Podivné setkání

Vizte! Sváteční noc
v těch osamělých letech posledních.
I přišlo křídlatých andělů moc
plačících, v dlouhých závojích.

Edgar Allan Poe

 

Doufala jsem, že po návratu domů mi bratr nechá aspoň pár minut na vydechnutí, ale rozhodl se svolat v obývacím pokoji rodinnou radu, což se od našeho příchodu na Zem ještě nestalo. Měla jsem za to, že je to kvůli mně.

Copak už jsem neudělala dost?

Mračím se, zatímco čekám, až do obývacího pokoje milostivě dorazí i Noemi.

„Máme další problém,” jde Asmodeus rovnou k věci, když se sestra konečně objeví. „Ve městě se objevili paraziti.”

„Upíři? Tady?” vyjekne Namaah překvapeně.

„Směšné,” odvětí Pheenex. „Na míle bychom je vycítili. Ten jejich odporný, nasládlý mrtvolný pach bych poznal všude.”

Asmodeus se zašklebí. „I mně se to zdálo divný, ale všechno tomu nasvědčuje. Několik napadení dravcem v posledních dnech odpovídá přesně jejich stylu,” vysvětlí svou domněnku bratr. „Navíc mi to potvrdila i druhá skupina.”

Pár minut je ticho.

Nechápu, proč je pár upírů takový problém.

Zneškodnit je nedá nikomu z nás ani tu nejmenší práci. Dokonce i já bych si na ně troufla. Alespoň odvedou pozornost.

„Myslíš, že je tu někdo z původních. Z nemrtvých?” zašeptá Noemi.

„Pravděpodobně.” Odpoví bratr. „V každém případě žádám největší opatrnost, a pokud ho odhalíte, přijďte nejdřív za mnou. Především ty, Yasminne. Říkám to dost jasně?”

Přikývnu.

Blackthorne by se určitě obtěžoval zrovna, do tohohle zapadákova, když mu leží u nohou celý New York. Odfrknu si.

Bude to nějaký bezcenný a neškodný klon. Nic víc.

O upírech vím jen tolik, že jsou jako otravný hmyz, který je třeba zabít dřív, než se rozmnoží. A ty potvory se množí rychle.

Faktem je, že se mi nad tím právě teď ani moc přemýšlet nechce, jenže všem ostatním bohužel ano.

„Takže tu máme nejmíň jednoho upíra, kterého stvořil sám Bůh? Skvělé. Nemohli jsme si přát víc,” řekne vážně Pheenex.

Dochází mi trpělivost. To za celých sto padesát let ani jeden z nich nezaregistroval fakt, že Eleonora a Vlad jsou dávno ze hry?

Zbyl jeden. JEDEN!

A ten TADY rozhodně není!

Už od časného probuzení marně vymýšlím způsob, jak se vyhnout hodině francouzštiny, lépe řečeno, setkání s Aidanem. Poslední, po čem toužím, byly jeho modré oči, plné výčitek. Na možnost, že by mě mohl chtít zabít, jsem se bála jen pomyslet, ale někde v koutku mysli jsem o té hrozbě věděla a děsila mě.

„Yas, co je s tebou? Jsi dneska nějak mimo.” Ptá se starostlivě Diane. Rozpačitě se na ni usměju.

„Dostala jsem to a je to horší než jindy,” vymluvím se.

PMS vždycky spolehlivě zabere.

„Diane, kde je Aidan? Od rána jsem ho neviděla?” ptám se, co nejlhostejněji dovedu.

„No on jel na nějakou dobu k příbuzným do L. A., kvůli pozůstalosti po rodičích,” vysvětlí a její zrak se přitom upírá kamsi za mě.

Otočím se, abych zjistila, že se k nám blíží bratr.

„Jak se mají dvě nejkrásnější dívky ve městě?” pozdraví a rty roztáhne v oslňujícím úsměvu.

Dokázal být tak okouzlující, když chtěl.

Dianiny oči se vmžiku rozzáří jako hvězdy na nočním nebi, tváře jí zrůžoví a rty se stočí do přihlouplého úsměvu, který jsem zvyklá vídat spíš u Camilly nebo Laury.

Je možné, že se do něj zamilovala během jednoho odpoledne?

„Chtěl jsem se jenom ujistit, že ten dnešek platí,” řekne Ashton s pohledem upřeným k Diane, která jen mlčky přikývne.

Byla jsem tak zabraná pozorováním těch dvou, že jsem si ani nevšimla Daniela.

„Ahoj,” ozve se vedle mě jeho hluboký sametový hlas a já leknutím téměř nadskočím.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.” Omlouvá se a mile se usmívá.

Je asi tak o čtyřicet centimetrů vyšší než já jako ostatně většina kluků. V tmavě hnědých očích, kam mu nedbale spadá pramen černé ofiny, mu hrají rošťácké plamínky.

Měl zvláštní schopnost zlepšit mi náladu, už jen svou pouhou přítomností. Bratra s Diane jsem málem přestala vnímat.

„Ty promiň mně, že jsem si tě nevšimla. Jak dlouho tu stojíš?”

„Asi tři vteřiny.” Zamrká vesele.

„My se ještě neznáme.” Vloží se do našeho hovoru bratr a podezřívavě si Daniela měří, od hlavy až k patě.

„Jsem Ashton, Yasminnin brácha.” Představí se.

„Já jsem Daniel, tvoje sestra mi nedávno zachránila život.” Odpoví mu můj nejnovější spolužák.

„Jo. To ona umí,” odfrkne si Asmodeus ironicky.

Přemýšlím, kam se tahle konverzace asi tak ubírá. Co má bratr zase za lubem? Ale ani v nejdivočejších představách bych na to nepřišla.

„Jdeme s Diane na zmrzlinu. Co kdybyste šli s Yasminne taky?” slyším Asmodea říkat a nevěřím vlastním uším.

Chce, abych šla s Danielem na rande? Copak se pomátl?

„Pokud chce Yas?” odvětí Daniel a upře na mě tázavý pohled.

Zmateně se zahledím na bratra.

Co asi chce, abych odpověděla? Možná mě jenom zkouší?

Ale ten mi ani koutkem oka nenaznačil, jak se mám zachovat.

Řekni ano! Řekni ano! Křičí moje podvědomí naléhavě.

Rozhodnu se ho blahosklonně vyslyšet.

„No, proč ne?” špitnu, nervózně se na Daniela usměju a on vypadá až překvapivě šťastně. Mohl by mít kteroukoliv holku ze školy. A vybral si mě?

Co to sakra zase dělám? Běží mi hlavou.

„Skvělý, tak odpoledne. Zatím,” rozloučí se Ashton a ztratí se i s tlupou svých věrných přátel, kteří ho ve škole následujou jako jeho stín. Radši jsem nepřemýšlela nad tím, co je k tomu vede. Mám dost vlastních problémů.

„Taky pudu. Uvidíme se na fránině.” Řekne Daniel, ale ještě než zmizí, se kradmo dotkne mojí ruky.

Oou! Jako bych dostala ránu elektrickým proudem.

Možná jsem měla o Aidanovi mylnou představu, napadlo mě.

Co když jsem ho jen podvědomě využila? Jako vzdor vůči bratrovi?

„Není to úžasný?” zahlaholí Diane rozjíveně.

„Ale co?” nechápu.

„My dvě jdeme na dvojitý rande, se dvěma nejbáječnějšíma klukama na škole. Camilla a Laura se pominou závistí, až jim to řekneme.”

Sice jsem se na Diane usmála a tiše jsem přitakala, ale zdála se mi najednou tak povrchní.

Že by se už začínala měnit?

Sevřelo se mi srdce. Nebylo by lepší obětovat Aidana? Stejně mě musí nenávidět. Navíc je kdovíkde a Diane mě určitě nebude chtít zabít. Rozhodla jsem se, že to zastavím, dokud to jde. Jenže jak?

Po celý zbytek dopoledne jsem úporně přemýšlela, jak Diane bratra zprotivit. Bohužel mě nic použitelného nenapadlo.

„Ach Yas, já se na dnešek tolik těším. Nechápu, proč jsem s tvým bratrem nešla ven už dřív. Je tak pozorný a přátelský. Musí být úžasné mít někoho takového v rodině,” švitoří Diane o polední pauze.

Hrůza!

Zní úplně jako Caroline na Garryho večírku.

„Aidan myslí tak akorát na fotbal. O ničem pořádném se s ním mluvit nedá,” zakřivdí ještě nakonec mému oblíbenému andělovi, což mě popíchne.
„Diane, měla bych tě varovat. Ashton je hroznej sukničkář. S žádnou dlouho nevydrží,” vypustím z pusy první, co mě napadne.

Jenže Diane jen pokrčí rameny a přihlouple se usměje.

„Třeba zatím jen nepotkal tu pravou.”

„A proč bys to měla být zrovna ty?” Odtuším.

„Nečekala bych, že zrovna ty nám nebudeš přát štěstí. Vím, že jsi ublížená, že tě Aidan nechal, ale mě do toho prosím netahej,” ohradí se Diane uraženě a odpochoduje pryč.

Zůstanu stát jako opařená.

To myslí vážně?