškem palce mi zlehka přejede po bradě.

Ach!

V ten okamžik už nevím, že na rande jsem šla, abych měla Diane s bratrem pod kontrolou. Ani jsem se nenadála a ti dva se omluvili a zmizeli spolu pryč.

Nedokázala jsem udělat nic, abych je zarazila. Celou tu dobu za mě mluvil Daniel a já ho jen poslouchala. Jako bych ztratila vlastní svobodnou vůli. Nejhorší na tom bylo, že mi to vůbec nevadilo.

Naopak.

Byla jsem už unavená z té věčné možnosti volby mezi dobrým a zlým. Přišlo mi vhod nechat se pro změnu někým vést, někoho za sebe nechat rozhodovat. Dokonce jsem kvůli tomu nemusela jít ani proti své vlastní krvi, protože Asmodeovi Daniel očividně nevadil.

S úsměvem sleduju, jak při líčení zábavných historek energicky gestikuluje rukama a jak se jeho oči rozzáří pokaždé, když mě rozesměje.

To on opravdu umí. Rozesmát mě.

Cítím se s ním uvolněná, bezstarostná a… Bojím se na to skoro pomyslet, ale taky šťastná. Vlastně se s ním vůbec nechci loučit. V cukrárně zůstáváme až do konce otvírací doby.

„Moje auto stojí pořád u školy.” Řekne Daniel, sotva vyjdeme na setmělou prázdnou ulici. Usměju se.

„Nevadí. Ráda se projdu.”

„Je chladno.” Konstatuje a ovine mi holá ramena svou modrou mikinou.

„Děkuju.” Špitnu a vdechuju sladkou vůni jeho kolínské. Připomíná mi hořkou čokoládu a mandle. Točí se mi z ní hlava a cítím se jako opilá. Rozkošnicky se znovu nadechnu a přivřu oči. Ta vůně má rozhodně něco do sebe.

„Něco v nepořádku, Yas?” ujišťuje se Daniel, když si všimne, jak mu očichávám bundu.

Polekaně zamrkám.

„Ne, jen ta mikina… Opravdu moc hezky voní.” Vysvětlím.

„Spotřeboval jsem na ni aspoň půlku deodorantu. Doufal jsem, že spolu dnes někam půjdem.”

„A já myslela, že si s jinou variantou ani nepočítal.” Poškádlím ho.

„A když řeknu, že nepočítal…?“ Nadnese rošťácky.

Zasměju se. „ Lotře.”

„Jo, to jsem já.”

Danielovu stříbrnou Toyotu máme už na dohled. Je dost pozdě a všude kolem je černá tma a ticho. Se smíchem pokračujeme ve vzájemném pošťuchování a úplně nám unikne skutečnost, že už nejsme sami. Když se za námi ozvou kroky, leknutím sebou oba trhneme. Daniel mě instinktivně chytí kolem ramen, s úmyslem mě ochránit. Naše náhle ostražité pohledy se upírají stejným směrem.

„Co je to?” zašeptám vyděšeně.

Bezděčně si vybavím bratrovy včerejší řeči o nemrtvých. Mám strach.

Ozve se šramot, tentokrát z opačného směru. Prudce se otočím, připravena bránit svou krev do poslední kapky, ale to, co vidím, mě víc než zaskočí.

Stojí tam ve vší své velikosti.

V bledé tváři, s výrazem antické sochy, září jeho stříbřité oči, stejně jako jeho kůže, která odráží měsíční paprsky, jako by to bylo zrcadlo. Jeho obrovská bílá křídla se nad ním majestátně tyčí, a když s nimi pohne, kolem nás se rozprostře vůně čerstvě padlé rosy.

Jenže tohle není Aidan.

Co teď? Panikařím a očima hledám nejsnazší možnou cestu k úniku.

„Pusť ji!” rozkáže anděl chladným hlasem a Daniel beze stopy odporu poslechne.

Rezignovaně čekám, kdy se na mě sesypou boží blesky nebo něco podobného.

„Cos jí chtěl provést?” uhodí na Daniela. Mě si nevšímá.

Zamračím se. Tady něco nehraje. Měla jsem být dávno roztrhaná na kusy.

Copak mě necítí?

„Chtěl jsem ji jen odvézt domů,” vykoktá Daniel.

Všimla jsem si, že anděl znejistěl. Situace začíná být maličko tristní.

„Ale…“ namítne váhavě. Odmlčí se. Zkoumavě si nás oba prohlédne, načež se prudce vznese do výšky a zmizí stejně rychle, jako se objevil.

Daniel stojí jako zmrazený.

Zamávám mu dlaní před očima. „Danny?”

„Co to ksakru, bylo?” ptá se vyjeveně.

Jsem na rozpacích. Jak to jen logicky vysvětlit?

„Nějakej magor se tady v noci prochází s bouchačkou a hraje si na domobranu nebo co?” Rozumím tomu, co říká, ale vůbec nechápu, o čem mluví.

Magor s bouchačkou? Žádné jsem si nevšimla.

Za to jsem nepřehlédla ta obrovská křídla. Ale ze strachu, že mě bude Daniel považovat za blázna, radši mlčím.

„Odvezu tě domů, Yas. Nerad bych, aby se ti něco stalo.”

Nečekal, až odpovím a rovnou mi otevřel dveře od auta.

Cestou už toho moc nenamluvil, ale když zastavil před naším domem, mohl se přerazit, aby mi dveře zase otevřel. Doprovodil mě ke dveřím.

„Děkuju za hezký večer,” řeknu a chystám se vklouznout do domu.

„Počkej,” zastaví mě. „Ještě jsem chtěl…“ začne a očima se vpije do mých.

Skoro nepostřehnu, že se pomalu přibližuje, dokud neucítím jeho rty na svých.

Chutná stejně jako voní. Po čokoládě a hořkých mandlích.

A mně nejenže vůbec nepřišlo na mysl ho odstrčit.

Chci ještě víc.

Pevně se k němu přimknu.

Ovine mi paže kolem pasu. Pod jeho doteky mi doslova vře krev v žilách. Ztrácím vlastní vůli. Myslím jen na jeho rty a hladově si beru všechno, co mi nabízí. A pořád to není dost!

Prsty mu zabořím do dlouhých tmavých vlasů. Ochotná dát mu cokoliv, oč si řekne. Chvěju se, přestože cítím horkost. Podlamují se mi nohy. Jeho rty se odpoutají od mých, aby mi sjely po hladkém krku, kde za sebou nechávají palčivou stopu rostoucí touhy se mu oddat.

Ach! Ještě! Prosím v duchu a zakloním hlavu.

Zavřu oči a plně si vychutnávám intenzitu těch pocitů, které se mě zmocnily jako přívalová vlna. Je to tak jiné, než s Aidanem.

Myšlenka na něj mi rozsvěcí v hlavě varovnou kontrolku. Odtáhnu se a ustoupím krok vzad. Zuřivě se snažím zklidnit zrychlený dech. Moc mi to nejde.

Rty si přikryju otevřenou dlaní a namáhavě sbírám vlastní zdivočelé myšlenky.

„Děje se něco?” ptá se Daniel zmateně. „Myslel jsem, že se ti to líbí. Promiň. Nechtěl jsem…“

„Och. Líbilo se mi to moc,” přeruším ho, pořád ještě zadýchaná. „Jen je už dost pozdě. Musím jít.”

Nechápu, proč mi musí Aidan všechno pokazit.

„Uvidíme se zítra?” Zajímá ho.

„Určitě. Ve škole přece,” poškádlím ho.

„A potom?”

„Co potom?” Trápím ho dál.

„Potom udělám, co budeš chtít, když se mnou půjdeš znovu ven.”

Lišácky se usměju. „Tak tuhle nabídku si budu muset ještě promyslet.”

Chvatně ho líbnu na tvář a zmizím v útrobách domu.

Nechtěla jsem se s ním ještě loučit, ale děsí mě, jak snadno si mě dokázal podmanit. Dokonce ani Aidan ve mně nevzbuzoval takovou… Jak to nazvat?

Touhu? Ano, to je to slovo.

Toužila jsem po tom, aby se mě zmocnil. A to hned. Nejenže jsem se nechtěla bránit, já ho málem začala povzbuzovat. Co to se mnou je?

A taky bych ráda věděla, co se vlastně stalo na tom parkovišti. Což by mohl vědět Asmodeus, připouštím neochotně a vydám se ho hledat.

Naštěstí nedalo moc práce ho najít. Sedí v obývacím pokoji a mluví s Noemi. Když vejdu, nadzdvihne pravé obočí.

„Tak přece jenom jsi nezapomněla, kde bydlíš.” Neodpustí si sarkastickou poznámku. Ignoruju ji jako obvykle.

„Před chvílí, ve městě, se mi stalo něco moc divnýho.” Začnu a nevšímám si bratrova výsměšného pohledu. Vylíčím svým dvěma sourozencům celou příhodu z parkoviště včetně skutečnosti, že Daniel viděl něco úplně jiného než já. Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho výraz v průběhu mého vyprávění získává postupně na vážnosti.

A přesto nakonec prohlásí: „Čert ví, cos viděla.”

To mě rozzuří.

„Já vím, co jsem viděla. Anděla strážného a ON mě nepoznal!”

„Ale poznal.” Ozve se ode dveří Pheenexův hlas.

„Ale proč mě nezabil?” Chci vědět.

„Anděl nepozná démona podle jeho vzhledu. Naše podoby se příliš často mění. Vycítí nás podle pachu. On tě cítil, Yas. Jen se spletl v úsudku,” vysvětlí strýček.

„Nechápu to. Jak spletl?” zasténám nešťastně.

„No jasně. On si myslel, že to Daniel je tím démonem. Ne ty,” řekne Asmodeus pobaveně.

„Slušně jsi ho vypekla, sestřičko.”

„Nebo měla spíš z pekla štěstí,” vloží se do hovoru Noemi. „Jak jsi ji tam mohl nechat samotnou, s tím člověkem, Asmodee. Měkne ti mozek?“

Bratr se otráveně zašklebí. „Vždyť se přece nic nestalo.”

„Tentokrát. A ještě jen proto, že to byl zřejmě nějakej nováček.” Zasyčí sestra jedovatě.

„Umíš si vůbec představit, co by se stalo, kdyby to byl někdo s praxí? Nebo některý z Nemrtvých? Dal by si Yasminne k večeři místo dezertu.”

Ta představa mi nebyla úplně příjemná.

Kolik let praxe má asi Aidan?

Ten mě přece taky nepoznal, ale to můžu stěží někomu z nich říct.

Asmodeus otráveně vzdychne a od nosu se mu zvedá oblak sirného kouře.

„Fajn. Budu ji víc hlídat. Spokojená?” odsekne.

Namaah jen beze slova přikývne a odporoučí se do své ložnice. Já udělám totéž.

Když se vysprchuju, obléknu si noční košili, měkký froté župan a jdu se na balkon nadýchat čerstvého vzduchu. Ráda pozoruju šumící moře ve stříbřitém svitu měsíce. Nemůžu se toho pohledu nabažit. Kdybych strávila na Zemi staletí, tohle neomrzí. Stejně jako… Vybavím si Danielovy polibky a do tváří se mi nahrne všechna krev.

Kdybych si nevzpomněla na Aidana, vážně bych mu dovolila víc? Ta představa, ve mně proti mé vůli, vyvolávala rozechvění. Příjemné rozechvění.

Jenže, mám smůlu!

Stisknu naštvaně rty.

„Pitomý proroctví. Pitomý poslání a ze všeho nejpitomější Zásvětí.”

Nastal poslední školní den před začátkem letních prázdnin.

Neubráním se nostalgii, přestože jsem v předposledním ročníku na Shadowcreekské střední strávila sotva dva měsíce.

Uteklo to tak strašně rychle.

A tolik se toho stalo!

Hodím na sebe upnuté modré šaty s lodičkovým výstřihem a sukní do zvonu. Útlý pas podtrhnu širokým bílým páskem a nohama vklouznu do bílých páskových bot na podpatku.

Jako svůj odvoz si dnes úmyslně vyberu Pheenexe.

Zjevně je v mojí stávající rodině jediný, kdo zná odpovědi na otázky, které mi v posledních dnech nedají spát.

„Pheenexi, proč Daniel toho anděla neviděl?” uhodím na něj nedočkavě, sotva se posadí za volant.

„Ale on ho viděl. Jen si to nepamatoval.”

„Nerozumím.”

„Andělé mají schopnost měnit lidem a dokonce i démonům vzpomínky, aby jejich existence nebo přítomnost nebyla prozrazena. Proto si Daniel pamatoval člověka se zbraní, místo anděla s křídly.”

To vysvětluje skutečnost, že Diane, ani Whiteovi vůbec nemají ponětí, koho si nastěhovali domů.

„Ale proč si ho potom pamatuju já?” nechápu.

„Za to můžou tvoji rodiče. Nad některými původními démony nemají takovou moc. Tvoje matka si je pamatuje, tvůj otec taky a z nějakého důvodu i Asmodeus.”

„A ty s Noemi?”

„Já taky, protože jak víš, jsem původně vlastně taky anděl. Noemi bohužel takové štěstí jako ty a bratr nemá.” Vysvětluje trpělivě.

„Strýčku, smí se anděl zamilovat?” ptám se váhavě.

Neprozradila jsem tím příliš?

Pheenex se zamračil.

„Ta otázka je špatně formulovaná, Yasminne. Spíš by ses měla ptát, zda jsou vůbec schopni milovat. Pokud milují svého Pána, v srdci jim už na další lásku místo nezbývá. A pokud ho nemilují, přestávají být anděly.”

Tak tahle odpověď se mi vůbec nezamlouvá. Přestože cítím jistou náklonnost k Danielovi, pořád jsem naivně doufala, že se Aidan brzy vrátí a řekne, že beze mě nemůže být. Tuhle mou tajnou naději však Pheenex právě definitivně zadupal hluboko do země.